„Ta láska / tak prudká / tak křehká / tak něžná / tak zoufalá / Ta láska / krásná jako den / a špatná jako počasí / když počasí je špatné,“ napsal Jacques Prévert (a přeložil Petr Skarlant). Básníkovy verše svými protiklady vyjevují, proč zamilovanost nelze považovat za prostou emoci – jde o širší zchvácení mysli a těla, jež jiným citům po všech stránkách velí a neúprosně směřuje pozornost a vnitřní rozpoložení k objektu naší touhy. Máme radost, když se na nás dotyčná osoba usměje, úzkostníme z toho, co si o nás pomyslí, a jsme zarmouceni, pokud nemá zájem. Neopětovaná láska je ostatně pro mnohé stavem přímo mučivým a najdeme i případy, kdy se lidé kvůli ní odhodlali dokonce vraždit, ať už milované, nebo sami sebe poté, co naznali, že život bez druhého nestojí za pokračování.

Navzdory vší bláznivosti a útrapám, jež s sebou přináší, zůstává láskyplné vzplanutí kýženou záležitostí, kterou lidé vyhledávají, pokud neměli to štěstí, aby se jim dostala. Mohli bychom říct, že to je nepřekvapivé a samozřejmé, neboť zamilovanost dává vzniknout romantickým vztahům, které v důsledku vedou k plození dětí, a věc uzavřít s konstatováním, že jde o dílo přírody, přesněji evolučního mechanismu, u něhož je reprodukce svrchovaným meřítkem úspěchu. To nicméně jako vysvětlení nestačí – samotný odkaz na evoluci neposkytuje odůvodnění, proč existence lásky dává smysl, i tady by měla být určitá logika, zvlášť pokud jde o věc, která nám nedává spát, zatemňuje zdravý rozum a podněcuje neuvážlivá rozhodnutí, což se z mnoha ohledů dá vnímat jako ryze neadaptivní. Co je přidaná hodnota zamilovanosti a proč to nejde dělat v klidu?

Relikt naší zvířecí minulosti

V moderní společnosti nemají city příliš dobré renomé a často se berou jako relikt naší zvířecí minulosti či produkt savčího mozku, jež bychom měli překonávat ve jménu nadřazené racionality, s níž by údajně všechno fungovalo lépe. Proti tomuto pohledu se staví behaviorální ekonom Robert Frank, který ve své knize Vášně v mezích rozumu (angl. Passions Within Reason) tvrdí, že představa zářnější budoucnosti, kde by lidé jednali čistě racionálně na základě vlastních zájmů, je lichá. Nejde jen o to, že by takový svět nutně ztratil na vřelosti, jeho obyvatelé by se navíc častěji dostávali do obtíží, s nimiž si v současnosti poradí právě proto, že mají sklon za určitých okolností citově zaplanout. Iracionalita takových projevů nejenže není na škodu, ale je nezbytnou podmínkou pro to, abychom se dokázali vypořádat s řadou prekérních situací, kde je chladný rozum bezmocný.

Podle Franka hrají city klíčovou roli u tzv. závazkových problémů. K jejich vyřešení je třeba, abychom se dokázali věrohodně zavázat k určitému jednání a neustupovat, ani když to později může být v rozporu s vlastním zájmem. Koncept pochází od Thomase Schellinga, který se zabýval strategií odstrašování v průběhu studené války a za svou práci v teorii her získal v roce 2005 Nobelovu cenu. Schelling nabízí následující ilustraci závazkového problému: Představme si únosce, který dostane strach a nejraději by celou věc vzal zpátky; oběť by rád propustil, ale ví, že přes zoufalé sliby bude v jejím zájmu, aby šla okamžitě na policii a prozradila jeho identitu, což on nemůže připustit, pročež neochotně dojde k závěru, že ji zřejmě musí zabít.

V danou chvíli by pro obě strany bylo optimální, kdyby se oběť dokázala zavázat k tomu, že pachatele nenahlásí, ale zároveň je oběma jasné, že po osvobození nebude rozumný důvod, proč příslib dodržet. Schelling navrhuje, aby se dilema vyřešilo důmyslným „závazkovým nástrojem“, který by únosce přesvědčil, že oběti může věřit – například by mu svěřila nějaké strašné tajemství, nechala se natočit, jak dělá cosi odporného, případně sama spáchala zločin. Takový skutek musí být natolik kompromitující, aby pro oběť představoval újmu srovnatelnou s tou, jaká by po odhalení hrozila pachateli, a tím vytvořila pohnutku k zachování dohody. Ač je to řešení tísnivé, je pořád lepší než neschopnost závazek učinit; bez něj se ze situace jinak bezvýchodné nelze dostat.

Frank si všímá, že na podobné problémy narážíme běžně v každodenním životě, když se rozhodujeme o tom, jestli s někým spolupracovat, anebo jít do konfliktu, a předkládá, že emocionalita slouží jako závazkový nástroj k jejich řešení. Vezměme si za příklad někoho, o němž je známo, že trpí pocity viny při pouhém pomyšlení na nepravost a hned zrudne, pokud se dopustí sebemenšího pochybení. Vlastnost se může na první pohled jevit jako veskrze nežádoucí, nicméně pokud zvažujeme, zda takovému člověku věřit, že nás nezradí, pak je jeho handicap předností v porovnání s někým, kdo je bezskrupulózní a nezná studu.

Výhoda hněvivého člověka

Nezřídka se také dostaneme do situace, kdy jiný jedná na náš úkor nebo nám chce uškodit. Můžeme jej sice varovat, že se budeme bránit, ovšem pokud o nás ví, že jsme rozumní, a vyhodnotí si, že by nás náklady na odplatu stály víc než způsobené škody, pravděpodobně usoudí, že jenom blufujeme, a bude směle pokračovat. Proti tomu má výhodu člověk hněvivý, kterému jde o princip, o čest a podobně, jenž nedbá na to, kolik ho to bude stát, neboť nesnese potupu a bude se domáhat zadostiučinění bez ohledu na následky. Zlostná zatvrzelost nemusí působit zrovna pozitivně, pokud si ovšem neuvědomíme, že její hlavní účel nespočívá v řešení konfliktů, ale v předcházení tomu, aby vůbec nastaly. Má-li působit jako účinný nástroj proti kořistnictví, musí být dopředu zřejmé, že se aktivuje samovolně a bez možnosti významné racionální kontroly – proto se hněvivci nechávají popudit i maličkostmi, čímž dávají lidem v okolí na vědomí, co je případně může čekat.

A tím se dostáváme k zamilovanosti – navazování romantických vztahů je totiž také závazkový problém. Zkusme si na moment představit, že bychom se s úkolem chtěli vypořádat jako bytosti, jež nejsou zatížené zbytečnou sentimentalitou a jednají ve jménu vlastního zájmu. Svět lidí okolo nás pak lze vnímat jako vztahové tržiště, kde hledáme jedince s těmi nejlepšími atributy – krása, inteligence, stabilita, smysl pro humor, majetek atd. – a především s ochotou přijmout na oplátku to, co na trhu nabízíme my. Lidé se skutečně v průměru párují na základě jakési podobné tržní hodnoty, ovšem jak poznamenává kognitivní psycholog Steven Pinker, to vysvětluje pouze statistické rozdíly, nikoli konečnou volbu. Na planetě je osm miliard lidí a na nějakém místě se pro nás musí vyskytovat to „nejlepší zboží“, jež ale s největší pravděpodobností nikdy nepotkáme, a tak musíme vybírat z toho, co je po ruce. Zároveň se vzorek výběru neustále mění, noví adepti přicházejí a není vyloučeno, že zrovna když už jsme se rozhodli někoho si zvolit, objeví se jiný, jenž ho svými kvalitami převyšuje.

To představuje pro hypotetické racionální činitele značné úskalí, neboť jsou v pozici Schellingova únosce a navzájem o sobě vědí, že s novými okolnostmi odpadnou i důvody pro dodržení jakýchkoli příslibů. Učinit krok do neznáma by bylo nerozumné, poněvadž by se tím dostali do postavení, kde jsou zranitelní vůči možné zradě. A zde nejde jen o ztrátu času a prostředků, které by do marného vztahu vložili – skutečnost, že vztahy vedou k dětem, přináší mnohem větší rizika. Ženy mají násobně vyšší minimální rodičovskou investici do potomstva než muži (devět měsíců vs. několik minut) a riskují, že zůstanou s outěžkem bez podpory partnera. Oproti tomu mají ale výhodu v tom, že si mohou být jisté tím, že dítě je jejich, což u mužů neplatilo do vynálezu testování DNA (které ani dnes není běžnou praxí), a starat se o kukaččí mládě je z pohledu evoluce slepá ulice. Nebezpečí je na obou stranách, stejně tak jako případní podvodníci, a vyvstává otázka, jak vybudovat dostatečnou důvěru, aby vztah mohl vzniknout. Institut manželství může plnit část této role, ovšem ten nebyl k dispozici, když se naše duševní výbava formovala.

Nevědomé počitadlo

Lidé závazkový problém romantických vztahů povětšině řeší tak, že se dávají dohromady z nerozumu. Někde v nás je nevědomé počitadlo, jež vyhodnocuje naše šance tváří v tvář dostupné nabídce, a to v určitý moment zavelí, amor zasáhne a my zaplaneme. Frank zdůrazňuje, že iracionalita a nedobrovolnost jsou nezbytným rysem zamilovanosti, bez nichž by nemohla fungovat jako věrohodný signál závazku – pokud jsme se nezamilovali z rozumných důvodů, znamená to, že se kvůli nim nemůžeme ani odmilovat. A signál to musí být nákladný, aby se nedal lehce nafingovat. Tváře se rdí, srdce buší, člověk ztrácí chuť k jídlu, dělá pošetilé věci a nemůže na druhého přestat myslet. A nejde jen o atributy dotyčného, ale o jeho osobu celkově a konkrétně, ta je náhle středobodem vesmíru – když se lidé zamilují do jednoho z identických dvojčat, nepřenáší se cit na sourozence, ale zůstává zaměřený.

Jednostranná zamilovanost samozřejmě negarantuje přízeň protějšku a může se jevit i odpudivě. V rámci seznamování druhého člověka teprve objevujeme, a zahoří-li snadno a brzy, může to sice signalizovat závazek, ale také jistou zoufalost, která přitažlivá není. Lidé se proto snaží o vyvažování – dávají najevo zájem, ale zase ne moc, silou vůle sami sebe zastavují, aby neodpovídali na zprávy příliš rychle, a praktikují strategii „hard to get“, aby neponižovali v očích druhého vlastní hodnotu. Pokud se láskyplný cit potká ze dvou stran, vzniká romantický vztah, u něhož horký aspekt postupně ustupuje tím, jak vzrůstá důležitost intimity, ale v lepším případě nikdy zcela nevyhasne.

Součástí vztahovosti je také to, že se naše sebepojetí protne s druhým člověkem, a ten se tak skutečně stává „jedinečným na celém světě“, jak mají zamilovaní sklon proklamovat, neboť není nikdo jiný, kdo by ve vztahu k nám zaujímal takové místo. Jáství není definováno hranicí kožní bariéry, ale sestává z rozličných citových propojení, z nichž to romantické hraje zvláštní roli. Když lidé milovaného ztratí a mluví o tom, že jim chybí kus sebe, nejde pouze o metaforu, ale o poměrně přesný popis věci.

Celé je to černá magie, kterou rozum nebere – ale o to zřejmě u lásky jde. „Nejkrásnější bývá šílená“, jak píše Jaroslav Seifert.