Jedním z klíčových témat současné progresivní levice je udržitelnost. Pojem je dnes skloňován v tak širokém okruhu oblastí, že je to občas až neuvěřitelné: máme iniciativy pro udržitelné potraviny, jež se zasazují o využívání cvrčků a jiného hmyzu v jídle, udržitelný sběr odpadu, kde se zvlášť populární stala recyklace kávové sedliny (zde si nelze nevšimnout stereotypního propojení zastánců udržitelnosti s kavárenským prostředím), a téma najdeme dokonce i v pohřebnictví, jež se například snaží o zavedení ekologických rakví z lepenky, které nezatěžují přírodu. Samozřejmě se výše zmíněné týká především udržitelnosti ve vztahu k životnímu prostředí a není třeba opakovat, co všechno se v tomto ohledu děje v Evropě – stačí si vybavit systém povolenek ETS 2.

V kontextu výrazného klesání porodnosti nejen u nás, ale napříč zeměmi celého rozvinutého světa však stojí za to přemýšlet nad udržitelností v lecčems základnější – nad schopností společnosti reprodukovat sama sebe. Demografická křivka je neúprosná a většina vyspělých států padá stále hlouběji pod záchovnou hranici stabilní populace.

Vzhledem k tomu, že se moderní levice často zaklíná svým odporem vůči krátkozrakým výnosům, jež nezohledňují dlouhodobý pohled do budoucna, je v něčem překvapivé, že obavy spojené s klesajícím počtem novorozenců se spíše objevují v konzervativních kruzích. Řada progresivistů trend dokonce vnímá pozitivně, nezřídka proto, že méně lidí bude údajně šetrnější pro planetu, a snaží se bezdětnost destigmatizovat a tradiční rodinu jako institut dekonstruovat ve jménu boje proti nástrojům patriarchátu.

Minulý týden publikoval deník Financial Times článek, kde ovšem tvrdí, že levicové přehlížení problému je strategickou chybou, a to nejen z pohledu celé společnosti, ale i ve vztahu k cílům progresivistů. V první řadě je nutno podotknout, že environmentalistický argument pro pokles populace nefunguje. Uvážíme-li uhlíkovou stopu lidstva, jde zde mnohem více o otázky spojené s technologickým pokrokem a zavádění šetrnějších způsobů výroby a dopravy než o redukování počtu osob na Zemi.

V minulosti dokázaly vyspělé a ekonomicky prosperující země jako Británie, Francie a Spojené státy dramaticky snížit svoje emise, zatímco jejich populace rostla, a to právě díky zapojení nových technologií. Opačný příklad najdeme v Japonsku, které se po havárii elektrárny Fukušima odklonilo od jaderné energetiky a kde následně množství vypuštěných emisí vzrostlo, zatímco se porodnost Japonců postupně propadala, což je trend, který trvá dodnes. Klesající porodnost má obecně velmi malý dopad na zatížení životního prostředí a zelené nadšení zde rozhodně není namístě.

Existuje ovšem i politický argument, proč by levice neměla demografický propad ignorovat. Na jedné straně jde o to, že stárnoucí populace bude méně pokrokářská a zájmy konzervativnějších seniorů budou ve vládách zemí zastoupeny mnohem frekventovaněji s tím, jak jejich podíl ve společnosti poroste. Na straně druhé se to týká skutečnosti, že i u mladých generací lze očekávat posun doprava. Problém s porodností totiž výrazně koreluje s politickou orientací a je (nepřekvapivě) výrazně větší u progresivistů než u konzervativců, pro něž zakládání rodin stále představuje jednu z ústředních hodnot. A ačkoliv děti nejsou dokonale tvárným materiálem v rukou svých rodičů, určitý generační přenos hodnotového směřování uvnitř rodin najdeme.

Lecjaký pravičák by mohl v tuto chvíli zajásat, neboť demografie se zdá být do budoucna pravici nakloněna. Na škodolibou radost však není čas, neboť propad porodnosti je věc naléhavá a už teď je zřejmé, že nás důsledky brzy dostihnou, pokud nevymyslíme, jak plození dětí znovu nastartovat. Snad by alespoň v tomto ohledu stálo za to odhlédnout od sbírání politických bodů a vytvořit spojenou frontu, která by se nešťastný trend pokoušela zvrátit. Demografie je osud, jak prohlásil Auguste Comte – a ten teď nevypadá vůbec dobře.