Pakliže bychom se zeptali na to, co definuje západní civilizaci, svoboda by se na žebříčku nejčastějších odpovědí umístila jistě vysoko. Těžko si představit zemi, jež by byla autoritářská a zároveň „západní“ v kulturním smyslu. Ostatně když diskutujeme o tom, co Západ ohrožuje, jde povětšinou o síly tyranie, ať už ve formě rozpínavých zahraničních nepřátel, anebo vnitřních aktérů, jejichž ideologie, populismu či náboženského fanatismu se obáváme právě proto, že by mohly vést k nesvobodě.

Narazíme ovšem na značné úskalí, pokud bychom chtěli na bedra svobody naložit celou váhu civilizačního určení. Sama o sobě totiž nijak nestanovuje zřetelnější směřování ani smysl pro jednotu a sdílené ukotvení, bez nichž vzniká vyprázdněný prostor, který namísto občanské sounáležitosti vyplňuje kmenová loajalita, resentiment a mocenský zápas o to, kdo bude u kormidla. Jak napsal anglický básník Matthew Arnold: „Svoboda je skvělý kůň, pokud víte, kam na něm jet.“

Polský filozof Leszek Kołakowski varoval již na konci sedmdesátých let před tzv. sebetravičstvím otevřených společností. Odkazoval se na slavnou obranu demokracie (tj. otevřené společnosti) Karla Poppera, jež zdůrazňuje odpor k dogmatismu, akcent na rozum a ochotu překonávat stará přesvědčení, pověrčivost a tabu ve jménu kritické reflexe a hledání pravdy. „Čemu bychom měli věřit? Co bychom měli přijmout?“ ptá se Popper a obratem odpovídá: „Ať už přijmeme cokoli, důvěřujme tomu pouze prozatímně.“ Především bychom měli být otevřeni všem různým perspektivám a připraveni svá stanoviska přehodnocovat či přímo zahodit, pokud se ukáže, že neobstojí před racionálním rozborem.

Limity otevřenosti

Kołakowski upozorňuje na to, že si popperiánské pojetí neuvědomuje svoji stinnou stranu, neboť konzistentní uplatňování těchto liberálních principů nakonec vede k jejich antitezi. „Stoupenci totalitárních doktrín jsou vnější nepřátelé, i když se nacházejí uvnitř otevřené společnosti; pokud je však výslednicí ,otevřenosti‘ její vlastní paralýza, pak čelíme sebedestrukci,“ dodává. Logika věci nerozbíjí pouze dogmatické postoje a hierarchie útlaku, ale pozvolna podrývá i nepsané kulturní vzorce, mravní intuice, sdílené zvyky a příběhy, které po generace držely společnost pohromadě. Otevřenost vůči všemu se tak stává rozpouštědlem i pro to, co umožňovalo život v rámci pluralitního uspořádání při zachování soudržnosti.

Jako příklad se nabízí klesající důvěra v instituce, která se dnes považuje za jedno z nejzávažnějších nebezpečí pro demokratické fungování. Jak konstatuje politolog Ivan Krastev, krize důvěry není důsledkem toho, že by proces demokratizace selhal, ale naopak toho, že uspěl. Občané svobodných zemí jsou skeptičtější k těm, kdo jim vládnou, a citlivější vůči korupci, než byli v minulosti; státy jsou zase mnohem transparentnější v tom, co dělají, a kandidáti na pozice moci pod větším drobnohledem. Zároveň se zdá, že vývoj směřuje k ochromení systému, jenž je zatížen vzrůstající polarizací a neshodami, které zamezují konstruktivnímu střetu názorů a kompromisu, poněvadž stále častěji sklouzávají k tribalistické zatvrzelosti, v níž není cílem druhému porozumět, ale vymazat ho z prostoru jako morálního vyvrhele. Místo soupeření perspektiv sledujeme zápas fragmentovaných identit, kde se jakýkoli ústupek jeví jako zrada vlastní skupiny.

Možné východisko nabídl Roger Scruton v eseji z roku 2009 s názvem Odpuštění a ironie: V čem spočívá síla Západu. Podle něj jsou právě tyto dvě hodnoty životodárným srdcem civilizace, které dodává demokratickým společnostem energii, bez níž se začnou rozpadat neúprosným procesem entropie jako jakýkoli jiný řád podle druhého termodynamického zákona. Neobejde se bez nich ani svoboda, ale ani občanství – to anglický filozof nepojímá jako sešikování se za politickými cíli „občanské společnosti“, nýbrž jako obnovitelnou vztahovost mezi lidmi, kteří se navzájem neznají, již si dokážou hledat svůj smysl a životní naplnění v soukromí, aniž by to stejné upírali ostatním.

V jeho očích nicméně občanství samo o sobě nestačí, a má-li přetrvat, musí se vázat na soubor významových rámců, které by každé nastupující generaci poskytly vnitřní kompas a pevný bod, k němuž by upnula naděje při hledání svého místa ve světě. Sekulární uspořádání si tuto potřebu mohlo dovolit dlouhou dobu přehlížet, neboť se vezlo na podvozku židovsko-křesťanské tradice, jejímž dědictvím jsou právě odpuštění a ironie – kulturní dary, bez nichž je Západ podle Scrutona odsouzen k zániku. Tím, jak vliv náboženství ustupuje z veřejného a soukromého života, ztrácí se i tyto vymoženosti, což má své důsledky. Stojí za to si je připomenout.

Svoboda chybovat. A nutnost odpustit

Scruton tvrdí, že zdroj západního demokratického myšlení nenajdeme v abstraktní teorii rovnosti či v institucionálních strukturách, nýbrž v hluboce zakořeněném návyku odpouštět. Odpustit druhému znamená přiznat mu svrchovanost nad jeho bytím, a to včetně svobody činit špatná rozhodnutí a chybovat. Jde také o ochotu přinést na oltář občanského soužití určitou oběť, a to zejména v podobě připravenosti vzdát se vlastní zášti a pocitu křivdy, které nám mohou být drahé a jichž se mnohdy držíme s tvrdošíjnou zarputilostí.

Jeden z klíčových argumentů ve prospěch demokracie jako nadřazené formy vlády spočívá v tom, že tento režim na rozdíl od autoritářství vnímá zásadní význam lidské omylnosti a rozeznává, že žádný člověk, jakkoli inteligentní či vzdělaný, neobstojí tváří v tvář komplexitě světa – z toho důvodu by mu neměla být svěřena moc bez patřičných pojistek a možnosti jej odvolat. Autoritáři z této perspektivy nezpůsobují utrpení, protože by to byli od počátku nutně špatní lidé (ačkoli i to se samozřejmě může stát), ale protože se jejich omyly hromadí a v rámci zachování postavení si pak vynucují poslušnost obyvatelstva násilím.

Proti tomu má demokracie k dispozici mechanismy zpětné vazby, jež umožňují pochybení dříve identifikovat a napravit. Pravidelné volby jsou způsobem, jak nekompetentní vládce vyměnit bez krveprolití, a prostor svobodné diskuse je zase místem, kde lze na nepravosti upozorňovat. Akcent na omylnost se však bez protiváhy v podobě odpouštění zvrhává v permanentní podezíravost, což v důsledku samoopravný proces oslabuje, neboť se tím z politické arény stahují osobnosti s činorodým svědomím, které jsou citlivé k vlastním selháním, a zůstávají lidé s hroší kůží, jimž veřejný tlak tolik nevadí a dokážou výtky snášet a ignorovat.

Odpouštět neznačí sklon chyby omlouvat a vysvětlovat až do ztracena, předpokládá vinu. A to se netýká pouze ostatních lidí, ale také nás samotných. Lidé přirozeně soudí podle morálních linií a psychologové už dlouho upozorňují na to, že ačkoli mravní instinkt napomáhá spolupráci a semknutosti společenství, zároveň nás činí slepými vůči protistraně a vede ke skupinovému konfliktu. Rizik morálního cítění se zřejmě nezbavíme, ovšem kultura odpouštění tento potenciálně ničivý aspekt lidské přirozenosti zjemňuje tím, že zápas dobra se zlem přesouvá do nitra každého člověka. Křesťanský koncept dědičného hříchu, ze kterého tato inovace pramení a jehož je odpuštění siamským dvojčetem, lze pak brát jako připomínku univerzální nedokonalosti lidí, která varuje před přepyšnělostí a nabádá k pokoře při morálním odsudku druhých.

Nebrat se příliš vážně

Podobně proti hrozbě nadměrného moralizování působí i druhý civilizační dar – ironie. Slovo pochází z řeckého výrazu pro předstíranou nevědomost: říká se jedno, ale myslí něco jiného, často významově opačného. Smysl není servírován přímo, ale zůstává skryt mezi řádky a posluchač musí aktivně sdělení dešifrovat, což mnohdy vyžaduje, aby změnil perspektivu a vymanil se z rámce vlastního přesvědčení. Svou ironií byl znám Sokrates, který ji používal k tomu, aby oponenty dovedl k uvědomění si rozporů v zastávaných názorech, aniž by na ně otevřeně musel útočit. Scruton identifikuje praxi ironie i v židovském talmudu a novozákonním učení – když například Kristus prohlásí „Kdož jsi bez viny, hoď první kamenem“, nejde o povel k vykonání rozsudku nad cizoložnicí, ale o ironický podnět k sebereflexi na straně kamenujících.

Ironie je účinný nástroj proti pokrytectví a moralistní zaslepenosti, která se bere příliš vážně. Nutno podotknout, že Scruton ji nevnímá v postmoderním smyslu jako odklon od jakéhokoli hodnocení a prostředek k relativizování, nýbrž jako ctnost, která poukazuje na to, že každá věc má dvě strany, včetně nás samotných, což je třeba mít na paměti, chceme-li si zachovat soudnost a vycházet s ostatními. „Ironie se zásadně liší od sarkasmu: je to forma přijetí, spíše než odmítání. Míří oběma směry – skrze ironii se učím přijímat jak toho druhého, na něhož se dívám, tak i sebe sama, tedy toho, kdo se dívá,“ píše filozof.

V debatách o krizi demokracie, jež kladou důraz na ztrátu svobody, se přehlíží, že se v tomto procesu vytrácí i další podstatné prvky – a mizí tím rychleji, čím úzkostlivěji na vývoj pohlížíme a každé volební klání líčíme jako osudový střet dobra se zlem, poslední snahu ubránit se nástupu tyranie. Možná by stálo za to udělat krok zpátky a podívat se na věc i na sebe s trochou ironického nadhledu. Dělá se to samozřejmě hůř, pokud jsme už jednou zapláli morálním nadšením a bili na kravský zvonec, že se blíží konec světa. Tento sklon lze ovšem vidět na všech stranách politických soubojů, a tak bychom si to mohli vzájemně odpustit.

Je otázka, zda k tomu, aby to fungovalo, potřebujeme náboženství, anebo stačí, když budeme jen zodpovědnějšími správci jeho dědictví. U nás víra nemá zdaleka tak velký vliv jako v jiných zemích a nedá se říct, že by české kultuře byla cizí ironie – a odpuštění snad také ne. Ostatně Scruton sám měl k Česku velmi blízko a ve svém posledním článku z prosince 2019, pár týdnů před smrtí, napsal: „Navzdory půvabu Poláků, Maďarů, Rumunů a mnoha dalších jsou to nesmělí, cyničtí Češi, kterým propadlo mé srdce a od kterých jsem ho nikdy nezískal nazpět.“ Mnoho se mluví o tom, že bychom se měli Západu přibližovat, ale třeba to nejcennější z něj už máme dávno doma. Teď to jen neztratit.