Projekce je psychologický proces přenášení vlastních nejistot, strachů a agrese na okolí. Vlastní nežádoucí pocity zavěšujeme na kamaráda samozřejmě proto, abychom se s nimi nemuseli konfrontovat, řešit je či nedejbože přijmout, že někde uvnitř nás bydlí i to, co jsme nezvali. Ovšem čím horlivěji projektujeme, tím víc to roste. Tak třeba ženy, které tak trochu nenávidí muže, vidí ve všem mizogynii. Pak muže nenávidí ještě o trochu víc.

I když zrovna Bill Maher je liberál starého ražení, kdy se střed mezi pravicí a levicí nacházel někde uprostřed. Mezitím se ale střed zvedl a odpotácel hluboko do levého herního pole, kde zachroptěl, udělal pár klopotných kotrmelců ještě hlouběji doleva a s výkřikem Všichni napravo jste nacisti se vyčerpaně zhroutil.

Doteď tam leží a čeká, až si pro něj konečně někdo přijde a dovleče zase zpátky doprostřed. Douglas Murray řekl na adresu nadcházející generace antisemitů zhruba toto: „Oni tvrdí, že jsou proti etnickým čistkám, kolonialismu a proti bílé nadvládě. Podle mě je všechno, z čeho obviňují Izrael, masivní forma projekce. Obviňují Izrael ze spáchání hříchů, ze kterých byli obviněni sami.“ Rozhovor proběhl v Londýně. Murray zmiňuje tamní průzkum, podle kterého nejmladší kohorta souhlasí s tvrzením, že Británie byla založena na fundamentálně rasistických základech. Britští junioři věří, že jako děti (no, spíš prapravnuci) britského impéria jsou principiálně zatíženi jejím genocidním dědictvím, tedy jsou přednastavenými rasisty. Je to jeden balíček přesvědčení spolu s výhodným feminismem, cancel culture a klimatickým marxismem. Jenže zatímco proti tomu, že prší, anebo neprší, lze uskutečňovat velkolepé akce – přilepit se k dálnici, posprejovat Stonehenge nebo, ano, intenzivně smrdět (francouzský úřad pro ekologickou transformaci nově doporučuje neprat trička, dokud nebyla nošena aspoň pětkrát, což se ale zas pěkně snoubí s tradicí bourbonského královského dvora) –, co s událostmi, které se staly před mnoha sty lety? Masakr Izraelců 7. října nabídl kýženou příležitost, jak z toho ven. Konečně někdo – nebo něco? – státy přece nejsou tak docela neživé entity...? –, na koho lze svalit všechno to, co mladým Britům média a instituce desetiletí vtloukají do hlavy. „Velká bílá vina“ konečně našla jiný cíl než sebe sama.