Vzdělání je to, co přetrvává i ve chvíli, kdy jsme zapomněli vše, co jsme se ve škole naučili. Tento aforismus se v Česku mnohdy připisuje Karlu Čapkovi, v zahraničí zase Albertu Einsteinovi (Einstein větu skutečně zmínil v proslovu z roku 1936, ale sám se odkazoval na blíže nespecifikovaného rozumbradu). Nezáleží na tom, kdo s těmi slovy přišel; podstatné je, že s sebou nesou jistou pravdu a poukazují na zásadní rozměr vzdělávání, jenž není zcela zřejmý.

Ve škole nejde pouze o akumulaci vědomostí v úložišti vlastní hlavy, ale také o učení se, jak se vztahovat k poznání jako takovému a skrze něj ke světu kolem. Především nás vzdělávání vede ke schopnosti myslet – a čím výš se ve vzdělávání dostaneme, tím větší by nároky na myšlení měly být. Klíčový nástroj pro rozvoj myšlení je pak psaní, jež vyžaduje, aby se chaotičnost mentálních obsahů krotila do strukturované formy, a nutí prezentovat argumenty záměrným způsobem tak, aby čtenář pochopil, co se mu snažíme sdělit. Papír nesnese všechno a bývá neúprosným kritikem, jenž vyjevuje mezery v úsudku a vachrlaté základy zdánlivě pevných přesvědčení.

A právě tento aspekt rozvoje myšlení se ocitá v ohrožení s nástupem velkých jazykových modelů. Minulý měsíc publikoval odborný časopis Nature editorial s názvem „Psát znamená myslet“, varující před nadměrným používáním nové technologie ve vědě. Problém se netýká pouze známého nešvaru modelů si vymýšlet a halucinovat, kvůli čemuž jim není radno věřit – na těchto nedostatcích se navíc intenzivně pracuje a vzhledem k tempu vývoje je možné, že brzy vymizí. Jde hlavně o to, že se užíváním strojového mozku připravujeme o příležitost trénovat ten svůj. „Vyzýváme k tomu, abychom nepřehlíželi důležitost člověkem generovaného vědeckého psaní,“ hlásá poněkud dystopicky editorial.

Článek vzbudil mnoho pozornosti a vytvořil podnět pro to, aby si řada univerzitních profesorů mohla otevřeně postěžovat na neblahý trend, jenž už teď sužuje vysokoškolské prostředí – studenti, navzdory zákazům, nechávají umělou inteligenci, aby za ně psala seminární práce, a pedagogové si s tím nevědí rady, neboť není jednoduché za úkoly najít srovnatelnou náhradu.

„Nemůžeme učit kritickému myšlení, racionalitě, disciplíně a badatelské práci, aniž zadáváme písemné úkoly, na nichž musejí studenti průběžně pracovat – hledat informace, tvořit návrhy, upravovat je a ladit – po dobu několika dnů či týdnů,“ napsal evoluční psycholog Geoffrey Miller. „Výsledkem může být celá generace studentů, jež nebude umět psát, myslet či jakkoli artikulovat, čemu doopravdy věří a proč,“ dodal.

Jedním z řešení je zabudovat do jazykových modelů digitální „vodoznaky“ – důmyslné markery, jež by umožnily uměle generovaný text rozpoznat na základě vložených vzorců písmen a mezer. To se ovšem nezdá jako pravděpodobná varianta. Úskalí je totiž v tom, že je poměrně snadné tato poznávací znamení odstranit, nemluvě o tom, že firmy, jež modely vyvíjejí, nemají žádnou motivaci taková vylepšení zavádět – jaký by ostatně dávalo smysl, kdyby svým uživatelům cíleně kazily produkt?

Neotřelé východisko nabídl přednedávnem historik Niall Ferguson. Podle něho se k věci mnoho pedagogů staví až příliš fatalisticky a tomu se on hodlá bránit. Navrhuje, aby se prostředí univerzit přetvořilo na jakousi klauzuru, kde by bylo zakázáno používat technologická zařízení. Vyšší vzdělávání by se vrátilo k tištěným knihám, seminární práce by se psaly ručně a zkoušení by bylo ústní. Ferguson tvrdí, že bychom měli automaticky předpokládat zapojení umělé inteligence u jakéhokoli úkolu plněného mimo určený prostor a tomu odpovídajícím způsobem nastavit i povinný čas strávený v digitální karanténě – zhruba sedm hodin denně.

Fergusonův návrh se na první pohled jeví jako příliš radikální na to, aby se uvedl do praxe. Nicméně pokud je v sázce něco tak zásadního jako schopnost lidstva myslet, stojí za zvážení. Navíc by se to nemuselo setkat s velkým odporem – všudypřítomnost technologií je dnes pro mnohé spíš tíživá než osvobozující, takže představa sedmi hodin v klauzuře se může jevit jako docela lákavá záležitost.