V osmdesátých letech a na počátku let devadesátých se v Hongkongu objevovaly případy mentální anorexie pouze zřídka. A když už, tak měly kulturně specifický projev – hladovějící pacientky jako příčinu nejčastěji popisovaly nechutenství a pocit neustále nadmutého břicha, což je odlišovalo od protějšků v Evropě a Americe, jimž naopak neúměrně záleželo přímo na hubnutí a měly konstantní obavu z nadváhy. Doktor Sing Lee, jeden z předních psychiatrů země, dokonce v té době publikoval odborné studie, kde se snažil pochopit tyto odlišnosti a také faktory, jež mladé Číňanky chrání před vyšší náchylností k poruchám příjmu potravy, které již tehdy sužovaly náctileté na Západě.

Situace se ovšem začala dramaticky měnit po 24. listopadu 1994, kdy na rušné ulici v centru Hongkongu zkolabovala a následně zemřela čtrnáctiletá dívka s anorexií, která vážila pouhých 34 kilogramů. Hrůzný případ vyvolal všeobecnou senzaci a plnil titulky novin, jež popisovaly morbidně fascinující příběh zemřelé, která připomínala „chodící kostru“ a byla „útlejší než žlutá chryzantéma“. Veřejnost s malým povědomím o nemoci si žádala vysvětlení a novináři, jakož i mnozí odborníci se obrátili k americké psychiatrické literatuře, aby tam našli kýžené odpovědi, které pak intenzivně medializovali. Tím však nevědomky také zahájili import západního pojetí anorexie na východ, které se sem nejenže zprvu nehodilo, ale také začalo přetvářet projevy poruchy u postižených a vedlo k násobnému zvýšení výskytu nemoci. Lee, který byl doposavad ve své praxi zvyklý zaznamenávat nižší jednotky případů za rok, s příchodem roku 2000 informoval, že počty vystoupaly na několik desítek za měsíc, a odhadoval, že něco mezi třemi a deseti procenty mladých žen v Hongkongu nově zažívá nějakou formu poruchy příjmu potravy. Pozápadnilo se i prožívání mentální anorexie, s nímž pacientky přicházely do jeho ordinace – při popisování svých neduhů začaly čím dál častěji uvádět odpor k tloustnutí a po dalších několika letech to už zmiňovala naprostá většina z nich.

Sledovaný vývoj vedl Leeho k závěru, že projevy a četnost některých psychopatologií mohou být výrazně ovlivněny společensky dostupným repertoárem výkladů, který je způsobilý zformovat beztvaré a obecné utrpení jedince do velice konkrétní podoby symptomů. „Když v kultuře panuje atmosféra, v níž experti, média, školy, lékaři a psychologové poruchy příjmu potravy uznávají, propagují a veřejně probírají, mohou být lidé podníceni k tomu, aby si – vědomě či nevědomě – zvolili právě tuto patologii jako způsob, jak vyjádřit svůj vnitřní konflikt,“ konstatoval. Rozšiřování dané poruchy je umocňováno prostřednictvím vrstevnické nápodoby, kde výskyt určitého chování jednoho člena skupiny přátel zvyšuje pravděpodobnost, že se projeví i u ostatních. Tato dynamika je známá pod pojmem sociální nákaza.

Kde začíná nápodoba

Postulovat, že šíření nějakého jevu je důsledkem sociální nákazy, neznamená věc zlehčovat jako pouhý módní výstřelek či jako cosi vymyšleného, nad čím lze jen tak mávnout rukou. Lidé jsou ostatně tvorové společenští, kteří svou zkušenost interpretují po vzoru druhých, a fakt, že jsou v jistých případech schopni sami sebe vyhladovět až k smrti, by nám měl připomínat, jak zásadní a potenciálně destruktivní vliv mohou pozorované sociální vzorce mít na vnímání skutečnosti a vlastní jednání. Schéma sociální nakažlivosti bylo zmapováno i u jiných duševních poruch, včetně úzkostlivosti, depresivity a překvapivě i osamělosti, ale také u závažných projevů chování, jako je sebepoškozování. To samé může platit u sebevražd, kde se riziko napodobování zvyšuje, jde-li o prominentního vrstevníka, výraznou celebritu či medializovaný případ – zaznamenání fenoménu sahá minimálně na konec 18. století, kdy si po vydání Utrpení mladého Werthera sáhla na život řada nešťastných mladíků, kteří se ztotožňovali s tragickým osudem Goethova literárního hrdiny. V současnosti je možnost sociální nákazy u takových případů většinou známa, a proto se i v médiích obecně dodržuje pravidlo, že sebevraždy se neromantizují a následný důraz se klade na utrpení pozůstalých, prevenci a nabídku pomoci, aby se tak snížila tendence k napodobování.

V roce 2018 publikovala Lisa Littmanová, lékařka a výzkumnice z Brownovy univerzity, studii, v níž popsala prudký nárůst genderové dysforie mezi dospívajícími a předložila hypotézu, že za vzestupem lze také pozorovat znaky sociální nákazy. Šlo zejména o náctileté dívky, které se začaly identifikovat jako transgender, nebinární či jinak „genderově nekonformní“, ačkoli předtím v dětství neprojevovaly žádné takové známky, což je odlišovalo od typických případů genderové dysforie, které byly dlouhodobě dokumentovány v minulosti. Podle Littmanové trend navíc vykazoval značné paralely s šířením mentální anorexie – rodiče těchto dětí popisovali, jak se okolo identity vytvářejí semknuté přátelské skupiny, které se společně a intenzivně zaobírají svým genderem a vyhlídkami na tranzici v podobném stylu, jako se anorektičky soustředily na hubnutí a svůj tělesný obraz. To vše měly posilovat sociální sítě, neboť frekventované sledování trans influencerů na platformách jako YouTube a Tumblr u náctiletých často předcházelo rozvinutí pocitu vlastní genderové jinakosti.

Nárůst případů byl skutečně raketový. V Anglii se mezi lety 2011 a 2021 zvýšil počet nezletilých dívek, které byly diagnostikovány s genderovou dysforií, víc než padesátkrát. V podobném období reportovaly násobná čísla také Německo, Švédsko, Spojené státy a řada dalších zemí. Změny se dostavily i do České republiky. V letos vydané knize rozhovorů Budeme, kým jsme? promlouvá Tereza Matějčková se sexuoložkou Hanou Fifkovou, která se dlouhodobě věnuje problematice trans lidí u nás a popisuje zlom, jenž přišel po roce 2018 – tehdy také začalo přibývat množství dívek, které náhle nechtěly být dívkami a zároveň nevykazovaly standardní vývoj minulých případů transsexuality, neboť se před nástupem puberty ještě přirozeně projevovaly femininně a se svou dívčí identitou neměly problém. „Většina holek potřebuje čas, než se vyrovná se změnou těla, se zájmem mužů, s tím, jak vypadá. V tomto období jsou citlivé, proto není divu, že v dřívějších dobách existovaly nákazy mentální anorexie. Ani dnešní dívky se necítí nejlépe, třeba si říkají, že nejsou hezké, a narazí na téma trans,“ podotýká v knize Fifková.

Volný pád emancipační hypotézy

Nicméně hypotéza, že dramatický vzestup fenoménu transgender odráží byť jen zčásti rysy sociální nákazy, rozhodně ještě donedávna nebyla přijímanou možností výkladu situace. Littmanová krátce po publikování své studia přišla o práci v medicínském poradenství poté, co si u jejího zaměstnavatele stěžovali aktivisté (a to navzdory skutečnosti, že její konzultace byly gynekologické a přímo se tématu netýkaly). Podobně dopadl evoluční biolog Colin Wright, který v roce 2020 musel odejít z Pensylvánské státní univerzity poté, co poznamenal, že za 1500procentním nárůstem případů genderové dysforie u dívek ve Švédsku stojí sociální nákaza. Obdobných případů bylo po světě víc a i u nás ostatně šlo zaznamenat jistý odpor, ačkoli ne tak intenzivní – Jana Staněk v Deníku N uvedla, že rozhovory s Fifkovou pouze opakovaly „transfobní rétoriku“, odborník na queer geografii z Národního ústavu duševního zdraví Michal Pitoňák zas soudí, že hypotéza sociální nákazy patří mezi „nejčastější pseudovědecké narativy“.

Zdálo se, že jedinou, vlivnými aktivisty posvěcenou verzí příběhu je, že za nárůst případů může překonávání utlačovatelských norem většinové společnosti a nově nalezené přijetí genderově rozmanitých lidí, kteří tu s námi byli odnepaměti, ale pod jhem netolerance se nemohli otevřeně projevovat. Často zmiňován byl také příměr k sinistralitě – mnohé společnosti dlouho přeučovaly levoruké na praváky, a když s tím přestaly, tak se počet přiznaných leváků také dramaticky zvýšil. Připomínalo se rovněž, že i homosexualitu bychom až do sedmdesátých let nalezli v diagnostických manuálech psychiatrů jako duševní poruchu, která si žádá dnes již zcela nemyslitelnou konverzní terapii. Vládl dojem, že u tématu transgenderu zdaleka nejde pouze o věcné posouzení problematiky, ale o rozhodnutí, zda chcete stát na správné straně dějin a morálně se podílet na osvobození utlačované skupiny.

Tato perspektiva však nedávno utrpěla značnou ránu. Pokud by totiž šlo o model ve stylu „emancipace leváků“, očekávali bychom, že se míra ustálí na určité úrovni, kde bude stabilně setrvávat. U mnohem méně předvídatelné a volatilnější dynamiky sociální nákazy by tomu tak nebylo, navíc je zde také častěji pozorován vývoj, kde po rapidním vzestupu přichází podobně dramatický pád. Takový průběh ukázal před měsícem politický demograf Eric Kaufmann: zveřejnil longitudinální data, která napříč posledním desetiletím sledovala četnosti amerických univerzitních studentů identifikujících se jako „nebinární“. V letech 2019–2023 na nich vidíme prudký nárůst, po němž v posledních dvou letech následuje výrazný pokles – množství nebinárních studentů spadlo za tu dobu na polovinu. Na to navázala psycholožka Jean Twengeová, která se proslavila studiem generačních trendů u mladých lidí a před několika týdny zanalyzovala celonárodní reprezentativní data pro Spojené státy ve vztahu k transgenderové identitě. Došla ke stejnému závěru: v posledních letech letí míra trans identifikace volným pádem dolů.

„Data ukazují, že transgender byla sociální nákaza, která vystoupala a zas opadla. To znamená, že lékařští pracovníci, kteří šli spolu s proudem medicínských tranzic, dovolili, aby ideologie převážila nad jejich povinností chránit pacienty před pomíjivým trendem – a především jim neubližovat,“ napsal Kaufmann na začátku listopadu. Usoudíme-li, že má pravdu, začne se jevit ve značně temnějším odstínu „afirmativní“ přístup k náctiletým dívkám s genderovou dysforií, který je často doporučován rodičům a káže, že by se trpícím nemělo bránit, pokud jde o invazivní zákroky, a naopak by se měly jejich prožitky a představy potvrzovat. Tímto pohledem je to jako říkat dceři s mentální anorexií, že je skutečně tlustá a že není problém zařídit jí liposukci.