„Klacek a kámen kosti mi zláme, ale slova mi nikdy neublíží,“ káže stará anglická rýmovačka. Říkávala se dětem, aby si tolik nebraly, když se jim někdo posmívá nebo je na ně příkrý, a aby si v první řadě uvědomovaly fundamentální rozdíl mezi slovy a násilím. Už jenom skutečnost, že bylo toto diktum určené pro děti, ukazuje, jak nekontroverzní a samozřejmé bylo rozlišovat mezi tím, když někdo něco pouze říká a když se někomu fyzicky ubližuje. Ona samozřejmost zmizela.

V posledních letech bylo smutné pozorovat, jak se v mnohých kruzích elitní společnosti začíná tento rozdíl stírat a je slyšet od řady vzdělaných lidí, že na slovech záleží mnohem více, než jsme si kdy mysleli, a že dokonce slova mohou být i násilí.

Nejen Spojené státy, ale i jiné západní země připomínají sud se střelným prachem, jehož vzplanutí hrozí tím víc, čím se oslabuje nepostradatelná role úlevného ventilu pro snižování společenského napětí – tím je otevřená a tolerantní debata mezi často i nesmiřitelnými názorovými oponenty. Leckdo může Kirka kritizovat za postoje, které zastával, nicméně jednu věc mu upřít nelze: zosobňoval hodnotu vzájemného kontaktu a diskutování mezi znepřátelenými kmeny. „Když spolu lidé přestanou mluvit, dojde k násilí,“ uvedl v jednom ze svých příspěvků. „To je chvíle, kdy dojde na občanskou válku, protože si začnete myslet, že druhá strana představuje takové zlo, že jí upřete jakékoli lidství.“

Chceme-li v nynějších společenských otřesech hledat alespoň nějakou naději, můžeme doufat, že následkem atentátu si problém uvědomí větší část veřejnosti, a hrůzný čin tak poslouží jako podnět pro to, abychom tento intelektuální výmysl odložili na smetiště jedovatých myšlenek a navrátili se k modelu, kde mezi slovy a násilím existuje tlustá červená čára.

Nejprve je třeba si uvědomit, že myšlenkový proud nespadl jen tak z nebe. Už v roce 2017 napsali psycholog Jonathan Haidt a právník Greg Lukianoff esej o situaci na amerických vysokých školách, kde prohlásili, že „ze všech idejí, které dnes na univerzitních kampusech kolují, je možná tou nejnebezpečnější ta, jež říká, že slova mohou být někdy násilím“. Autoři reagovali na tehdejší sérii agresivních útoků na kontroverzní řečníky na univerzitách a studentské snahy zamezit možnosti, aby se určité názory na akademické půdě vyslovovaly.

A nešlo pouze o tlak zdola od studentů. Velká část profesorů ve společenských a humanitních vědách byli (a stále jsou) příznivci kritické teorie a protesty podporovali ideologicky. Haidt a Lukianoff poukazují na významný vliv myšlenek Herberta Marcuseho, filozofa a sociálního teoretika, který na konci šedesátých let přišel s teorií tzv. „represivní tolerance“. Ta říká, že vzhledem k mocenským nerovnostem ve společnosti je konvenční pojetí tolerance a svobody slova ve skutečnosti zdrojem útlaku, neboť mocní využijí těchto principů v tandemu se svým postavením v hierarchii, aby si nadále udržovali moc. Proto je třeba přistoupit k orwellovské „osvobozující toleranci“, která bude proaktivně protežovat slabé a potlačovat mocné. Aby dosáhl svého cíle, nezdráhal se Marcuse doporučovat represi, indoktrinaci a jiné nedemokratické nástroje.

Pohledem, který vidí společenské uspořádání jako zdroj útlaku, se dostaneme také ke konceptu „strukturálního násilí“, jenž je na univerzitách velice populární a tvrdí, že struktura společnosti a její instituce brání určitým skupinám v naplnění plnohodnotného života. Čili ti, již takový řád brání – z definice konzervativci –, se ve skutečnosti dopouštějí formy násilí, a to třeba i tím, že pouze diskutují, neboť svými slovy udržují v existenci zavedený chod věcí, který je třeba zbourat ve jménu širšího rovnostářství a eliminace újmy, která ze struktur povstává. Ergo: slova mohou být násilí.

Slova ale samozřejmě nejenže nejsou násilím, jsou jeho protikladem. Orwellovi se někdy připisuje citát „Existují myšlenky natolik absurdní, že jim může věřit pouze intelektuál“. A ačkoli ta slova pravděpodobně nikdy nepronesl, je to trefný komentář, který platí dvojnásob v tomto případě. Pakliže se vzdáme diskuse jako prostředku pro řešení svých sporů, nezbyde nám nic jiného než pěsti a pistole, kde skutečně zvítězí jen ten nejsilnější.

Svět se v tuto chvíli dostal na jakýsi bod zlomu a není zřejmé, kam události minulého týdne povedou. Nezbývá než věřit, že místo mocenského silového souboje nakonec zvítězí myšlenka vznešená a tak jednoduchá, že ji dokázala svého času pojmout i dětská říkanka.