Český politolog Lubomír Kopeček prohlásil, že vláda populistů po volbách je velmi pravděpodobná. „Populisté mají jinou představu demokracie. Představa je, že suverenita lidu by neměla být ničím omezována,“ uvedl pro server iRozhlas na začátku září. Strašidlo populismu intenzivně obchází demokratický svět již bezmála desetiletí, přičemž zvláštní pozornosti se mu dostává od roku 2016, kdy došlo k referendu o brexitu ve Velké Británii a prvnímu zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA. Jev se neblaze snoubí s obecnější deziluzí významné části veřejnosti z demokratického fungování, které na tom v tuto chvíli není vůbec dobře.

Mezinárodní šetření agentury Pew z letošního června ukázalo, že napříč dvanácti nejbohatšími demokratickými státy světa, jako jsou Spojené státy, Německo, Francie nebo Japonsko, jsou téměř dvě třetiny občanů nespokojeny s tím, jak v současnosti demokracie funguje – toto číslo se výrazně zvýšilo od roku 2017, kdy poměr spokojených a nespokojených byl zhruba 50 : 50. Česká republika je na tom, zdá se, o něco lépe – podle loňského průzkumu od CVVM je u nás s demokracií spokojena nadpoloviční část obyvatelstva, kriticky se k ní staví něco přes čtyřicet procent, což je stále poměrně hodně lidí, pročež není zcela překvapivé, že mnozí slyší na nabídku alternativních řešení.

Nečekaný úspěch populistů zpočátku vyvolal značnou morální paniku mezi intelektuály, kteří věc vykreslovali jako důkaz o zmanipulovatelnosti tupých davů (samozřejmě za použití jiného, ale zároveň značně průhledného výraziva) a povili řadu iniciativ, jež měly demokracii chránit, a to především před hrozbami v informační sféře. Pojem „postpravdivý“ byl vyhlášen slovem roku 2016 a ve stejném čase se rozjel také boj proti dezinformacím, který kulminoval po začátku ruské agrese na Ukrajině. Nyní jsme však již o několik let dál a nelze si nevšimnout, že ono „chránění demokracie“ ztratilo do velké míry na svém lesku, mělo pramalý účinek a působí poněkud unaveně, zatímco populismu se daří vesele dál.

Pravdivé jádro

Zdá se to být také vhodná chvíle na to, abychom se zamysleli nad nepohodlným výkladem situace, a tedy že populistické výhrady v sobě možná nenesou pouhou demagogii, ale že v části jejich sdělení se skrývá pravdivé jádro, na něž veřejnost reaguje nikoli proto, že by lidé byli ovce hledající silnou ruku a jednoduché odpovědi, nýbrž proto, že nikdo jiný nenabízí popis světa tak, jak jej bytostně vnímají a zažívají. Nahlédneme-li na populismus jako na symptom nesnází svobodných společností spíš než jako na příčinu, budeme snad i lépe připraveni bránit se jeho excesům a hrozbám, které pro demokracii skutečně představovat může.

Jedna z nejstarších otázek západního politického myšlení se týká problému, jak sjednat smír mezi elitami (tj. privilegovanou vrstvou některých) a masami (tj. početnou většinou „lidu“). Na jedné straně číhá nebezpečí oligarchie, kde nejde pouze o bohaté, jak se často předpokládá (to by byla plutokracie), ale o dominanci úzké elitní skupiny; na straně druhé pak lůzovláda čili ochlokracie, jež uplatňuje tyranii většiny a která by si v krajním případě mohla odhlasovat i zotročení menšinové části populace. Myslitelé od Aristotela přes Tomáše Akvinského po Alexise de Tocquevilla v reakci navrhovali různé podoby tzv. „smíšených režimů“, kde by obě složky byly v dynamické rovnováze, navzájem se udržovaly v patřičných mezích a politický řád by mohl s větší jistotou, kontinuálně a bez násilí směřovat k zájmům společného dobra.

Je to právě dysfunkční vztah mezi elitami a masami, který se zdá být v centru dnešních potíží. Mnoho bylo napsáno o tom, jak populismus ohrožuje smíšené uspořádání ze své strany, příkladem je ostatně i výše citovaný Kopeček, nicméně je třeba zohlednit i riziko druhého typu, na něž populisté sami upozorňují, když mluví o povýšeneckých elitách, které si uzurpují nepatřičné množství moci, již je nutné vrátit zpět do rukou lidu. Ani tuto námitku nelze snadno smést ze stolu, neboť můžeme skutečně pozorovat rostoucí přesun těžiště rozhodování od demokratických zastupitelů směrem k nevoleným expertním úřadům a technokratickým institucím, nad nimiž má veřejnost jen minimální kontrolu, což vyvolává oprávněný dojem, že občané jsou přehlíženi a v jistém ohledu vytlačováni z politického procesu.

Tento transfer moci se většinou zdůvodňuje složitostí moderních problémů, na jejichž posouzení je nutná náležitá odbornost. Po začátku pandemie covidu-19 jsme mohli číst posměšné komentáře o tom, jak je najednou každý amatérským virologem; po útoku Ruska na Ukrajinu jsme se zas dovídali, že z mnohých se stali přes noc vojenští stratégové či odborníci na geopolitiku. Veřejnosti se tím dává najevo, že by měla poslouchat autority a nevměšovat se do věcí, kterým nerozumí. Sociolog Frank Furedi poukazuje na to, že věda a expertiza se postupně stávají jediným uznávaným zdrojem poznání pro společenské rozhodování a pronikají do čím dál většího okruhu lidských činností. Vychovávání dětí, stravování, či dokonce opalování na slunci dnes vyžadují odbornou konzultaci, čímž se také dramaticky oslabuje někdejší význam mezigeneračního předávání zkušeností, kulturních zvyklostí a tradice, a tím padá i jejich legitimita ve veřejné debatě.

Na první pohled se vývoj může jevit jako záležitost veskrze pozitivní, neboť vědecká metoda by měla být spolehlivějším základem vědění než intuice nebo zkušenost. Nicméně neměli bychom zapomenout na logiku smíšeného režimu, jehož rovnováha tím může být narušena. Již na konci 80. let upozorňoval politolog Robert A. Dahl na to, že komplexita moderního světa vede k vzestupu nové třídy, nazval ji „elita politického rozhodování“ (anglicky „policy elite“), jež se odtrhává od účinné kontroly, kterou by měl disponovat démos, a stává se tak vrstvou jakýchsi poručníků společnosti ve stylu Platonových filozofů-králů.

Navíc experti nejen vstupují do řešení problémů, jež občané předkládají, ale působí také jako určovatelé priorit společenského směřování a hodnotitelé oprávněnosti výhrad ze strany veřejnosti – ostatně najdeme i odborníky, kteří vyjadřovanou nespokojenost dokážou zavrhnout na základě „objektivních kritérií“, jako by člověk sám nebyl ani kompetentním soudcem vlastních pocitů, a dokonce i prožívaná frustrace potřebovala nejprve razítko specialisty. Navíc uvážíme-li, že většina problémů se dnes rámuje jako příliš komplexní na to, aby je mohl posoudit někdo bez odbornosti, jaký prostor nám zbývá pro smysluplné zapojení řadových lidí bez příslušného vzdělání, a tedy i pro demokracii jako takovou?

Atmosféra nejistoty a strachu

V druhé polovině 19. století varoval Dostojevskij v Zápiscích z podzemí před teoriemi své doby, které apelovaly na to, aby se vedení společnosti podřídilo rozumu a vědě. Jeho kritika se opírala o psychologický rozměr věci a poukazovala na to, že i kdyby experti nabízeli jen samé výhody a zlepšení, budou vytvářet svět, kde se lidé začnou cítit jako pouhé klávesy od klavíru, pasivní kolečka v soukolí, které řídí někdo jiný, proti čemuž se začnou bouřit, neboť jim to navzdory všem výdobytkům sebere ten „nejprospěšnější prospěch“ – pocit, že mají kontrolu nad svým životem a mohou se rozhodovat podle své vlastní vůle. Podobně komentuje současný vývoj i Furedi, který uvádí, že rozšíření expertního vlivu do širších sfér existence působí na veřejnost tíživě a vytváří atmosféru nejistoty a strachu, která přispívá k rostoucí nedůvěře v systém.

Dostojevskij navíc předpovídá situaci, která až mrazivě připomíná dnešní populistickou revoltu proti expertům: „Nebudu ani trochu překvapen, když z té budoucí všude vládnoucí racionálnosti z ničeho nic povstane gentleman s neušlechtilým, nebo lépe řečeno zpátečnickým a ironickým výrazem v tváři, dá ruce v bok a řekne nám všem: Co myslíte, pánové, neměli bychom celou tu racionálnost jednou ranou rozkopnout na prach jedině proto, aby všechny ty logaritmy táhly k čertu a nechaly nás žít podle naší hloupé vůle?“ Spisovatel dodává, že v takovém okamžiku nebude záležet ani na tom, zda takový krok povede ke zhoršení poměrů, protože člověk to udělá už jenom proto, aby se přesvědčil, že je stále člověkem, a ne klávesou od klavíru.

Velkou výzvou pro dnešní demokracie je otázka, jak pokroucený vztah mezi elitami a masami znovu narovnat, a navrátit se tak k ideálu stabilního smíšeného režimu. Jistou naději lze paradoxně spatřovat v problému složitosti světa, kterým se expertní vliv mnohdy zaštiťuje. Ten se totiž nejeví jako věc, na kterou by odborníci sami stačili; jsme svědky jejich časté omylnosti a špatných rozhodnutí, na která populisté rádi upozorňují. Dynamiku mezi oběma stranami lze vnímat nejen z pohledu mocenského vyvažování, ale také perspektivou vzájemně se doplňujících funkcí v rámci jednotného společenského organismu, který se potýká s komplexitou. Elity poskytují schopnost abstraktně pojmenovávat problémy a nabízet možná východiska, zatímco masy jsou v užším kontaktu s žitou skutečností a vytvářejí důležitou zpětnou vazbu k rozhodnutím shora.

Pokud se vztah rozpojí, očekávali bychom na jedné straně frustrované, nevyslyšené masy, které hledají artikulaci svých příkoří, a na straně druhé elity, jejichž rozhodování je čím dál víc odtržené od reality. Populismus a technokracie pak nejsou úhlavními nepřáteli, jak se mohou na první pohled jevit, nýbrž příznaky stejné relační patologie, kterou demokratické společnosti musejí brát vážně, chtějí-li do budoucna přežít.