Jaromír Slomek

/

Články autora

Řídký originál

Není to tak dávno (č. 49/2022), co jsme tu psali o výtečné knize Josefa Váchala Tisíc Gagarínů a jedna řepařka!, což ovšem není dílo autorem takto koncipované a nazvané, nýbrž svazek Mistrových „dosud nepublikovaných prací z let 1949–1963“. Edici připravil Pavel Hájek, v tiráži jsou uvedena ještě čtyři jména, jimž je připsána „redakční spolupráce“: Jana Čechurová, Hana Klínková, Eva Lorencová a Marie Rakušanová.

Biografie jako nástěnka

Autor důkladné, solidní, citovatelné biografie Jiřího Šlitra (1924–1969) aby byl muzikolog, teatrolog a historik umění v jedné osobě; pokud tak velký záběr nemá, snad aby se práce rozdělila mezi spolehlivé znalce, z nichž každý si napíše svůj kvalifikovaný part, viz třeba mohutnou, šestisetstránkovou monografii Josef Čapek (1996), v níž se o text podělili historik umění Jaroslav Slavík a literární historik Jiří Opelík.

Rokokoví zahradníčkové

O tom, že Karel Čapek fotografuje, se vědělo od října 1930: tehdy vyšla ve Světozoru jeho causerie Člověk a kamera a u ní čtyřiadvacet snímků jím pořízených i vyvolaných. Objektivem mířil na zátiší, zahradu, zvířata, fotografoval v Praze, na Oravě, v Nizozemsku i Norsku. Lákal ho fotografický portrét, pořídil snímky svého bratra, své manželky i svého prezidenta. A ovšem pátečníků. Ne všech.

„Nový“ Nabokov

Když v roce 1989 pád „předvoje dělníků a rolníků“, jak si komunisté sami říkali, učinil českým čtenářům dostupným mimo jiné literární dílo slavného ruského exulanta Vladimira Nabokova (1899–1977), nikdo centrálně neurčoval, jak se tu s ním bude zacházet. Kdo dřív přišel, ten dřív mlel. Zkoušely to různé oficíny. Dilia, ERM, H & H, Odeon, Triáda, Volvox Globator, Votobia, Winston Smith... V roce 2009 se do práce pustila Paseka (přesněji řečeno: navázala – i decentní typografickou úpravou Vladimíra Nárožníka – na svazky, které stačilo vydat nakladatelství H & H) a rozhodlo se pro překladatelský monopol erudovaného Pavla Dominika

Aby se nezapomnělo

Jména Čechů padlých v první světové válce můžeme číst na pomníčcích hojně budovaných po jejím skončení ve městech a na vesnicích. Ve veřejném prostoru se setkáváme také s jmény těch, jejichž životy vyhasly v konfrontaci s šestiletou německou okupací, nejnověji na mosazných destičkách vsazovaných do chodníkové dlažby před domy, v nichž žili lidé umučení v koncentrácích. Avšak o našich spoluobčanech, které připravila o život sovětská okupace, na svém počátku inscenovaná s bulharským, maďarským, polským a východoněmeckým komparzem, se víceméně mlčí.

„Venco, banán!“

Ten, kdo je na světě už tak dlouho, že byl u televizní obrazovky, když naše státní reprezentace sehrála na MS 1969 ve Stockholmu dvě nejhrdinštější utkání v historii česk(oslovensk)ého hokeje, nemusí zapínat žádnou „vzpomínkovou frézu“, jak zpíval Jan Vyčítal. Ty dva zápasy proti SSSR, oba vítězné, první 2:0 a druhý 4:3, mu z paměti nezmizí. I k nim se ve své autobiografii Můj nejslavnější únik vrací jeden z jejich důležitých aktérů, nezapomenutelný „kanonýr“, řečeno slovníkem sportovních žurnalistů, Václav Nedomanský, dnes už skoro osmdesátiletý.

S domovenkou CZECH REPUBLIC

Byla to minulý čtvrtek v pražském Armádním muzeu Žižkov velká sláva, samé vycházkové stejnokroje, důstojnické i generálské, mezi nimiž si lidé neuniformovaní připadali skoro nepatřičně. Přišla i paní ministryně obrany (v černém kalhotovém kostýmu), aby osobně přivítala knihu, jejíž dlouhý název měl být spíš podtitulem: Zahraniční operace Armády České republiky v obrazech. Jejím autorem je nadpraporčík Leoš Krejča (51).

To zvláštní slovo Sudety

Ze Sudet, původně neškodného oronyma (vlastního jména pro hory, pohoří, údolí atd.), pravděpodobně keltského původu, se ve dvacátém století stal výbušný terminus politicus. Slovo Sudety strašilo několik generací Čechů – jistě ne proto, že se uplatnilo v botanice (violka sudetská, Viola sudetica) či v zoologii (ovád sudetský, Tabanus sudeticus), nýbrž proto, že se ozývá z názvů Sudetoněmecká strana či Sudetoněmecký landsmanšaft. Zdá se, že díky generační střídě je dnes už víc těch, které neděsí.

Havlíčku, Havle!

Odborná konference Havlíčku, Havle! se konala 26.–27. října 2021 v Havlíčkově Brodě, městě nesoucím jméno po muži, jenž se v něm nenarodil ani nezemřel. Sborník čtrnácti referátů pronesených na tomto jubilejním shromáždění (200 let od Havlíčkova příchodu na svět, 165 let od předčasné smrti) dostal knižní podobu a zůstane tu jako dobové svědectví. Jak už to v takovýchto kolektivních monografiích bývá, vedle položek nikterak objevných přináší i několik svěžích textů, které dosavadní havlíčkovské bádání obohacují.

Bobby, Míša, Jezevec...

Šachový velmistr Lubomír Kaválek letos osmdesáté narozeniny neoslavil, zemřel v roce 2021. Stačil však napsat a de facto uzavřít rozsáhlé vzpomínky na svou šachovou kariéru, pro niž snad není přehnaný přívlastek závratná: začal je sepisovat v roce 2015 a „ukončit je snad ani nechtěl“, jak poznamenává spisovatel Jan Novák (70), v tomto případě nikoli ghostwriter, nýbrž přiznaný spoluautor, jehož jméno je na obálce, na desce, na hřbetě, na titulním listě, v tiráži...

Když na Hradě seděli vrazi

Michal Lukeš, od roku 2002 generální ředitel Národního muzea, měl nápad. Uspořádat výstavu o padesátých letech dvacátého století, jak je prožili lidé v této zemi. Obrátil se tedy na Michala Stehlíka, svého náměstka „pro centrální sbírkotvornou a výstavní činnost“, a ten „mu“ ji udělal. Nikoli sám, přestože vytvořit stručný a výstižný politický, společenský, kulturní a maličko i sportovní obraz právě této dekády (Zátopek!) by snad v silách jednoho historika být mohlo. Arciť za předpokladu, že by byl po potřebnou dobu soustředěn pouze na tento jistě lákavý úkol.

Já žádnej plukovník nebudu

Posluchačům rozhlasové stanice Vltava je znám vzpomínkový cyklus Osudy, vysílaný už od roku 2002. V půlhodinových pořadech, jichž bývá buď pět, nebo deset, jsou představovány výrazné osobnosti z různých oblastí, a to buď formou monologu (v pracovní verzi rozhovoru s rozhlasovým redaktorem), nebo četbou memoárů už napsaných; těch pořadů už se odvysílaly stovky, poměr mezi původním a knižním vzpomínáním je zhruba 2 : 1 (mimochodem, právě v těchto dnech čte herec Jan Vlasák ze vzpomínkové knihy Žít a přežít od horolezce Reinholda Messnera).

Robinson na kraji velkoměsta

„A jsme tady, pravil muž kocourovi a postavil ho na zem. Zároveň sundal ze zad těžký batoh a odechl si. Sedl si na hromadu starých prken z rozvalené boudy nebo kůlny. Zdálo se mu, že od posledně se tu nic nezměnilo, byl tu asi před půl rokem, pouze kocour je tu poprvé. Nedůvěřivě všechno očichává, každou rostlinku i rezavý hřebík v prknech, muž pohlédl na mobil, signál žádný, nebo jen velice slabý. K podobně uspokojivému výsledku zřejmě dospěl i kocour a rozvalil se na vyhřáté fošně, bradu si spokojeně opřel o tlapy. Založíme zde novou civilizaci, usmál se na něj povzbudivě.“

Veselý lejnopis

„Krásná mašinka lidské tělo: sama si topí, sama běží bez natahování, sama se čistí, sama se maže, sama se opravuje atd.“ Marja Baseler a Annemarie van den Brink, dvě zkušené nizozemské spisovatelky, jako by si vzaly k srdci výše citovaná slova Karla Havlíčka Borovského, když se pustily do výkladu lidské trávicí soustavy, přizpůsobeného ovšem dětem snad už předškolního a jistě nižšího školního věku. Na bohatě ilustrovanou Továrnu na hovínka (Amsterdam 2016) navázalo obsahem i formou „dvojče“ Hotel v naší hlavě (Amsterdam 2019), výklad nervové soustavy.

Každý den je kreslený

Lucie Lomová (1964), známá a úspěšná autorka komiksů pro děti i dospělé, se rozhodla podělit s čtenáři o své privatissimum: zveřejnila kreslený (denno)deník, který si vedla v roce 2017. Věříme jí, že chronologická posloupnost všech glos a kreseb je autentická, byl by to opravdu laciný podvod, netvořit takovou knížku průběžně, nýbrž až post factum, po uplynutí celého vybraného roku, a nahlížet přitom do zápisků v diáři, připomínat si události jejich mediálními reflexemi apod.

Nesmrtelná myš

Mickey Mouse, antropomorfizovaná a notně stylizovaná figurka samečka myši domácí (Mus musculus), vytvořená Američany Waltem Disneyem a Ubem Iwerksem, přišla na svět před pětadevadesáti lety a za tu dobu naši planetu úspěšně kolonizovala. Dnem jejího zrodu je 18. listopad 1928, kdy měl premiéru černobílý animovaný filmeček Parník Willie. Myšák je o rok mladší než podobně nestárnoucí partnerská dvojice domácích zvířat, kterou Josef Čapek, její tvůrce literární i výtvarný, nazval nikoli lidskými či zvířecími jmény, nýbrž pouze deminutivními apelativy, tedy pejsek a kočička.

Konečná

Nic není tak skličující jako úplná vydání úplně zapomenutých autorů, napsal kdysi Nabokov. Něco na tom bude, avšak náš případ to naštěstí není. Zaprvé Karel Šiktanc (1928–2021), o němž tu je řeč, není zapomenutý autor, jakkoli se o to minulý režim velmi snažil; zapomenuti jsou naopak normalizační ministři kultury, kteří měli na svědomí básníkovo umlčení v letech sovětské okupace, jmenovali se Brůžek, Klusák a Kymlička.

Utrpení mladého Friedricha

„Já, Bedřich Smetana, narozený v Litomyšli 1840 1824 2. března v úterý v 10 hodin ráno, měl jsem otce Františka Smetanu pivovarským sládkem a moje matka byla Barbora Smetanová, rozená Lynková.“ Tato slova stojí na začátku deníku Bedřicha Smetany z roku 1840, avšak takto je šestnáctiletý student nenapsal. Jeho rukopis musel být pro české čtenáře přeložen z němčiny. Also: „Ich, Friedrich Smetana geboren zu Leutomischl 1840 1824 den 2 März Dienstag um 10 Uhr früh hatte meinen Vatter, Franz Smetana zum Bräuermeister, und meine Mutter /war\ Barbara Smetana geborene Lynek.“

Dobrovolně v žentouru

Dřív by se asi napsalo, že dlouholetý nakladatelský redaktor Jan Šulc vydal počet ze své celoživotní žně, tady a teď si takové apartní a ovšem už i trochu směšné vyjadřování odpustíme a raději věcně uvedeme, že v promyšleném uspořádání shrnul do rozsáhlého knižního souboru svou dosavadní publicistiku. Vlastně jen její část, jak sám upřesňuje: „Do svazku jsem vybral zhruba polovinu z publicistických článků, které jsem napsal v letech 1988–2022 a jimž říkám články lidovýchovné

Na kus řeči s Karlem Olivou

Těžko říct, proč se Ivana Karásková, jejíž „novinářská dráha je spjata s MF DNES“, jak o sobě říká, rozhodla napsat knižní rozhovor s Karlem Olivou (nar. 1958), v letech 2003–2016 ředitelem Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR, tou dobou možná nejznámější tváří (doslova) mezi popularizátory češtiny, a že jich tu bylo! Od Trávníčka přes Daneše, Chloupka, Jelínka... až po Šlosara či Kučeru. Snad se chtěla dovědět něco, co se o Olivovi zatím nikde nedočetla. Ale možná si s ním jen chtěla popovídat o češtině. Pak se ovšem vnucuje otázka, co si od toho sliboval on.

Odcenzurovaná tvář Ladislava Klímy

„Význam mezistátních smluv je roven skoro nulle. Všechny pakty a úmluvy, spolky, dohody, a alliance, záruky a přísahy, mírová ujednání byly vždy a jsou a budou po statisíciletí jen hloupými humbugy k napalování nejhloupějších z hloupých, nepodařenými, soudnými komediemi, něčím futilnějším a smrdutějším než střevní plyny; nebylo jedné z nich, která by byla bývala ve vážném případě poctivě dodržena; historie jest jen jedna jediná věrolomnost a darebáctví a zvířeckost.

Další bod pro vás, paní Němcová

Hana Wlodarczyková není první, kdo si všiml dramatického potenciálu v životě nejznámější české spisovatelky. Svůj postřeh uplatnila nejprve jako spoluautorka scénáře čtyř televizních filmů tvořících minisérii Božena, v níž víc než dvě představitelky titulní postavy zaujal Jan Hájek, přesvědčivě vykreslující charakter Josefa Němce. Teprve poté přišla, už sama, se stejnojmenným životopisným románem, o němž čteme, že vznikl na „základě dlouholeté práce na scénářích k této minisérii“. Jenže paní Wlodarczyková, vystudovaná scenáristka, předložila zas jen scénář. Říká se tomu profesní deformace.

Na pavlači

Paní Karolína Zoe Meixnerová, dočítáme se v její knížce Průvodce literární hysterií 19. století, „vystudovala bohemistiku a žurnalistiku na Karlově univerzitě (...) a dnes se popularizací české literatury úspěšně živí“. Rozumí se na sociálních sítích, kam ji prý „osud zavál“. Hm! Paní Meixnerová nenapsala soustavné dějiny českého písemnictví 19. století, takové ambice ani neměla, protože jí snad včas došlo, že na to jsou její znalosti předmětu příliš povrchní.

Hody pro všechny smysly

Trvalo to dlouho, i když na české poměry vlastně ani ne. Po čtyřleté rekonstrukci komplexu budov stojících na úpatí pražského Vítkova, v nichž sídlí i Vojenský historický ústav, se v pátek 28. října 2022 otevřelo pro veřejnost Armádní muzeum. A představilo novou expozici vojenských dějin českého území od pravěku až po současnost. Poučnou, poutavou a zážitkovou. Velkorysou a velkolepou. Takovou, která důmyslně propojuje velké dějiny s malými, epochální události s každodenností.

Bylo jich pět

Po pečlivě připraveném knižním souboru Rychlé šípy Jaroslava Foglara a Jana Fischera, vydaném na jaře 2021, přichází Albatros s druhým, komplementárním svazkem Rychlé šípy Jaroslava Foglara, Marko (sic) Čermáka, V. Junka, B. Čermáka a J. Gruse. Jsou zde, jak titul napovídá, shromážděny komiksové příběhy, jež výtvarně zpracovali jiní kreslíři než původní spoluautor. Jeho osobnosti je v loňské antologii věnována obsažná a objevná studie Tomáše Prokůpka.

Někam patřit aneb Zdeněk Rotrekl

Těžko říct, jak je živý takzvaný literární odkaz Zdeňka Rotrekla (1920–2013), muže těžce zkoušeného osudem. Ale ne, nebudeme se ptát knihovníků, jak často jsou příslušné svazky žádány „v ústředí“ či „na pobočkách“. Jako si nebudeme klást otázku, kolik asi lidí na světě si dnes (míněno doslova, v den vydání tohoto čísla Týdeníku Echo) přečetlo nějaké verše takového Otokara Březiny nebo Jana Zahradníčka. Možná nikdo. Na tom nesejde. Jisté je, že jejich dílo, podobně jako dílo Rotreklovo, je tu jednou provždy, stále k dispozici, a spoluvytváří nabídku toho lepšího, co kdy bylo v češtině napsáno básnickým perem.

Pětasedmdesát let ve službě

Toto není recenze neprodejného tisku o čtyřech stranách se čtyřmi glosami a třemi obrázky, ač by asi mohla být, kdyby na to přišlo. Recenzent by musel nejen vyjmenovat, ale i představit autory drobných příspěvků, pár slov z nich citovat, myšlenky pisatelů rozvinout myšlenkami svými (pokud by nějaké měl), mohl by se pozastavit nad verši Františka Novotného, v nichž se sděluje mimo jiné pomocí rýmů vrátky / do zahrádky, voní / o ní, plaše / naše a hostí /společnosti, že návštěva zahrady u pražské dvojvily bratří Čapků, „kde kvetou růže pravdy“, je nevšední zážitek.

Konečně v cíli

Nic není tak skličující jako úplná vydání úplně zapomenutých autorů, napsal kdysi Nabokov; něco na tom bude. V případě Spisů T. G. Masaryka, zahájených v roce 1993 svazkem Juvenilie / Studie a stati 1876–1881 a teď konečně uzavřených svazkem Mezi literaturou a politikou / Texty z let 1895–1897, to však neplatí.

Když se to nepovede

Knížka Podzemí slov aneb Výpravy pod povrch češtiny je prý „pro ty, kteří se rádi zamýšlejí nad řečí, již ostatní používají bez rozmyslu“. Nebudeme autora chytat za slovo a namítat, že „bez rozmyslu“ užívat řeč nelze, činí tak leda docela malé děti, i ony však brzy získávají povědomí o morfologii, syntaxi atd. Nikoli o etymologii, možná nejatraktivnější jazykovědné disciplíně. O ni šlo Jakubu Markovi především, ač to v předmluvě verbis expressis neříká, pouze kolem toho termínu krouží.

Může nás korespondence TGM pobavit?

Odpověď na poněkud kapciózní titulní otázku zní Ano. Avšak než k ní dospějeme, musíme něco povědět o vydávání listáře Tomáše Garrigua Masaryka ve speciální ediční řadě Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd ČR. Nikoli na tomto pracovišti, nýbrž v Ústavu T. G. Masaryka začali v roce 1993 vydávat Spisy T. G. Masaryka. Ty už jsou skoro uzavřeny, v tiráži dávno figurují oba masarykovské ústavy, na květnovém veletrhu Svět knihy se oslavovalo jejich ukončení formou besedy s editory, ač na čtyřicátý svazek stále čekáme.

Starší články