Ideologie je jako dech – nevíme, jak smrdí ta naše. Bonmot, jenž se přisuzuje anglické ekonomce Joan Robinsonové, se obvykle zmiňuje v obhajobách názorové plurality a svobody projevu. Jakkoliv už se můžeme snažit o vlastní objektivitu a nezaujatost, nic z toho nezmění skutečnost, že na svět každý hledíme z konkrétního úhlu, informace si rámujeme podle vlastních hodnot a zkušeností a přikládáme jim podle toho také důležitost a relevanci. Od školitelů kritického myšlení se dozvíme, že tendenci se odborně říká konfirmační zkreslení, ovšem pouhý fakt, že o nešvaru víme, nás před ním ochrání jen pramálo.

Zkreslení je totiž vedlejším účinkem velice užitečného rysu naší psychiky, který nám umožňuje činorodě jednat a neztratit se, slovy Williama Jamese, v „kvetoucí a bzučící zmatenosti“ všehomíra a vnímat jej alespoň zčásti jako smysluplný a předvídatelný celek.

Vzpomenu si na tento fundamentální problém kognitivní psychologie vždy, když se vede diskuse o veřejnoprávních médiích, jež mají být etalonem objektivity a nezaujatosti a pro něž je podle mnohých zásadní, aby si zároveň zachovala nezávislost v co možná nejširším slova smyslu. Zde se zmiňuje především riziko ovlivňování ze strany politiků, ale také tlaku veřejných nálad a mínění, které jsou údajně náchylné k manipulaci skrze demagogii, dezinformace, nenávist a podobně.

Přirozeně nás napadnou scénáře, jež ukazují, proč dává smysl, aby jistá úroveň nezávislosti byla zaručena – například bychom tu nechtěli opět mít státní propagandu, jež by mocnářům dala kontrolu nad fungováním sdělovacích prostředků. Neměli bychom nicméně zapomínat na to, že pokud je apel na nezávislost dohnán do krajnosti, může být paradoxně v rozporu s požadavkem objektivity. Moudro Robinsonové totiž připomíná, že vždy potřebujeme právě „ty druhé“, aby nás upozornili na to, jak moc naše „ideologie smrdí“ – snaha izolovat se od neblahých vlivů a vidět za každou kritikou ohrožení nezávislosti se tak snadno může zvrtnout ve vytvoření vlastní ortodoxie, odtržení se od zpětné vazby a v důsledku pak také od reality.

Tento týden dostalo globální renomé médií veřejné služby značnou reputační ránu, a to navíc v případě nejstarší a svého času nejváženější takové instituce: Britské vysílací společnosti čili BBC. Deník Telegraph zveřejnil informace o tom, že BBC v jednom ze svých pořadů selektivně zeditovala video projevu Donalda Trumpa z 6. ledna 2021 před útokem na Kapitol, aby vytvořila dojem, že Trump přímo vyzýval své příznivce k boji. „Nakráčíme ke Kapitolu, já tam budu s vámi a budeme bojovat, bojovat ze všech sil,“ říká americký prezident ve videu. Trump ale ve skutečnosti prohlásil: „Nakráčíme ke Kapitolu a povzbudíme naše statečné senátory a kongresmany.“ Druhá polovina byla dodána z úplně jiné části projevu, kterou Trump pronesl bezmála hodinu po prvním výroku.

Zveřejněn byl také interní dokument, jehož autorem je jeden z poradců dohledové rady nad BBC, který zmiňuje, že problém tendenčnosti je „vážný a systémový“ a dlouhodobě se nebere na vědomí, ačkoliv o něm bylo v minulosti opakovaně referováno. A nejde pouze o reportování o Trumpovi, dokument zmiňuje také selhání ve zpravodajství o izraelské válce v Gaze, které mělo přebírat narativy Hamásu. Příklady zaujatosti se hromadí i z řad veřejnosti, u jejíž rostoucí části je nespokojenost s BBC dlouhodobě tématem. Výroční report, který vyšel v červenci, ukázal, že 300 tisíc domácností přestalo platit licenční poplatek za službu jen během několika měsíců.

Zjevně nekalé jednání, jako je fabrikování videoklipu, či selhání v podobě nekritického přebírání obsahu od teroristů jsou samy o sobě věci závažné, ale zároveň izolovatelné a řešitelné. V Británii se však otevírá i diskuse širší, jež pojednává o zakořeněné podjatosti, a někteří hovoří i o možnosti zrušení celé instituce. To se v tento moment nezdá pravděpodobné. Kauza je nicméně zásadním podnětem k úvaze o fungování BBC a snad i o médiích veřejné služby obecně, a to včetně těch našich, kde se ostatně obvinění z neobjektivity objevují taktéž. Lze vůbec požadavek nezávislosti a objektivity dodržet? A nechceme po veřejnoprávních médiích nakonec něco, co nelze realisticky splnit, neboť šlo od počátku o mýtus, jehož nahotu éra digitálních technologií pouze odkryla?