Literární kritik, kulturní publicista; absolvent studia bohemistiky a pedagogiky na Filozofické fakultě UK. V Týdeníku Echo pracoval v letech 2018–2024 jako editor, současně tam publikoval a dosud publikuje svoje texty. Autor knižních rozhovorů s cestovateli Jiřím Hanzelkou a Miroslavem Zikmundem (Život snů a skutečnosti, 1997) a s básníkem Karlem Šiktancem (Řeč neřeč, 2007). Knižně mu vyšly i tři literární bedekry: Prahou Jaroslava Seiferta (2017), Prahou bratří Čapků (2020), Prahou Karla Havlíčka Borovského a Boženy Němcové (2025).
Folková, respektive folkrocková skupina Bratři Ebenové, zprvu opravdu sourozenecké trio, je dávno vícečlenná, což se samozřejmě projevuje v tom, jaký má zvuk při živých produkcích i v nahrávacích studiích, leč pro následující zamyšlení to není důležité. Řeč tady bude nikoli o kapele a její hře (to nechme hudebním kritikům), nýbrž pouze o jejích písních, a ani to ne, jen o písňových textech. Ty jsou teď pohodlně dostupné v knižním souboru Zpěvník.
Volné seskupení malířů a sochařů – opravdu jen mužů, žena mezi nimi nebyla žádná – známé pod číselným označením 12/15 (celým názvem 12/15 Pozdě, ale přece) má v dějinách českého výtvarného umění místo jisté jako třeba Osma, Tvrdošíjní, Skupina 42 nebo Trasa. Teď se za tvorbou všech dvanácti členů skupiny v letech jejích počátků můžeme ohlédnout v příjemném prostředí bývalé jezuitské koleje v Kutné Hoře. Galerie Středočeského kraje (GASK) zkušeným a citlivým kurátorem, přizvala k přípravě expozice ještě další dva muže, Petra Macha a Josefa Vomáčku.
Rok po smrti Jaroslava Haška napsal Karel Poláček v Peroutkově Přítomnosti, že „literární kritik u nás bývá zpravidla profesor“, což byla jistě narážka na dva koryfeje tehdejší literární kritiky, Františka Xavera Šaldu a Arna Nováka (první z nich byl jmenován univerzitním profesorem roku 1919, druhý roku 1920), a že humorista není „literárnímu profesoru k potřebě. Není stvořen k obrazu kritiky. Račte si představiti, že by měl profesor vykládati o Švejkovi. Mluviti o Haškovi mezi intelektuály je vůbec jakási nepřístojnost.
Do jaké doby autor zasadí děj příběhu, je jeho výsostná volba. Kulisami pro milostný román (respektive novelu, což je případ pozdního debutu Roberta Kapala) může být pravěk, biedermeier, německý protektorát..., jakákoli epocha, již si spisovatel troufne líčit. Má to svá pravidla, jistěže. Čtenář je obvykle citlivý na anachronismy, sotva by se třeba smířil s informací, že Žižka si před bitvou na Vítkově dal k večeři brambory na loupačku.
Jan Kvirenc (nar. 1963) se označuje za popularizátora české historie – a opravdu jím je, protože formou přístupnou i lidem bez odborného vzdělání (jehož on sám na Filozofické fakultě UK dosáhl) vykládá v dosud vydaných dílech o našich hradech, zámcích, bitvách, „památných místech“ atd. Novinka (Svědkové českých dějin / Historický místopis vojenských, politických, ekonomických a kulturních dějin našich zemí) těží – přiznaně – z titulů předchozích.
Ve svých vzpomínkách na bratry Čapky napsala v polovině 50. let v bavorském exilu jejich neteř Helena Koželuhová, že „to, co dnes víme o Masarykovi, a že ho vidíme před sebou jako živého, je takřka jedině zásluhou Karla Čapka“. Na mysli měla poměrně bohatou Čapkovu masarykovskou publicistiku (Miroslav Halík ji v roce 1969 shrnul do dvousetstránkové knihy) a v první řadě jistě Hovory s T. G. Masarykem, dílo nakonec zařazené do Čapkových i Masarykových spisů.
„Čím víc se blížíme k německým oblastem, tím nápadnější je upravený vzhled vesnic, dokonce i těch, které obývají Češi, a proměna je patrná na krajině i na jejích obyvatelích. Na místě hliněných baráčků nastupují dřevěné, dobře stavěné domy (...) a místo došků jsou zde alespoň šindele. Je zde více ovocných zahrad, děti už nejsou polonahé a celé ušmudlané, nýbrž čisté a dobře oblečené.“ Reportáž "Cesta do Krkonoš a okolních oblastí Čech a Slezska v roce 1796" je pozoruhodná přinejmenším ze tří důvodů.
Když se Jaroslav Seifert před čtyřiceti lety dověděl, že mu byla udělena Nobelova cena za literaturu, chtěla média, jak se tehdy ještě neříkalo hromadným sdělovacím prostředkům, znát jeho reakci. Do jedné z pražských nemocnic, kde vážně nemocného básníka léčili, se vypravil oborově příslušný ministr, jehož jméno nebylo důležité ani v době, kdy kulturu „řídil“ (ve skutečnosti to dělal z ÚV KSČ jeho stranický soudruh Miroslav Müller), a už vůbec není důležité dnes. S loutkovým ministrem vstoupil do nemocničního pokoje i kdosi s kamerou Československé televize.
Zůstává-li v našem povědomí Jiří Kolář (1914–2002), mimořádný a úctyhodný zjev české kultury dvacátého století, víc jako výtvarník než literát, má to vcelku jasnou a pochopitelnou příčinu: díky výstavám máme jeho výtvarný odkaz průběžně na očích; i v těchto týdnech, od 27. září 2024 do 26. ledna 2025, je k vidění aspoň malá kolekce koláží Voilà la femme v pražském Veletržním paláci (kde je Kolář samozřejmě zastoupen i v dlouhodobé expozici 1939–2021: Konec černobílé doby).
Když v roce 1909 psal devatenáctiletý oktaván Karel Čapek o pražské kolektivní výstavě členů spolku Mánes, všiml si i prací svého jen o pět let staršího současníka: „Debutant Vratislav Nechleba prezentuje se jako vážný a vyspělý portrétista, jenž miluje laditi bledé tváře s očima hystericky zanícenýma a distingovanou temnotu v pozadí v dojem šťastně lavírující mezi portrétem psychickým a salonním; jeho dobrá rutina a zručná jistota štětce, což je u portrétisty rozhodující, řádná snaha vystříci se v karnaci ledabylosti
V minulých dnech se v médiích (nikoli poprvé) objevila zpráva, že za rok (pro puntičkáře: 19. září 2025) bude otevřena zapečetěná obálka obsahující tajemství: poslední slova umírajícího Tomáše Garrigua Masaryka. V první polovině září (?) 1937 je prý pronesl v Lánech k přítomnému synu Janovi. Ten si je pohotově zapsal a uschoval. Od Jana Masaryka se dostala do rukou právníka Antonína Suma (1919–2006), jeho tajemníka na ministerstvu zahraničí v letech 1947–1948. A JUDr. Sum v roce 2005 předal zapečetěnou obálku s Masarykovými „posledními slovy“ Národnímu archivu.
Když J. S. Machar (1864–1942) vydal paměti Konfese literáta (1901), bylo mu 37 let. A když se začal za svým dětstvím a mládím ohlížet literární formou Vladimír Macura (1945–1999), byl jen o trochu starší. Kdo se kdy setkal „jen“ s Macurovým dílem, ať literárněhistorickým, ať beletristickým, ať překladatelským (z estonštiny), vystačí si s knihami.
O tom, že malíř a sochař Jiří Sozanský (nar. 1946) chová lásku k boxu, a to nikoli platonickou, obdivovatelé jeho umělecké tvorby snad vědět nepotřebují (mimochodem, možnost spatřit nové dílo pražského rodáka se naskytla 21. srpna t. r., kdy byla na Kampě poblíž galerie založené Medou Mládkovou slavnostně odhalena působivá dvojplastika připomínající oběti sovětské agrese v roce 1968 i tuzemské policejní brutality o rok později).
V leckteré soukromé knihovně asi dodnes straší dvousvazkové Politické dějiny světa v datech, kolektivní práce českých historiků dovedená od starověku až do roku 1973 a vydaná v roce 1980. Je to výmluvná vizitka české marxistické historiografie z let sovětské okupace. Nebyl by důvod lézt pro ni po žebříčku k regálu až u stropu, sfoukávat z ní prach a listovat 1825 neilustrovanými stránkami – nebýt toho, že vedoucím čtrnáctičlenného týmu, který ji sepsal, byl Miroslav Hroch, jenž se teď ohlíží za svou kariérou ve Vzpomínkách (podtitul) nazvaných nepřiléhavě Jak jsem to tenkrát viděl.
Před časem tu padlo pár slov o objevné a objemné monografii Zdeňka Zikmunda nazvané synekdochicky Bican proti Hitlerovi (viz č. 47/2020). Na toto fundované a čtivé vylíčení historie fotbalových klubů, soutěží a vůbec společenské atmosféry v letech německého protektorátu navazuje autor názvem i obsahem své nové práce. O tom, jak se fotbalu a sportu vůbec vedlo v nové totalitě, pojednává srovnatelně koncipovaná kniha Bican proti Čepičkovi.
Od založení Českého průmyslového muzea, jak se původní projekt Vojty Náprstka jmenoval, uplynulo loni 150 let. Dobrý důvod pro sepsání dějin této jedinečné instituce. Ujala se ho Klára Woitschová, vedoucí Archivu Národního muzea. Rozvrhla chronologický výklad příběhu do devíti kapitol, jejichž názvy jsou důsledně dvouslovné: Kontexty a předpoklady, Předehra a počátky, Strádání a očekávání, Svastika a hvězda, Okovy a cesty, Uvolnění a naděje, Normalizace a transformace, Otevřenost a modernita (takto v obsahu, na str. 293 a násl. jinak: Svoboda a modernizace).
V nabídce knih Kafkových i kafkovských, poměrně bohaté v roce 100. výročí spisovatelovy smrti, mediálně nepřehlédnuté, se objevil i průvodce S Kafkou na cestách, nabízený už na květnovém orientálním bazaru zvaném Svět knihy. V nedůstojném náhradním prostředí na pražském Výstavišti (kde za cappuccino, ne, v tomto případě raději kapučíno, podávané jako na nějakém koupališti v papírovém pohárku, chtěli vykutálení „baristé“ 90 korun) vyložili čeští nakladatelé na pulty nikoli jen to, co vydali od loňského jara (taková prezentace by měla smysl), v roli trhovců se snažili prodat spolu s novinkami též rozmanité ležáky, někdy za „veletržní cenu“, zhusta však za původní, svazky často deset, patnáct, ba i víc let staré, marně nabízené návštěvníkům už loni, předloni atd. Bedekr Na cestách s Franzem Kafkou (2009) však mezi nimi nebyl.
Není to tak dávno (č. 49/2022), co jsme tu psali o výtečné knize Josefa Váchala Tisíc Gagarínů a jedna řepařka!, což ovšem není dílo autorem takto koncipované a nazvané, nýbrž svazek Mistrových „dosud nepublikovaných prací z let 1949–1963“. Edici připravil Pavel Hájek, v tiráži jsou uvedena ještě čtyři jména, jimž je připsána „redakční spolupráce“: Jana Čechurová, Hana Klínková, Eva Lorencová a Marie Rakušanová.
Autor důkladné, solidní, citovatelné biografie Jiřího Šlitra (1924–1969) aby byl muzikolog, teatrolog a historik umění v jedné osobě; pokud tak velký záběr nemá, snad aby se práce rozdělila mezi spolehlivé znalce, z nichž každý si napíše svůj kvalifikovaný part, viz třeba mohutnou, šestisetstránkovou monografii Josef Čapek (1996), v níž se o text podělili historik umění Jaroslav Slavík a literární historik Jiří Opelík.
O tom, že Karel Čapek fotografuje, se vědělo od října 1930: tehdy vyšla ve Světozoru jeho causerie Člověk a kamera a u ní čtyřiadvacet snímků jím pořízených i vyvolaných. Objektivem mířil na zátiší, zahradu, zvířata, fotografoval v Praze, na Oravě, v Nizozemsku i Norsku. Lákal ho fotografický portrét, pořídil snímky svého bratra, své manželky i svého prezidenta. A ovšem pátečníků. Ne všech.
Když v roce 1989 pád „předvoje dělníků a rolníků“, jak si komunisté sami říkali, učinil českým čtenářům dostupným mimo jiné literární dílo slavného ruského exulanta Vladimira Nabokova (1899–1977), nikdo centrálně neurčoval, jak se tu s ním bude zacházet. Kdo dřív přišel, ten dřív mlel. Zkoušely to různé oficíny. Dilia, ERM, H & H, Odeon, Triáda, Volvox Globator, Votobia, Winston Smith... V roce 2009 se do práce pustila Paseka (přesněji řečeno: navázala – i decentní typografickou úpravou Vladimíra Nárožníka – na svazky, které stačilo vydat nakladatelství H & H) a rozhodlo se pro překladatelský monopol erudovaného Pavla Dominika
Jména Čechů padlých v první světové válce můžeme číst na pomníčcích hojně budovaných po jejím skončení ve městech a na vesnicích. Ve veřejném prostoru se setkáváme také s jmény těch, jejichž životy vyhasly v konfrontaci s šestiletou německou okupací, nejnověji na mosazných destičkách vsazovaných do chodníkové dlažby před domy, v nichž žili lidé umučení v koncentrácích. Avšak o našich spoluobčanech, které připravila o život sovětská okupace, na svém počátku inscenovaná s bulharským, maďarským, polským a východoněmeckým komparzem, se víceméně mlčí.
Ten, kdo je na světě už tak dlouho, že byl u televizní obrazovky, když naše státní reprezentace sehrála na MS 1969 ve Stockholmu dvě nejhrdinštější utkání v historii česk(oslovensk)ého hokeje, nemusí zapínat žádnou „vzpomínkovou frézu“, jak zpíval Jan Vyčítal. Ty dva zápasy proti SSSR, oba vítězné, první 2:0 a druhý 4:3, mu z paměti nezmizí. I k nim se ve své autobiografii Můj nejslavnější únik vrací jeden z jejich důležitých aktérů, nezapomenutelný „kanonýr“, řečeno slovníkem sportovních žurnalistů, Václav Nedomanský, dnes už skoro osmdesátiletý.
Byla to minulý čtvrtek v pražském Armádním muzeu Žižkov velká sláva, samé vycházkové stejnokroje, důstojnické i generálské, mezi nimiž si lidé neuniformovaní připadali skoro nepatřičně. Přišla i paní ministryně obrany (v černém kalhotovém kostýmu), aby osobně přivítala knihu, jejíž dlouhý název měl být spíš podtitulem: Zahraniční operace Armády České republiky v obrazech. Jejím autorem je nadpraporčík Leoš Krejča (51).
Ze Sudet, původně neškodného oronyma (vlastního jména pro hory, pohoří, údolí atd.), pravděpodobně keltského původu, se ve dvacátém století stal výbušný terminus politicus. Slovo Sudety strašilo několik generací Čechů – jistě ne proto, že se uplatnilo v botanice (violka sudetská, Viola sudetica) či v zoologii (ovád sudetský, Tabanus sudeticus), nýbrž proto, že se ozývá z názvů Sudetoněmecká strana či Sudetoněmecký landsmanšaft. Zdá se, že díky generační střídě je dnes už víc těch, které neděsí.
Odborná konference Havlíčku, Havle! se konala 26.–27. října 2021 v Havlíčkově Brodě, městě nesoucím jméno po muži, jenž se v něm nenarodil ani nezemřel. Sborník čtrnácti referátů pronesených na tomto jubilejním shromáždění (200 let od Havlíčkova příchodu na svět, 165 let od předčasné smrti) dostal knižní podobu a zůstane tu jako dobové svědectví. Jak už to v takovýchto kolektivních monografiích bývá, vedle položek nikterak objevných přináší i několik svěžích textů, které dosavadní havlíčkovské bádání obohacují.
Šachový velmistr Lubomír Kaválek letos osmdesáté narozeniny neoslavil, zemřel v roce 2021. Stačil však napsat a de facto uzavřít rozsáhlé vzpomínky na svou šachovou kariéru, pro niž snad není přehnaný přívlastek závratná: začal je sepisovat v roce 2015 a „ukončit je snad ani nechtěl“, jak poznamenává spisovatel Jan Novák (70), v tomto případě nikoli ghostwriter, nýbrž přiznaný spoluautor, jehož jméno je na obálce, na desce, na hřbetě, na titulním listě, v tiráži...
Michal Lukeš, od roku 2002 generální ředitel Národního muzea, měl nápad. Uspořádat výstavu o padesátých letech dvacátého století, jak je prožili lidé v této zemi. Obrátil se tedy na Michala Stehlíka, svého náměstka „pro centrální sbírkotvornou a výstavní činnost“, a ten „mu“ ji udělal. Nikoli sám, přestože vytvořit stručný a výstižný politický, společenský, kulturní a maličko i sportovní obraz právě této dekády (Zátopek!) by snad v silách jednoho historika být mohlo. Arciť za předpokladu, že by byl po potřebnou dobu soustředěn pouze na tento jistě lákavý úkol.
Posluchačům rozhlasové stanice Vltava je znám vzpomínkový cyklus Osudy, vysílaný už od roku 2002. V půlhodinových pořadech, jichž bývá buď pět, nebo deset, jsou představovány výrazné osobnosti z různých oblastí, a to buď formou monologu (v pracovní verzi rozhovoru s rozhlasovým redaktorem), nebo četbou memoárů už napsaných; těch pořadů už se odvysílaly stovky, poměr mezi původním a knižním vzpomínáním je zhruba 2 : 1 (mimochodem, právě v těchto dnech čte herec Jan Vlasák ze vzpomínkové knihy Žít a přežít od horolezce Reinholda Messnera).
„A jsme tady, pravil muž kocourovi a postavil ho na zem. Zároveň sundal ze zad těžký batoh a odechl si. Sedl si na hromadu starých prken z rozvalené boudy nebo kůlny. Zdálo se mu, že od posledně se tu nic nezměnilo, byl tu asi před půl rokem, pouze kocour je tu poprvé. Nedůvěřivě všechno očichává, každou rostlinku i rezavý hřebík v prknech, muž pohlédl na mobil, signál žádný, nebo jen velice slabý. K podobně uspokojivému výsledku zřejmě dospěl i kocour a rozvalil se na vyhřáté fošně, bradu si spokojeně opřel o tlapy. Založíme zde novou civilizaci, usmál se na něj povzbudivě.“
