Ostře sledované výroky Filipa Turka, čestného prezidenta hnutí Motoristé sobě a jednoho z možných kandidátů na ministra zahraničí, vyvolaly nebývalou debatu, právní i politickou. Deník N zveřejnil údajné Turkovy již smazané příspěvky ze sociálních sítí s rasistickým, sexistickým a homofobním obsahem, jejichž pravost však momentálně nelze jednoznačně ověřit. Turek jejich autenticitu odmítl a oznámil, že se bude bránit právní cestou. A Motoristé chystají trestní oznámení. Deník N si za svým článkem nadále stojí. Jaké důkazní standardy platí v takových případech? Kde končí svoboda novinářského projevu a začíná pomluva? A jak může právně postupovat politik, jehož pověst je ohrožena neověřenými screenshoty? O těchto otázkách mluví advokátka a expertka na mediální právo Helena Chaloupková v rozhovoru s deníkem Echo24.

Filip Turek odmítá autorství komentářů podporujících Hitlera či Mussoliniho a tvrdí, že se bude bránit právní cestou. Jenže jak se dá prokázat před lety smazaný status na Facebooku? Stačí potvrzení z úložiště sociální sítě, metadata v obrázku printscreenu, očitý svědek z doby před vymazáním, zdroj z bezpečnostních služeb, nebo něco úplně jiného?

V civilním řízení, které se týká ochrany osobnosti (pan Turek), případně pověsti právnické osoby (Motoristé), je důkazní břemeno k prokázání pravdivosti (v případě skutkových tvrzení) nebo reálného základu (v případě vyjádření názoru) na tom, kdo informaci zveřejnil. To znamená na Deníku N. Oni musí předložit důkazy, ze kterých vycházeli. Jaké důkazy to jsou, nelze v tuto chvíli uvádět. Ale je to soud, který rozhoduje, které důkazy budou provedeny, a je to také jen soud, který důkazy hodnotí. Soud také již při zahájení řízení může vyslovit předběžný názor k tomu, zda jsou důkazy v danou chvíli dostatečné či nikoli. Rozhodně jak žalovaná strana, tak i žalobce může předkládat své důkazy, které podle nich potvrzují nebo naopak vyvracejí pravdivost tvrzení, nebo zda vyslovená kritika má nějaký reálný základ. Je třeba zdůraznit, že v těchto řízeních platí tzv. koncentrace, kdy lze důkazy navrhnout jen do konce prvního jednání. Další důkazy lze navrhovat jen v případě, že v průběhu jednání vyjde něco nového najevo a podobně. Mohou to být všechny uváděné příklady, kombinace různých důkazů. Záleží na průběhu dokazování – listinami, znaleckými posudky a na tom, jak budou věrohodně vypovídat svědci atd.

Motoristé sobě, jak avizovali, v pondělí podají trestní oznámení na Deník N. Ten se bude muset bránit a potvrdit pravdivost Turkových komentářů. Jaký minimální důkaz stačí k potvrzení věrohodnosti screenshotů?

Nemyslím si, že musí existovat jeden jediný důkaz, který něco prokazuje – může to být řetěz různých důkazů, včetně svědeckých výpovědí atd. Orgány činné v trestním řízení mají k dispozici celou škálu prostředků, které používají, aby zjistily, zda došlo ke spáchání trestného činu, či aby dospěly k závěru, že trestný čin spáchán nebyl a je na místě věc odložit.

Mnozí již v reakci na probíhající aféru upozornili na skutečnost, že je poměrně jednoduché vytvořit falešný printscreen. V případě pravosti by šlo o relevantní informace o možném členu budoucí vlády. Jak moc je novinářský projev chráněn, pokud jde o vyvažování různých forem veřejného zájmu?

Novinář samozřejmě může chránit svůj zdroj. Tam je absolutní ochrana – novinář nemůže být za to postižen, nemůže být postižen ani vydavatel. Nicméně je nutné si uvědomit, že to nijak nezbavuje vydavatele povinnosti prokázat, že nezasáhl neoprávněně do práv osoby (právnické osoby). Vydavatel musí pravdivost (případně reálný základ pro kritiku) prokázat. Ochrana zdroje a prokázání pravdivosti jsou rozdílné věci. Samozřejmě se může stát, že bez prozrazení zdroje nelze pravdivost prokázat, ale nemyslím si, že je to tento případ.

Otázkou veřejného zájmu se soud zabývá vždy, a přičemž je všeobecně známo, že věcí veřejnou jsou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě. Tedy zejména politici a ti, kteří vstupují do významných funkcí. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami platí z hlediska ústavního domněnka o tom, že jde o kritiku dovolenou.

V článku se píše, že Filip Turek své komentáře na Facebooku smazal. Na sociálních sítích digitální stopa zaniká 30 dnů po smazání. Jakou roli v podobných případech hrají samotní správci sociální sítě, jako je například Meta či X?

Pokud jde o civilní řízení – jde o řízení sporné, tedy strany musí tvrdit a musí prokazovat, soud rozhoduje o tom, které důkazy provede, a pak je v celku vyhodnotí a vyvodí závěry. Pokud strany označí jako důkaz, že má být vyžádána nějaká informace od státní organizace (policie), případně od nějakých soukromých subjektů (Meta, X, apod.), soud rozhodne, jak bude postupovat. Pokud to vyhodnotí tak, že je takový důkaz potřeba a je možné jej získat, pak by měla být součinnost poskytnuta.

Jedná se o poměrně netradiční kauzu z prostředí sociálních sítí. Zaregistrovala jste ve své právní praxi něco podobného?

Případ týkající se sociální sítě přímo ne. Respektive nepřímo – v řízení, kde nešlo o sociální sítě, ale byl to jeden z důkazů. Šlo o to, že smazané posty na sociálních sítích byly v nějakém reálném čase zkopírované, přeposlané a použité v nějakých diskusích, a pak bylo nutné prokázat časovou souslednost s výpověďmi svědků, že informace na síti byla. Soud pak vyhodnocoval, zda tomu věří či nikoli, zda to, co je předložené, je věrohodné atd. Přímo si pamatuji na případ, kdy v autorskoprávním sporu bylo nutné prokázat, že na jednom webu v letech 1999–2017 byly články, které byly předmětem sporu, přičemž web byl v roce 2018 zrušen a obsah smazán. Po velkém pátrání se podařilo existenci obsahu prokázat prostřednictvím www.web.archive.org. Soud si přímo ověřil existenci jednotlivých článků v jednotlivých letech, tak jak byly průběžně skenovány do tohoto archivu. Zároveň vyslechl odborníky, kteří soudu vysvětlili, jak tento archiv vzniká. Bylo to velmi zdlouhavé, ale vyplatilo se to.