Padesátá léta v kostce optikou Národního muzea

Když na Hradě seděli vrazi

Padesátá léta v kostce optikou Národního muzea
Když na Hradě seděli vrazi

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Michal Lukeš, od roku 2002 generální ředitel Národního muzea, měl nápad. Uspořádat výstavu o padesátých letech dvacátého století, jak je prožili lidé v této zemi. Obrátil se tedy na Michala Stehlíka, svého náměstka „pro centrální sbírkotvornou a výstavní činnost“, a ten „mu“ ji udělal. Nikoli sám, přestože vytvořit stručný a výstižný politický, společenský, kulturní a maličko i sportovní obraz právě této dekády (Zátopek!) by snad v silách jednoho historika být mohlo. Arciť za předpokladu, že by byl po potřebnou dobu soustředěn pouze na tento jistě lákavý úkol. To ovšem nemohl být případ náměstka Stehlíka, věnujícího své síly vedle angažmá v Národním muzeu též činnosti pedagogické (prof. na FF UK) a osvětové, popularizační; v minulých letech také kandidoval do Senátu a na Karlově univerzitě usiloval o rektorský řetěz.

Při koncipování výstavky si zaneprázdněný vědec přizval na pomoc Matěje Bílého, Jiřího Knapíka, Ivana Šedivého a Jakuba Šloufa. Ti – představujeme si – sehnali dalších třináct lidí, dokonce i ženy, a bylo to. Řeč je jen o libretu, nikoli o záležitostech interiérových, architektonických, výtvarných a technických, ty musely být rovněž vyřešeny. Kolik panelů? Kolik textu? Kolik obrázků? Kolik exponátů? Něco neobvyklého? A především: kolik sálů? Generální ředitel, autor námětu, uvolnil jednu (!) místnost, jejíž výměra odpovídá přibližně dvěma školním učebnám. Je to všechno hlavně pro oči, ale také pro uši. A je to všechno bohužel zbytečné.

Proč? Ten, kdo se zajímá třeba o literární nebo divadelní atmosféru padesátých let, může si o ní číst fundované práce, současně však může (a měl by!) jít rovnou k pramenům, tedy ponořit se do dobové poezie, prózy, dramatické tvorby. Zalistovat v časopisech Literární noviny, Nový život, Květen... a prostudovat dejme tomu i projevy na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů (ten se konal jedenáct let po válce, avšak protokol z jednání vyšel knižně – záslužnou péčí literárního historika Michala Bauera – až roku 2011). Takovéto studium je pracnější a časově náročnější než zhruba hodinové civění na obrázky, písmena a nějaký ten exponát v Národním muzeu, kde je návštěvníkova pozornost rozptylována i takovými obskurnůstkami, jako je „AKROBATICKÉ KOLO Z CIRKUSOVÉHO VYSTOUPENÍ 3 ZAVATTI (JAROMÍR ŘÍZEK A SESTRY ZOPPEOVY) / 1956, pozdější úpravy; kov, useň, dřevo; / Národní muzeum“. Pokud ta věc splňuje představy autorů o „zajímavých předmětech ze sbírky Národního muzea“, měli si cirkusácký bicykl nechat na jinou výstavu, speciálnější, protože padesátá léta, málo platné, necharakterizuje ani trochu.

„Něco neobvyklého?“ Pokud si výše uvedenou hypotetickou otázku autoři položili, odpověděli na ni čtyřmi zvukovými záznamy, které pořídil „náš fiktivní reportér“. Na čtyřech místech expozice mohou návštěvníci individuálně vyslechnout „reportáže“ Kdo tu vládne?, Kde je maso?, Kde jsou ty básně?Kdo je za dráty?, z nichž ta třetí, natočená jako v osiřelé pracovně Jaroslava Seiferta (básníkův hlas tam nezazní, vypadá to tedy, že se k němu „náš fiktivní reportér“ vloupal), je, slušně řečeno, popletená. Seifert prý píše „ty nejlepší verše československé (sic) poezie“, po odvážném vystoupení na spisovatelském sjezdu v roce 1956 nemá kde zveřejňovat svou tvorbu, jenže to je nesmysl, autoři si spletli slavný veřejný projev se soukromým v roce 1949 v Goldhammrově vinárně, po denunciaci tenkrát básník opravdu na čas přišel o oficiální publikační možnosti. Ale budiž, omyl se přihodit může. Říct však, že „podobnou odmlku“ jako Seifert zažívají tou dobou i Mikuláš Medek a Toyen, to se na výstavě pořádané profesionály nesmí. Toyen tady přece v 50. letech nežila, ve Francii žádnou „podobnou odmlku“ nezažívala.

Ještě poznámku jazykovou. Poválečné vyhnání Němců se tu už náležitě nazývá „vysídlení“ („náš fiktivní reportér“ ovšem hovoří o „odsunu“), zatímco zločinům spáchaným na českém a slovenském venkově se říká komunistickým slovníkem: „kolektivizace zemědělství“. A „docházelo i k ničení církevních památek“. Hm! Docházelo k ničení... Dřevomorkou? Asi ne.

Michal Stehlík a kolektiv: Padesátá léta. Praha, historická budova Národního muzea, 21. 6. 2023 – 31. 5. 2024.