Evropské nařízení o digitálních službách neboli DSA (anglická zkratka pro Digital Services Act) nabylo účinnosti loni v únoru. Někteří v regulaci spatřují konec Divokého západu na internetu, kde si sociální sítě mohly dělat, co se jim zlíbí, a nemusely se nikomu zodpovídat. Jiní věc považují za nebezpečný nástroj cenzury, který ohrožuje demokracii. Ačkoliv DSA již platí, ještě jsme u nás nepřijali prováděcí zákon, jenž by zmocnil národního digitálního koordinátora, kterým má být Český telekomunikační úřad (ČTÚ). Zákon je v tuto chvíli zaseklý v Poslanecké sněmovně a není jasné, zda se do voleb stihne schválit. V květnu letošního roku kvůli tomu Evropská komise Českou republiku spolu s několika dalšími zeměmi zažalovala u Soudního dvora EU. V Salonu Echa o problematice diskutovalo právnické trio Miroslav Crha, vedoucí oddělení lidských práv, koordinace, adaptace a integrace na Úřadu vlády ČR, Jan Gregor, advokát a místopředseda organizace Aliance pro rodinu, a Jan Hořeňovský, ředitel Institutu H21 a vědecký pracovník na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.

Stáhnout MP3

Pánové, mohli byste na úvod říct, jak DSA jako takové vnímáte, co to vůbec je a jak se zároveň stavíte ke schvalování zmiňovaného zákona? Začněme s hlasem Úřadu vlády.

Crha: Považuji jednoznačně za přínosné, abychom ten zákon schválili. Samozřejmě je to rozsáhlý legislativní materiál, prošlo to řadou kompromisů, asi se shodneme, že to nebude ve všem perfektní. Ale ten celkový přínos tam vnímám. A to zejména proto, že DSA není nový systém toho, co by bylo zakázáno nebo povoleno na internetu. Je to systém, jenž určuje, jak efektivně naplňovat stávající režim odpovědnosti, kterou platformy jako například sociální sítě už mají. Protože víme, nebo aspoň si to myslím, že je tu opravdu ten Divoký západ. Máme možnost se přesunout k transparentnosti, pravidelně vyhodnocovat rizika, jež sociální sítě a další platformy představují pro naši společnost, a v koordinaci mezi úřady, platformami a uživateli společně hledat řešení.

Gregor: Vnímám, že DSA má svá pozitiva. Ten Divoký západ byl neskutečný, v tom naprosto souhlasím. Mnoho z nás zažilo různé hrozby vymazání profilu. Znám i lidi, jimž se to reálně stalo, aniž jim bylo jakkoli odůvodněno proč. My jako Aliance pro rodinu jsme s profilem také měli problém, protože jsme čelili masivnímu nahlašování. A tím pádem beru, že jde o nástroj, jak zjednat pořádek. Ďábel je ale skrytý v detailu a to nařízení přináší mnoho otazníků, určitě bych nebyl jednoznačně pozitivní. Podle DSA lze třeba pozastavit viditelnost nebo i smazat profil na základě oznámení o nezákonném obsahu. Ale ten nezákonný obsah může být jakýkoli v rámci Evropské unie napříč státy. To nás trápí především vzhledem k hate speech, neboť v EU je velmi široké spektrum toho, jak jsou potírány nenávistné projevy, jež jsou definovány strašně gumově. Česká republika má sice ve svém trestním zákoníku také paragraf o podněcování k nenávisti, ale naštěstí zatím není extenzivně vykládán nebo využíván orgány činnými v trestním řízení. DSA tak otvírá prostor pro to, aby ze zahraničí bylo oznamováno, že se v České republice někdo dopouští podněcování, což může být reportováno skrz Europol českému státnímu zastupitelství a policii. Tím pádem je to obrovský prostor pro otevření strategických litigací (rozhodčích a soudních řízení – pozn. red.) a posunutí naší trestní politiky, která bude omezovat svobodu projevu.

Hořeňovský: Moje pozice bude někde mezi kolegy. Přijde mi, že DSA je jakýsi nedokonalý pokus regulovat prostředí, které tu vzniklo v posledních patnácti letech, a souhlasím, že tam jsou jak dobré, tak špatné věci. Jako problematickou vnímám povinnost platforem zohledňovat velmi široce vymezená systémová rizika, například negativní dopad na občanský diskurz. Přišlo by mi jako užitečné také zpřesnit, co znamená ten nezákonný obsah. Zároveň je ale třeba rozlišovat, co dělá DSA, jež z velké části platí už teď, a co bude dělat ČTÚ jako národní koordinátor. Regulací těch velmi velkých on-line platforem se náš úřad nikdy zabývat nebude, to se už nyní děje z Bruselu, případně z Irska. ČTÚ bude mít pravomoci hlavně u menších českých platforem; a jak ten úřad znám, bude svou roli vykonávat profesionálně, kompetentně a neutrálně, není nijak ideologicky zatížený. Prováděcí zákon je vlastně dost technická norma, která k problematickým aspektům DSA nic moc neříká a nemůže je ovlivnit. To je primárně nutno revidovat na evropské úrovni. Nicméně to, že nemáme implementační zákon, zároveň znamená, že se českým uživatelům výrazně omezuje přístup k benefitům regulace a k možnosti domoci se práva, a to i u těch velkých platforem.

Pokud negativní stránky regulace je třeba řešit na evropské úrovni a přicházíme-li o pozitiva, dává smysl prováděcí zákon blokovat?

Crha: Vyvolává to hodně velkou veřejnou debatu. Ze strany občanské společnosti jsme se setkali i s voláním po tom, aby to schváleno bylo. Byla k tomu sepsána výzva s podpisy mnoha organizací, které se věnují adiktologickým službám, ochraně práv dětí nebo řadě dalších rizik na internetu. Ale zároveň je to kritizováno z polohy svobody slova, s čímž já nemusím nutně souhlasit, ale myslím si, že to má dopad na to, proč ten zákon stále stojí.

A je v tom zákoně něco, co by ohrožovalo svobodu projevu nad rámec stávajícího nařízení?

Gregor: Bez prováděcího zákona na národní úrovni není možné, aby ČTÚ udělil licenci tzv. důvěryhodným oznamovatelům. To je věc, která v rámci implementace dráždí nejvíc. Jinak tam v zásadě nic kontroverzního není.

Mohu se zeptat, co dělají důvěryhodní oznamovatelé?

Gregor: Jsou to instituce, které mají privilegovaný přístup k ohlašování nezákonného obsahu právě těm poskytovatelům, sociálním sítím. Pokusím se najít cestu ke středu a zmíním, že nařízení poskytuje i určité ochranné mechanismy proti zneužití ze strany oznamovatelů. Ovšem díval jsem se, jak to funguje v zahraničí, kde implementace už proběhla, a například v Německu je jedním z těch důvěryhodných oznamovatelů projekt Nadace mládeže Bádenska-Württemberska. Od ledna do března přijali přes pět tisíc oznámení o nelegálním obsahu, konzultovali je s orgány činnými v trestním řízení, v nějakých 1600 případech reportovali sociálním sítím a ty jim z většiny vyhověly. A dvacet procent z těch pěti tisíc představovalo právě podněcování k nenávisti, což není úplně málo. Dotčení se samozřejmě mohou nějak bránit, ale ve finále škoda vznikla.

Hořeňovský: Vnímám, že certifikace důvěryhodných oznamovatelů představuje pro část konzervativního spektra opravdu problematickou část prováděcího zákona. Ovšem je to trochu bitva „klasicky česky“: v době přijímání DSA to nikoho nezajímalo, politici k tomu neměli žádné připomínky, všechno schválili, a teď, když se řeší prováděcí zákon, si najednou poslanci všimli, že to existuje, a mají výhrady, ale je to o pět let později, než to mělo být. Vládní koalice se tváří, že je jednotná, že ten zákon chce, ale ve skutečnosti tomu tak není. Doufal bych v politiku určitého pragmatismu a dovedu si představit pozměňovací návrh, který by certifikaci oznamovatelů ze zákona odstranil a ten by pak bez dalších změn mohl projít dál. Je otázka, zda by to stačilo ke stažení žaloby, ale minimálně by to snížilo míru závažnosti. Jinak chápu tu obavu ohledně oznamovatelů, která vychází z Německa, ale nemyslím si, že by v Česku byl zástup subjektů, které by o to měly zájem. Navíc ta funkce není zcela nová. Ona existovala už před DSA, jen to bylo podle interních politik těch platforem. Nevidím velký rozdíl mezi veřejnoprávní certifikaci a situací, kdy se to určuje podle vnitřních mechanismů Facebooku nebo Instagramu.

Crha: Ještě k těm důvěryhodným oznamovatelům. Myslím, že primární použití tohoto institutu je myšleno typicky pro organizace, které pracují s oběťmi. Například po rozchodu někdo zveřejní vaše nahé fotky, které měl soukromě, a daná organizace se vám snaží pomoci je na sociálních sítích najít a odstranit. Platforma je pak povinna se těmito oznámeními zabývat, protože pocházejí ze zdroje, jenž je věrohodný a kvůli certifikaci splňuje určité požadavky. Nepovažuji to za něco, co by se dalo označit cenzurním byznysem nebo průmyslem. Nemluvě o tom, že ze strany těch organizací není moc velký zájem to vykonávat.

Jsou za to placeny?

Crha: Nejsou za to placeny a ani neexistují žádné dotační tituly, jež by k tomu byly určené. Do limitované míry lze využít evropských fondů, ale taky by ty peníze mohly organizace investovat do něčeho jiného. Oni to vnímají tak, že na tom tratí. Jako velký problém ale vnímám skutečnost, že pokud zákon nebude včas schválen, nebude možné certifikovat ani výzkumníky, kteří se mají zabývat daty z platforem. To se týká zvlášť těch velmi velkých platforem, které jsou založené v České republice a mají v EU víc než 45 milionů uživatelů, tedy zhruba deset procent obyvatel. U nás máme dvě takové, jde o jedny z největších světových pornoserverů. Ze strany Evropské komise bylo vůči nim už zahájeno vyšetřování kvůli ochraně nezletilých. Primárně šlo o ověřování věku, ale asi si dovedeme představit, že pornografické platformy můžou pro nezletilé představovat další rizika. Data od výzkumníků potřebujeme, abychom mohli reálně posoudit tyto dopady, a ta zkrátka nebude možné získat, dokud v Česku nebude implementační zákon. Žádný jiný stát nemůže toto povolení vydat.

Myslel jsem, že za ty velmi velké platformy je zodpovědná přímo Evropská komise. Bez zákona nelze zahájit vyšetřování nebo umožnit výzkumníkům, aby se na ně podívali?

Crha: Vyšetřování zahájit mohou, ale certifikační mechanismy, ať už jde o důvěryhodné oznamovatele, nebo výzkumníky, jdou za národními úřady, a to v zemi, kde daná platforma sídlí. V těchto případech je to Česká republika.

Zmínili jsme oznamovatele a výzkumníky. Je tam ještě třetí certifikace a ta se týká tzv. subjektů pro mimosoudní řešení sporů. Co si pod tím představit?

Hořeňovský: To je podle nás zásadní institut, který reaguje na to, jak platformy fungují, tedy že extrémně chybují. Třeba Google pro moderaci obsahu v České republice a na Slovensku má přesně nula lidí, kteří ovládají český nebo slovenský jazyk. To je interní informace přímo od představitelů firmy. Spousta výtek směřuje k tomu, že platformy moderaci dělají špatně, příliš mažou obsah; a máme data, jež ukazují, že tomu tak opravdu je. Není tu ale žádná incentiva (motivace, popud – pozn. red.), aby to dělaly dobře. Zavedení subjektů pro řešení sporů v DSA je klíčové pro to, aby se to změnilo, neboť to umožňuje vznik něčeho na způsob arbitráže ve finančních službách nebo jinde v občanskoprávních sporech. Mělo by to fungovat jednoduše: uživatel, kterému je třeba smazán účet, se může na subjekt obrátit a ten na kvazisoudní bázi rozhodne. To má ohromné výhody oproti klasickému soudnímu sporu, jenž by trval několik let, odehrával by se v Irsku a v podstatě by vůbec nedávalo smysl jej podnítit. Tohle je věc, která poskytuje uživatelům konkrétní možnost bránit se proti platformám, a navíc to dává platformám vnitřní motivaci, aby moderaci dělaly lépe. Zároveň je to věc, která pro české uživatele nebude k dispozici, než projde nějaká forma té implementace. Na DSA je nutno dívat se komplexně. Chápu kritické body, ale nelze ignorovat pozitiva v oblasti obrany práv uživatelů či u ochrany dětí. Ano, v Evropské unii mohou být sklony některé pravomoci zneužívat ideologicky, ale ty platformy v celém ekosystému také nelze vnímat jako kladné hráče.

Kde je prostor pro zneužití DSA?

Hořeňovský: Mně nejvíc vadí institut krizových protokolů, jež lze aktivovat při mimořádných stavech (mechanismus dává Evropské komisi pravomoc významně ovlivňovat tok informací na platformách – pozn. red.). Ovšem i zde je důležitá právě role ČTÚ, který se teoreticky může proti zneužívání bránit v rámci sboru národních digitálních koordinátorů. Jen nevím, zda tuhle možnost neomezuje fakt, že úřad bez prováděcího zákona je nyní pouze takový polokoordinátor.

Gregor: Podepisuji kritické připomínky a musím přiznat, že DSA opravdu má velkou výhodu, co se týče mimosoudního řešení sporů. Je to i ekonomicky příznivé pro příjemce služby, protože do toho neinvestují tolik jako sociální sítě, jež stížnostem čelí. Ať už řízení dopadne jakkoli, tak nikdy neplatí náklady stěžovatelé, chrání je to – tedy pokud nejednají se zlým úmyslem, nespamují tu síť a podobně, pak samozřejmě nesou odpovědnost, pokud se to prokáže. Nesouhlasil bych ale se spoléháním se na národního koordinátora a dokreslil bych ony krizové situace. Ta věc mne skutečně trápí, protože není postavena na principu brzd a protivah. Komise na základě doporučení zástupců národních koordinátorů ve sboru může zatlačit na sociální sítě, aby přizpůsobily obsah krizové situaci, která je definovaná velmi vágně. Navíc sbor o krizi nerozhoduje jednomyslně, ale prostou většinou. Takže ČTÚ nemůže říct: Vy jste se úplně zbláznili, v žádném případě. Jsem rád, že tu máme spoustu lidí nabitých optimismem a důvěrou, ale když se podívám na to, jak funguje EU, jací zástupci odtud jezdí a jaké ideje reprezentují, tak mám obavu o svobodu projevu. Ono se říká, že jaderný kufřík s krizovými protokoly se otevře pouze ve výjimečných situacích, ale to není pravda, Komise toho bude chtít využívat maximálně. Děsí mne, že v České republice není moc lidí, kteří by to vnímali jako problém.

Přiznám se, že mne to také znepokojuje, a jen doplním, že se o aktivaci krizových protokolů minimálně uvažovalo už po teroristických útocích Hamásu 7. října 2023 a loni v létě při násilných nepokojích ve Velké Británii. Nakonec k tomu ale nedošlo.

Crha: Když jsem sledoval vznik nařízení, tak jsem se také docela obával toho, jak tam ty krizové protokoly byly nastavené. Vzedmula se vůči tomu i velká kritika ze strany neziskových organizací a různých spolků. Nakonec se to upravilo aspoň tak, že se Komise nemůže sama rozhodnout o tom, že krizi vyhlásí. A pokud to na základě doporučení zástupců členských států přece jenom udělá, tak to má limit tři měsíce a pak to automaticky končí. Také bych neřekl, že to je nutně atomové tlačítko, je to spíš takový telefon na platformy. Ve chvíli, kdy je vyhlášena krize, tak ony samy musejí vyhodnotit, jestli jejich fungování ke stavu nepřispívá – například zda se na sociální síti nekoordinuje násilí a podobně –, a učinit vůči tomu opatření, která reportují Komisi. Ta následně vyhodnotí, jestli se dostatečně zabránilo zhoršování krize. Není to ovšem tak, že by Evropská komise předem nařídila: „Tady je deset lidí a ty zablokujte.“ Ona řekne: „Musíte udělat nějaká opatření.“ To je ostatně obecný motiv celého nařízení, které procesně upravuje, kdy musí kdo jednat a zda se opravdu snažil tak jednat, spíš než že by se konkrétně řeklo, že se něco musí přímo vymazat.

Gregor: Omlouvám se, že jsem tady za rýpala, ale představte si, jak asi sociální sítě budou reagovat, když jim hrozí obrovské sankce, které mohou dosahovat až šesti procent jejich ročního obratu. Dokážete si představit, že budou váhat nad tím, zda Evropské komisi vyhoví? Půjdou do střetu, když budou mít pocit, že je něco přes čáru? Mám obavu, že nikoli. Nemluvě o tom, že Komise skutečně není neutrální úřednická instituce. Stačí se podívat na to, co financuje v České republice a v EU. Podpora LGBT komunity je prioritou číslo jedna, což se děje mnohdy navzdory zájmům LGBT komunity, protože jí reálně škodí tím, jak moc agendu tlačí skrze financování různých projektů. To pak vede k protitlaku ve společnosti a nemusí to dobře dopadnout. Myslíte, že jim sítě nebudou vyhovovat, když je to celé v zajetí ideologie?

Crha: Ty sankce se mohou uplatnit i v případě, že platformy neřeší dopady na naše základní práva a demokratické procesy, specificky je tam zmíněna i svoboda slova. Pokud se na kritiku ze strany Komise bude reagovat tak, že se budou mazat veškeré možné politické názory, pak se platformy naopak vystavují riziku, že budou v rozporu právě se svobodou slova. A navíc se nebudou moci schovávat, protože to nařízení jim říká, že vždycky když někomu smažou příspěvek nebo někoho zablokují, tak to tomu člověku musejí jasně vysvětlit a musejí nahlásit, že takový zásah provedly – ten se pak zapíše do databáze Transparency DSA, která je přístupná a každý si ji může otevřít. Je to fascinující, jsou tam miliardy záznamů a dává to mnohem větší vhled do toho, jakým směrem platformy ovlivňují politický diskurz. Víme, že i čistě soukromé platformy mají ideologické zkreslení. Facebook změnil moderaci po nástupu Donalda Trumpa, Twitter či X zas poté, co síť koupil Elon Musk. Ano, různé zájmy do toho mohou vstupovat, ale díky DSA aspoň víme, na čem jsme, a můžeme to auditovat.

Chtěl jsem se zeptat ještě na ta systémová rizika v DSA. Týká se to například ohrožení bezpečnosti, ale najdeme tam také poměrně vágní věci, jako je vliv na občanský diskurz, volební integritu nebo duševní pohodu uživatelů. Nemusí to být nutně negativní, například TikTok kvůli tomu musel zrušit odměňovací systém pro děti, který byl vyhodnocen jako příliš návykový. Jak vnímáte tento aspekt?

Hořeňovský: Tady to neznamená, že by síť musela mazat všechno, co třeba narušuje občanský diskurz, spíš by měla dělat systémové kroky k redukci specifikovaných rizik. Zcela upřímně si ale myslím, že systémová rizika jsou nastavená příliš široce. Je to asi pochopitelné u otázky bezpečnosti, chápal bych to i u duševní pohody dětí. Například praxe u TikToku právě ve vztahu k dětem byla velmi problematická. Ovšem negativní dopad na občanský diskurz je podle mě jenom jiné slovní spojení pro dezinformace. Dezinformace by neprošly politicky, tak se tam dalo tohle. Diskuse o tom, zda by se to mělo z nařízení odstranit, je naprosto legitimní, já bych byl pro. U duševní pohody osob je to s otazníkem, dá se to vykládat různě, ale nevadí mi, pokud by to směřovalo na videa na TikToku, která vás podněcují k sebevraždě. Vede nás to opět k tomu hlavnímu problému, což je interpretace a aplikace, a jsou tu případy, kdy to Komise chtěla používat zcela neadekvátním způsobem. Například narušení volební integrity mohlo znamenat to, že si Elon Musk zavolá se šéfkou AfD. Nicméně tady zafungovala zpětná vazba evropské veřejnosti, která byla velmi výrazná a kritická, což je dobrá zpráva. Je to ale příliš široké? Ano, je. Některé věci bych z toho zcela odebral, u jiných bych to blíže specifikoval, duševní pohodu bych vztahoval pouze na děti.

Gregor: U duševní pohody dětí je to zajímavá otázka. Vnímám jistá pozitiva DSA, především s ohledem na to, že Česká republika je skutečně velmoc pornografie, je to enormní byznys, extrémně návykový a nebezpečný pro celou společnost, ale bohužel to u nás nikdo nemá chuť řešit. Jsem rád, že Echo se tématu věnuje jako jedno z mála médií. Duševní pohoda je ale na druhou stranu také široký pojem a dokážu si představit situaci, kdy to bude zneužito i u dětí, typicky u transgenderové otázky. Existují tu dva základní přístupy, jeden zdrženlivý a druhý afirmativní, který hlásá, že když děti o sobě řeknou, že trpí genderovou dysforií a potřebují projít tranzicí, tak by jim to nikdo neměl rozmlouvat. Evropská komise pak podporuje organizace, které potvrzování propagují. A jak já si můžu být jistý, že nebude podporován afirmativní přístup i skrze DSA a naopak potlačován přístup zdrženlivý? S ohledem na duševní pohodu může někdo naznat, že dětem šlapeme po štěstí, když jim řekneme, že si nemají ničit zdraví braním hormonů. Taková věc je neakceptovatelná. A ještě bych se vrátil k financování důvěryhodných oznamovatelů. Představa, že všichni budeme mít stejnou startovní čáru bez ohledu na hodnoty a názory, je podle mě lichá. Finance vždycky budou pro „bohulibé“ projekty, zvlášť pro některé organizace. Zmíním tady projekt ministerstva vnitra „Místo pro všechny“ (projekt k tématu diskriminace a předsudečného jednání – pozn. red.), což je dotační program asi za 61 milionů. Byl tu projekt HateFree pod Úřadem vlády. Peníze se vždycky najdou, ostatně i část zaměstnanců Úřadu vlády je placena z rozpočtu EU přes operační program Zaměstnanost Plus.

Crha: Já z rozpočtu EU financovaný nejsem a projekt HateFree skončil, protože na něj nebyly peníze. Byl jsem u řady vyhrocených diskusí, kde si organizace, jež by chtěly být důvěryhodnými oznamovateli, stěžovaly, že pro ně nikdo žádné financování nevymyslel. Neříkám, že nikdy nebude, ale nespokojenost je tam v tuto chvíli zjevná. Ještě k těm systémovým rizikům: To nebude tak, že si někdo v Komisi řekne, že to či ono je rizikové. DSA je rámec, který se bude postupně vyplňovat prováděcími předpisy a praxí, a to i ve spolupráci s koordinátory na národní úrovni. A tady je právě možné chytat ty ďábly v detailu, jak bylo zmíněno. Rád bych apeloval na občanskou společnost a na všechny, kdo se tím zabývají, aby se zapojovali do veřejných konzultací, kterými předpisy vždycky procházejí, než jsou schváleny.

Hořeňovský: U Evropské komise to nebezpečí vidím, ale nedokážu si představit, že by něco takového dělal Český telekomunikační úřad. To jsou lidé, kteří jsou zvyklí řešit pokrytí signálu a podobné věci, a přijde mi extrémně nepravděpodobné, že by se z nich najednou stali LGBT aktivisté. U problematických částí DSA jde o klasický problém v právu, kde hodně záleží na výkladu. A vrátím-li se k českému prováděcímu zákonu, tak jeho neschválením současný stav stejně nijak neovlivníme, protože Komise může konat už nyní. Přicházíme ale o zmíněné benefity.