Rok po smrti Jaroslava Haška napsal Karel Poláček v Peroutkově Přítomnosti, že „literární kritik u nás bývá zpravidla profesor“, což byla jistě narážka na dva koryfeje tehdejší literární kritiky, Františka Xavera Šaldu a Arna Nováka (první z nich byl jmenován univerzitním profesorem roku 1919, druhý roku 1920), a že humorista není „literárnímu profesoru k potřebě. Není stvořen k obrazu kritiky. Račte si představiti, že by měl profesor vykládati o Švejkovi. Mluviti o Haškovi mezi intelektuály je vůbec jakási nepřístojnost. Nikdy nebude místa pro sapéra Vodičku  v literárních příručkách; aniž bude matiné sólistů Národního divadla památce Jaroslava Haška“.

Karel Poláček se mýlil, profesoři se Haškova románu už dávno neštítí (psali o něm ostatně jak Šalda, tak Novák, dokonce T. G. Masaryk, jehož jméno – znalci to dobře vědí – se ve Švejkovi vyskytuje), hloubají nad ním, přednášejí o jeho významu, analyzují jej. Nejnověji Sylvie Richterová (nar. 1945), básnířka, prozaička, esejistka, profesorka českého jazyka a literatury spjatá s italským univerzitním prostředím. Do svazku nazvaného Humor jako zvláštní rozměr vědomí / Eseje o Jaroslavu Haškovi shrnula osm svých textů publikovaných v letech 1984–2024 a rozptýlených po knihách a časopisech. Opatřila je úvodem Můj nedokončený Hašek a doslovem Smích proti slepotě. 

Lepší než recyklace starých článků by jistě byla nová haškovsko-švejkovská monografie, syntéza všeho, co za svůj život paní Richterová o Švejkovi promyslela, napsala, vyslovila. V novém díle by se mohla vyrovnat se vším relevantním, co o tomto románě mezitím vzniklo, především se zásadní prací literárního historika a kritika Přemysla Blažíčka Haškův Švejk (1991), bez jejíž znalosti se neobejde žádný seriózní haškovský badatel, jako se ten, kdo chce psát o Božně Němcové, neobejde bez monografie Václava Tilleho. Blažíček zbořil několik starých mýtů, ba dogmat, jeho teze znějí „Osudy dobrého vojáka Švejka nejsou dílem protiválečným“ či „Osudy dobrého vojáka Švejka nejsou satirou“. Blažíček se pozastavil i u dobového hodnocení románu: „Je výmluvné, že literární kritik Šaldova formátu Osudy jak nepochopil, tak (...) nedocenil.“ Do těchto dveří netřeba se po Blažíčkovi lámat. Už jsou jím odemčeny a otevřeny.

V jiném světě vegetují povrchní univerzální publicisté z obrázkových časopisů či webů, kteří jeden týden suverénně píší o jakémkoli „kulatém“ literárním výročí, druhý týden třeba o pohraničních „řopících“ a třetí týden dejme tomu o lochnesské příšeře. Ti Blažíčka samozřejmě nečtou (potom by se museli s jeho argumenty buď ztotožnit, nebo proti nim postavit svoje), zapřaženi do redakčních žentourů na to nemají čas, chuť ani sílu, takoví nám bez rozpaků zopakují, že Hašek byl bohém a z Ruska si přivezl manželku, přestože se svou první „partnerkou“, jak se teď píše, nebyl rozveden. Takoví gumoví glosátoři všehomíra a prskavkoví pyrotechnici v žurnalistickém lunaparku se vůbec nebojí objevování dalších a dalších Amerik, ba naopak, založili na něm svou živnost, nedovedou psát jinak.

Literární historička z akademické sféry by se od nich měla nápadně lišit hloubkou a pronikavostí svého pohledu, novými pohledy a originálními interpretacemi. Například by nám nemusela opakovat, že za první světové války Hašek narukoval do rakousko-uherské armády, poté padl do ruského zajetí, přihlásil se do našeho zahraničního vojska (legií), avšak nakonec se z něho stal bolševik, příslušník Rudé armády. O tom všem už jsme četli tolikrát, až nás z toho hlava brněla.

Souborem sedmi studií a jedné recenze nechce Sylvie Richterová „přinášet žádnou definitivní interpretaci“. To je škoda, když ji Osudy dobrého vojáka Švejka zaujaly vlastně na celý život.

A ještě malichernost, pardon. Proč se v knize opakuje „Don Quijot“ místo náležitého „Don Quijote“ (jen na straně 153 třikrát), budou vědět v nakladatelství. Čtenář na to sám nepřijde.

Sylvie Richterová: Humor jako zvláštní rozměr vědomí / Eseje o Jaroslavu Haškovi. Nakladatelství Jaroslav Hlaváček – Malvern, 156 str.