Adam Růžička - redaktor a komentátor

/

Pochází z Třebíče. Vystudoval bakalářskou psychologii na Masarykově univerzitě v Brně, magisterský stupeň dokončil na University College London ve Velké Británii, kde do roku 2018 působil v rámci stipendia ESRC jako výzkumník v kognitivní neurovědě se zaměřením na lidskou řeč. Poté působil pět let jako ředitel Institutu H21 v Praze, v němž se mimo jiné zaměřoval na problematiku svobody slova a dezinformací; svou práci v oblasti integrace kognitivní vědy a demokratické teorie publikoval v odborných časopisech Critical Review a Frontiers in Political Science. Publicisticky působí od roku 2017, jeho texty se objevily mimo jiné v České pozici LN, Deníku N či měsíčníku Reportér. Redaktorem na plný úvazek se stal zkraje roku 2025 v Aktuálně.cz, odkud v červenci přestoupil do Týdeníku Echo. Téhož roku také z angličtiny přeložil knihu Technologická republika. 

Články autora

Osvobodili bychom Afromana v Evropě?

Někomu může připadat forma Afromanova odporu nepatřičná. Vulgární texty, osobní útoky, nadsázka hraničící s nevkusem. Ale právě takové případy jsou lakmusovým testem svobody slova, ne-li přímo jejím definujícím rysem: v demokracii by jednotlivec měl mít možnost utahovat si z moci. Zvlášť pokud jde o ozbrojené složky státu, které vám bezdůvodně vyrazí dveře. Před několika dny se v Ohiu uzavřel soudní případ, který jako by vypadl ze starých časů – z doby, kdy se spory o svobodu slova ještě rámovaly přes jasnou šablonu: malý svobodomilný jednotlivec proti kolosu represivní moci.

Nastal čas přiznat dětem volební právo

Jen málo milníků v dějinách demokracie je tak zásadních jako postupné rozšiřování volebního práva. Cesta vedla od absolutistické vlády panovníků přes zapojení šlechty a urozených k bohatým měšťanům, od nich k nemajetným mužům, od mužů k ženám, od většinové populace k etnickým menšinám – a tak dále, krok za krokem, až k ideálu univerzálního práva volit. Ten nacházíme ve Všeobecné deklaraci lidských práv OSN z roku 1948, jejíž preambule hovoří o „nezcizitelných právech všech členů lidské rodiny“ jakožto „základu svobody, spravedlnosti a míru ve světě“.

Mladí muži generace Z jsou tmáři. Akorát že vůbec

Zásadní komplikace přijde ve chvíli, kdy se podíváme na rozložení odpovědí v konkrétních zemích. Vezměme onu stěžejní otázku, zda by se manželka měla vždy podřídit manželovi. V Indonésii s ní souhlasí 66 % dotázaných, v Malajsii 60 %, v Indii 52 %, zatímco ve Švédsku jsou to 4 %, v Maďarsku 6 %, v Nizozemsku 6 %. V neděli na MDŽ se nám dostalo šokující zprávy. „Skoro třetina mužských respondentů generace Z souhlasí s tvrzením, že žena by se vždy měla podřídit svému manželovi,“ reportoval kanál ČT24 výsledky průzkumu veřejného mínění.

Když už se navzájem nepotřebujeme

V čase nebývale tuhé zimy se v závětří k sobě tiskne několik dikobrazů. Vzájemně se mezi sebou pokouší uchovat to málo tepla, co ještě mají, ovšem čím těsněji se snaží přimknout, tím více svými ostny bodá jeden druhého. Žádný se nemůže odvrátit úplně, protože by umrznul, pročež ustavičně přešlapují a hledají tu správnou vzdálenost, chyceni mezi dvěma zly, která musí vyvažovat a trpět, aby vůbec přežili. Krátkým podobenstvím o mrznoucích dikobrazech nastiňuje v polovině 19. století Arthur Schopenhauer svůj pesimistický pohled na lidské společenství.

Tvořivost jako technikálie

Několikrát jsem si za poslední měsíc vzpomněl na film Oliheň a velryba od režiséra Noaha Baumbacha z roku 2005. Jde o drama s prvky černé komedie, které pojednává o rodině po rozvodu. Bývalí manželé se rozestěhují, hledají si nové protějšky a jejich dva dospívající synové se v celé situaci notně ztrácejí – podobně jako ve světě kolem, který ostatně v adolescenci začíná nabývat dospělých obrysů, jichž je dětství ve své nevinnosti ještě ušetřeno.

Když nás stát „šťouchá“ ke štěstí

V devatenáctém století bylo v restauracích Velké Británie módou dekorovat vnitřek porcelánových pisoárů na pánských záchodcích obrázkem včely, který se maloval kousek od děrovaného odtoku. Jednak šlo o sofistikovaně zaobalený pubertální humor viktoriánských gentlemanů (včela se latinsky řekne Apis, což je podobné anglickému „a piss“), jednak to mělo i jisté praktické důvody – obyčejně málo soustředěným pánům se totiž najednou naskytl jasný cíl, k němuž se mohli orientovat, pročež se tak snižovalo i množství minel a vzniknuvších louží, které se kvůli mužské nepozornosti musely často uklízet.

Jaký je opak názorové diverzity? Univerzita

Jednou z ústředních hodnot amerických univerzit je rozmanitost, tedy diverzita, a to především co se týče etnicity, pohlaví, sexuální orientace a identity. Zastoupení rozličných menšin je sledováno s téměř náboženským zápalem, ovšem kde to s onou rozmanitostí značně drhne, je diverzita názorová. „Až vám nějaký akademik bude tvrdit, jak důležitá je diverzita, zeptejte se ho, kolik mají republikánů na katedře sociologie,“ napsal věhlasný ekonom Thomas Sowell již na konci 90. let, ovšem dnes to platí dvojnásob. Jaký je opak názorové diverzity? Univerzita.

Přichází svoboda. Připravte se

„Svoboda přichází. Informace je moc. Získejte zpět své lidské právo na svobodný projev. Připravte se.“ Tak zní sdělení na webu freedom.gov, jež hlásá americká federální vláda – hesla svítí nad zářivou konturou zeměkoule, nahoře cválá bělostný kůň s jezdcem v sedle. Portál, který vyvíjí ministerstvo zahraničí pod vedením náměstkyně pro veřejnou diplomacii Sarah Rogersové, má umožnit uživatelům po celém světě dostat se k obsahu, který je v daných zemích zakázaný. Trumpova administrativa tím pokračuje v avizovaném „boji proti cenzuře“ a rozšiřováním toho, co vnímá jako svobodu slova.

Mimořádná tvrzení bez mimořádných důkazů

„Způsob, jakým jsme reagovali na covid, byl příznakem změny, kdy kultura pochybování ve vědě a v medicíně byla nahrazena kulturou autority,“ prohlásil minulý týden Jay Bhattacharya, ředitel amerického Národního institutu zdraví a významný kritik pandemických opatření, jenž byl mimo jiné i spoluautorem Velké barringtonské deklarace z konce roku 2020. „Člověk se musel podvolit skupinovému myšlení, a pokud tak neučinil, byl automaticky v neprávu. Nezáleželo na tom, kde je pravda, ale zda jste ve shodě s autoritou,“ dodal.

Jsme za milníkem. Budoucnost už nastala

Matt Schumer šest let budoval AI startup a tvrdí, že je prosté, proč on a podobně i mnoho dalších lidí z oboru umělé inteligence nyní bijí na poplach: nejde o předpovědi, nýbrž o svědectví. Ta věc se již přihodila – jen ještě chvíli potrvá, než se to propíše i ke všem ostatním. Od úterního večera pozoruji, jak se v anglosféře sítě X s narůstajícím, až virálním tempem šíří článek jménem „Děje se něco velkého“ (anglicky „Something big is happening“) od Matta Schumera, šéfa americké technologické firmy HyperWrite.

Kdo nám staví budoucnost?

Jedno z nejtvrdších sdělení Nového zákona najdeme u evangelisty Matouše (Mt 25,29): „Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ Tzv. Matoušův efekt se používá v sociologii a ekonomii k popisu akumulované výhody, kde počáteční úspěch zvedá pravděpodobnost úspěchu následujícího, který se pak nabaluje – bohatne se snadněji, když je člověk již bohatý; sláva se získává snáz, když už jste známi; moc přitahuje další moc a tak podobně.

Porodnost padá jako kámen

Lidstvo má nakročeno směrem k vymírání. Podle Populačního fondu OSN zažíváme bezprecedentní globální úpadek v porodnosti: klesající počty narozených najdeme ve většině zemí světa, tempo propadu nabírá na síle a zatím se nezdá, že by kdokoli věděl, jak znepokojivý trend zvrátit. Světová populace bude do budoucna výrazně stárnout a zanedlouho se začne i smršťovat. Dramaticky klesne podíl lidí v produktivním věku, na nichž závisí jak hospodářský chod, tak i obranyschopnost států. Podle politického ekonoma Nicholase Eberstadta vstupujeme do „éry vylidňování“.

Plánovali AI agenti na síti Moltbooku zničit lidstvo?

Na první pohled by se mohlo zdát, že Moltbook je pouze jedna z mnoha sociálních sítí. Pokud na stránku zavítáte, uvidíte rozhraní téměř k nerozeznání od populárního Redditu – najdete zde diskusní vlákna s komentáři, hlasování pro a proti, tematické skupiny zvané „submolty“ (podobně jako Reddit má „subreddity“) věnované nejrůznějším tématům od technických debat přes filozofické úvahy až po kuriózní bizarnosti.

Stíny pandemie jsou s námi, i kdybychom na ni chtěli zapomenout sebevíc

Přesně před šesti lety, 30. ledna 2020, prohlásila Světová zdravotnická organizace (WHO) „šíření onemocnění covid-19 za ohrožení veřejného zdraví mezinárodního významu“. O necelý měsíc a půl později, 11. března, byl vyhlášen stav globální pandemie. A tím začala jedna z nejzásadnějších krizí moderní historie. Několik let, která následovala, tak představovala dramatické vytržení z rytmu předchozí existence, že se celková neobyčejnost pandemické éry dnes jeví jako vzpomínka na cosi surreálného.

Nedomyšlená novela pošle do prvních tříd nezralé děti

Rodiče mohou už bezmála dva týdny zapisovat své ratolesti do prvních tříd základních škol – a od letoška je následkem školské novely čekají změny. Zásadním bodem jsou přísnější pravidla pro odklady. V minulosti se u nás odkladu dostávalo až čtvrtině všech prvňáků, a to se má teď dramaticky redukovat. Číslo je to prý příliš vysoké, neboť vůbec neodpovídá praxi v jiných zemích, kde je podíl odkladů řádově nižší. Republika tím navíc údajně tratí ekonomicky, podle předloňského odhadu analytiků z PAQ research až 4 miliardy (!) korun ročně, poněvadž odložený nástup do školy se po letech propíše i do opožděného nástupu do práce.

Oči budeme mít, a neuvidíme…

Co když se nakonec ukáže, že záplavou generovaného a věrohodně vypadajícího obsahu se celkově poníží uvěřitelnost i autentických záznamů skutečnosti? Co když nás umělá inteligence postupně povede k něčemu jako kolektivnímu Capgrasovu syndromu? Oči budeme mít, a neuvidíme…„Oči máte, a nevidíte?“ – tato otázka z Markova evangelia nabývá dnes nečekaného významu. Od nepaměti je zrak považován za nejzásadnější z našich smyslů a v medicínské triáži se dodnes řadí mezi kritické funkce pro zachování kvality života.

Bouřková mračna nad Atlantikem

Když na začátku prosince oznámila Evropská komise, že uvalí na sociální síť X pokutu ve výši 120 milionů eur, mohlo se na první pohled zdát, že nejde o nic zásadního či mimořádného. EU je ostatně uvyklá pokutovat americké technologické firmy s vyloženým gustem a představuje to pro ni i nemalý zdroj finančních prostředků – je smutnou vizitkou pro starý kontinent, že podle odhadů za rok 2024 dokonce penále zaplacená společnostmi ze zámoří převyšovala objem peněz, který v souhrnu odvedl na daních atrofovaný technologický sektor v Evropě jako celek.

Naivita ve jménu obranyschopnosti

Děda Miloše Hrmy v Hrabalových Ostře sledovaných vlacích byl hypnotizér a všichni okolo si mysleli, že to dělá jen proto, aby se mohl „co nejvíc flákat životem“. Když ale v březnu 1939 překročila vojska třetí říše hranice a začala obsazovat zemi, vyšel starý Hrma vstříc tankům a s usilovným hypnotizérským soustředěním a rukama napřaženýma „stříkal Němcům myšlenku“, aby se obrátili a odjeli domů. Tváří v tvář osamocenému odbojáři se první tank skutečně zastavil a s ním následně i celá armáda táhnoucí na Prahu. Pak ovšem dal nacistický důstojník signál, stroj se dal znovu do pohybu, dědu přejel a „uskřípl mu hlavu“.

Zdar novým začátkům zkraje kalendáře!

Intelektuální kultura mých mladických, nezralých let se nesla v duchu vzdorovitého skepticismu – a to k veskrze všemu konvenčnímu, nekriticky masově přijímanému, nedejbože tradicionálnímu. Panovala zde jistá móda neustálého zpochybňování, jakož i soutěživost v tom, kdo dokáže najít další přehlížený příklad nějakého zvyku, který lidé následují s otrockou neuvážeností a bez patřičně kritické reflexe. Byly to časy poněkud bláhového velikášství.

2025: Rok vztyčeného ukazováku

Přiznám se, že ještě loni jsem AI považoval za bublinu, která je neúměrně nafouklá překypělým nadšením a čeká na to, až ji někdo propíchne. Letos jsem se stal konvertitou a věřím, že máme co do činění s technologií, která svým vlivem překoná internet a dost možná uvede na scénu čtvrtou průmyslovou revoluci, pokud to nebude něco ještě zásadnějšího. Slyšel jsem od jednoho vysoce postaveného vývojáře v oblasti umělé inteligence, že se u nich bez ironie interně mluví o tom, že vytvářejí „křemíkového boha“ – a tím se dostáváme ke vztyčenému ukazováku, který je možná tím úplně nejdůležitějším.

Hlavně nehledat sám

S časem adventu a vánočních svátků přichází i jisté zpomalení a prostor na to, usebrat se a rozjímat o věcech, na něž není přes rok tolik času. V Salonu Echa jsme tentokrát taktéž odvrátili pozornost od každodenního shonu světa kolem a zaměřili se na téma fundamentální a věčné: na smysl života. Pozvání k diskusi přijala kolegyně z redakce, docentka filozofie Tereza Matějčková, rektor kostela Pražského Jezulátka, bosý karmelitán Pavel Pola a filozofický poradce působící v Ústavu filozofie a religionistiky Univerzity Karlovy Adam Lalák.

Konec stratkomu jako tečka za neslavným příběhem

Téměř přesně před třemi lety, mezi svátky, se na veřejnost dostal interní dokument z Úřadu vlády, konkrétně z týmu tehdejšího zmocněnce pro média Michala Klímy, který předkládal akční plán boje proti dezinformacím. Šlo, popravdě řečeno, o dosti nešťastný a nedomyšlený návrh, který mimo jiné počítal se zavedením nového trestného činu, jenž by kriminalizoval šíření dezinformací, a s přijetím zákona, který by státu umožnil blokovat tzv. dezinfoweby.

Příliš kreativní „dvorní básník medicíny“

Letos uplynulo deset let od úmrtí Olivera Sackse, věhlasného neurologa, spisovatele a popularizátora vědy. Sacks byl za svého života znám nejen jako špička mezi odborníky, ale také jako mimořádný stylista, jenž dokázal skrze poutavé příběhy svých pacientů překládat mnohdy suchopárný svět medicínského výzkumu do široce přístupného jazyka, a získávat si (a oboru) tak pozornost a přízeň početného čtenářstva po celém světě; i do češtiny byl přeložen více než tucet jeho populárních knih.

Svěží starosvětskost aneb kouzlo „křesťanského“ Na nože

Na konci listopadu uvedl Netflix na své platformě film Na nože: Probuzení mrtvého muže režiséra a scenáristy Riana Johnsona. Jde již o třetí snímek v „nožařské“ řadě, který se vrací k žánru klasických detektivních záhad podle poirotovské šablony a zasazuje je do současnosti: na úvod se vždy setkáme se zlotřilou vraždou, za niž musí být odpovědný někdo z úzké množiny barvitých a vzájemně provázaných postav, které mají vlastní kostlivce ve skříni, šrámy na svědomí a choulostivá tajemství, jež nechtějí nikomu prozradit, ale na něž se stejně nakonec přijde – stejně tak jako na pachatele.

Vidoucí kámen elfů

V závěrečné zprávě o teroristických útocích z 11. září 2001 uvedla vyšetřovací komise, že americké bezpečnostní složky „selhaly v propojení indicií“, k čemuž přispěla „omezená kapacita pro sdílení informací interně a externě“. Ačkoli napříč státními orgány existoval dostatek vodítek, z nichž bylo možné vyčíst, jaké plány islamisté z al-Káidy mají, nikdo nedokázal útržkovitá a na různých místech uložená data integrovat takovým způsobem, aby se šlo včas dovtípit, co se chystá, a zachránit tak bezmála tři tisíce obětí, které si nakonec vyžádaly únosy letadel a jejich kolize s věžemi WTC a s Pentagonem.

Elon Musk jako Al Capone Bruselu

Na konci minulého týdne oznámila Evropská komise, že po bezmála dvouletém vyšetřování uloží sociální síti X (dříve Twitter) pokutu ve výši 120 milionů eur. Síť údajně nedodržuje povinnosti, jež ukládá evropské nařízení o digitálních službách, známé pod zkratkou DSA. Brzy po zveřejnění tohoto rozhodnutí se dostavila očekávatelná reakce od majitele sítě, miliardáře Elona Muska, který ve svém charakteristicky zpovykaném stylu začal na EU útočit – bruselské politiky označil za zrádce svých národů, Unii přirovnal ke čtvrté říši a opakovaně vyzýval k jejímu rozpuštění.

Kéž by tu byla autonomní vozidla co nejdřív

Přicházejí Vánoce a s nimi i radostné a obligátní shledávání s rodinou, což – pokud jste naplavenina v Praze jako já – znamená také návrat do rodného města přes půl republiky a značné množství času stráveného za volantem, a to často v kolonách mezi ostatními svátečně naladěnými řidiči, kteří vyrážejí ve stejnou dobu a za stejným účelem. Snad je to tím, že jsem se naučil řídit až po třicítce, ale přiznám se, že pro mne soukromá automobilová doprava nikdy nenesla takový nádech romantiky a magie jako pro ty, kdo se učili řízení už s nástupem dospělosti.

Jak by ďábel zničil mladou generaci

Přiznám se, že na mne zatím příliš nezapůsobilo všeobecné nadšení z velkých jazykových modelů umělé inteligence. Nepocítil jsem doposud velkou chuť ani nutnost používat tuto kognitivní protézu v práci, svěřovat se ChatGPT se svými bolístkami či jej žádat o radu v případě vlastní váhavosti. Snad si tím sám škodím, nástroj je to zřejmě užitečný, jak jsem uvyklý slýchat všude okolo, ale ke mně se to ještě nepropsalo. Nejčastěji se modelu ptám na synonyma či na interpunkci, případně na slovíčka v cizích jazycích.

Zakázat dětem telefony?

Jedním z prvním myslitelů, kteří psali o nebezpečném vlivu informačních technologií na lidskou psychiku, byl věhlasný švýcarský učenec Konrad Gessner. Ten lamentoval, že čím dál víc lidí je neustále zaplavováno přísunem informací, jenž s sebou nese účinky „matoucí a škodlivé“ pro jejich mysl, a varoval před zhoubnými důsledky pro duševní stav společnosti. Nutno dodat, že nekomentoval společnost jako celek, nýbrž pouze její majetnou a gramotnou menšinu, poněvadž psal ve druhé polovině 16. století a předmětem jeho obav nebyl obsah digitálních médií, ale rozšiřující se produkce tiskařských dílen.

Novější články Starší články