Vzdělání je to, co přetrvává i ve chvíli, kdy jsme zapomněli vše, co jsme se ve škole naučili. Tento aforismus se v Česku mnohdy připisuje Karlu Čapkovi, v zahraničí zase Albertu Einsteinovi (Einstein větu skutečně zmínil v proslovu z roku 1936, ale sám se odkazoval na blíže nespecifikovaného rozumbradu). Nezáleží na tom, kdo s těmi slovy přišel; podstatné je, že s sebou nesou jistou pravdu a poukazují na zásadní rozměr vzdělávání, jenž není zcela zřejmý.
Evropské nařízení o digitálních službách neboli DSA (anglická zkratka pro Digital Services Act) nabylo účinnosti loni v únoru. Někteří v regulaci spatřují konec Divokého západu na internetu, kde si sociální sítě mohly dělat, co se jim zlíbí, a nemusely se nikomu zodpovídat. Jiní věc považují za nebezpečný nástroj cenzury, který ohrožuje demokracii. Ačkoliv DSA již platí, ještě jsme u nás nepřijali prováděcí zákon, jenž by zmocnil národního digitálního koordinátora, kterým má být Český telekomunikační úřad (ČTÚ). Zákon je v tuto chvíli zaseklý v Poslanecké sněmovně a není jasné, zda se do voleb stihne schválit.
Podle Světové zdravotnické organizace zahyne ročně v Evropě přes 175 tisíc lidí následkem horka. Pro srovnání, toto číslo je třikrát vyšší než každoroční počet obětí střelby ve Spojených státech. Podle epidemiologa Malcolma Mistryho z Londýnské školy pro hygienu a tropické lékařství působí častější vlny veder jako „tichý zabiják“, doléhají především na starší osoby a zasahují velká města napříč starým kontinentem – Milán, Barcelona, Paříž, Londýn a Řím jsou mezi nejvíce postiženými. Mnozí znepokojivé statistiky berou jako důkaz zhoubného vlivu klimatické krize a další podnět pro ještě horlivější úsilí o snižování emisí a dekarbonizaci.
V sobotu 17. května letošního roku zaparkoval pětadvacetiletý Guy Edward Bartkus svůj stříbrný sedan za reprodukční klinikou v americkém Palm Springs. Krátce nato odpálil v autě nálož, čímž zabil sebe, zranil čtyři kolemjdoucí a zdevastoval budovu kliniky. O dva týdny později byl zatčen Bartkusův komplic Daniel Park, jenž pachateli předtím dodal víc než sto kilo dusičnanu amonného k výrobě výbušniny. Na konci června ve vazbě spáchal sebevraždu.
Příští týden uplyne jeden rok od násilných nepokojů ve Velké Británii. Ty začaly loni 30. července v Southportu, rozšířily se do ostatních měst v Anglii a Severním Irsku a pokračovaly až do 5. srpna. Spouštěčem byl brutální útok na taneční lekci pro děti o den dříve, kde byla ubodána tři děvčátka, ve věku 6, 7, a 9 let, a další byla vážně zraněna. Vrah, v té době sedmnáctiletý, Axel Rudakubana byl rozený Brit, jeho rodina však přišla do země ze Rwandy z řad křesťanských Tutsiů.
Do voleb nezbývají ani tři měsíce a nelze si nevšimnout podivné kvality, která letošní klání provází: bezobsažnost. Ani jeden ze dvou favoritů zatím nezveřejnil program – s tím si máme počkat až na září – a ačkoli billboardy s vágními hesly stojí a kandidáti objíždějí republiku, nedá se říct, že by se nějak věcně diskutovalo o konkrétním směřování země, o reformách, jež je třeba prosadit, o daních, o rozpočtu a podobně, což by volič, zvlášť je-li nerozhodný, už v této chvíli očekával.
Po dalším abnormálně teplém jaru a katastrofálně horkém červenci, což se poznalo tak, že byla zima a pořád pršelo, konečně vylezly paprsky. To je dobré. Na konci paprsků jsou letní těla jim vystavená. To už tak dobré není. V zimě si lze ještě leccos namlouvat. Holá pravda letních těl zabíjí poslední molekuly důvěry v to, že to s námi ještě dobře dopadne. Zabije je tak, že si na ně lehne a pak je rozmačká. Ale co už. Národ tekutého chleba si v plavkách nezaslouží vypadat líp. Body positivity se v české kotletě nějak zásadně prosazovat nemuselo. Než sem dorazilo, už tu dávno bylo.
„A přece se točí!“ Zvolání, jež z úst Galilea Galilei pravděpodobně nikdy nezaznělo, se stalo symbolem nezlomného vědeckého ducha, prahnoucího po pravdě tváří v tvář tmářství církevního dogmatismu. Osvícenský mýtus neposkvrněné vědy, která vzdoruje mocenskému útlaku a pověrčivosti, přežil staletí a promítá se i do dnešních diskusí o dezinformacích a roli expertů ve společnosti. Jenže ani zde, ani u Galilea to není úplně tak přímočaré, jak se traduje. Galileo se sice stal obětí inkvizičního procesu, ale nemalou vinu na tom nesli jeho učení kolegové.
Při příležitosti francouzského státního svátku, jenž připomíná dobytí Bastily, získala tento týden titul rytířky Řádu čestné legie i Gisèle Pelicotová, oběť hrůzného sexuálního zneužívání. Její manžel ji po desetiletí přimíchával do jídla a pití prášky na spaní, aby ji pak bezvědomou nechal znásilňovat neznámými muži, což si sám nahrával na video. Vše vyšlo najevo, když pachatele zatkla policie v nákupním středisku, kde se pokoutně snažil ženám fotit pod sukněmi, zabavila mu počítač a tam našla tisíce fotek a videí znásilňované Pelicotové.
Neuplyne týden, aniž bychom se nedozvěděli o nějaké pozoruhodné či skandální novince ze světa velkých jazykových modelů. Vývoj umělé inteligence postupuje neúprosným tempem a je třeba se začít smiřovat se skutečností, že již nejde o pouhý módní výstřelek, jenž brzy odezní a bude nahrazen něčím jiným, ale že se nová technologie stává součástí života, rozpínající se do čím dál více oblastí naší existence. Není přitom vůbec jasné, jaké dopady to na lidstvo bude mít – o to více, že vývoj probíhá za pochodu a testovými subjekty jsme my všichni.
V polovině šedesátých let vytvořil Joseph Weizenbaum, německo-americký informatik z MIT, počítačový program ELIZA. Šlo o ranou podobu jazykového modelu, prvotní příklad toho, čemu bychom dnes řekli chatbot. Program pojmenoval podle postavy Elizy Doolittlové z Shawovy hry Pygmalion, prostořeké pouliční květinářky, které se ujme profesor Higgins a kvůli sázce ji naučí mluvit natolik vznešeně, že ji místní smetánka začne považovat za vévodkyni. Weizenbaumova ELIZA byla naprogramovaná tak, aby napodobovala rogeriánského psychoterapeuta.
