Pokud se EU v budoucnu na něčem zlomí, nebude to kvůli euroskeptickým dezinformacím ani špatnému PR, ale následkem vlastní odtrženosti od reality a nenasytnému apetitu moci, jež káže uzurpovat si čím dál více kontroly nad životy občanů členských států.
V obecné rovině nemohu vystát, když někteří z mých vrstevníků cpou angličtinu tam, kde by šlo použít naprosto vyhovující české výrazivo. Skřípu zuby, a neudržím-li se, tak i napomínám, když se někdo například dojímá a vzkřikne u něčeho hezkého „cute!“, ačkoliv by mohl klidně říct „líbezné!“ či „roztomilé!“. Anebo když druhého někdo kárá za to, že je „resentful“ – navzdory tomu, že v jazyce českém máme krásný výraz „záštiplný“, jenž zcela (a doslovně) odpovídá kýženému významu. Je to zlozvyk a zvedá mne to ze židle zejména u mých vzdělaných přátel.
V osmdesátých letech a na počátku let devadesátých se v Hongkongu objevovaly případy mentální anorexie pouze zřídka. A když už, tak měly kulturně specifický projev – hladovějící pacientky jako příčinu nejčastěji popisovaly nechutenství a pocit neustále nadmutého břicha, což je odlišovalo od protějšků v Evropě a Americe, jimž naopak neúměrně záleželo přímo na hubnutí a měly konstantní obavu z nadváhy. Doktor Sing Lee, jeden z předních psychiatrů země, dokonce v té době publikoval odborné studie, kde se snažil pochopit tyto odlišnosti.
Když se začal před lety rozjíždět podcastový formát, četl jsem krásné pojednání o tom, jak údajně stojíme na začátku revoluce, jež bude podobná té, která přišla po vynálezu a zefektivnění tiskařských lisů. Stejně tak jako se psané slovo, jež bylo do té doby nákladným a nedostupným artiklem, náhle stalo levnou a snadno šiřitelnou věcí, tak se nám najednou naskytla možnost kopírovat a sdílet snadno zaznamenatelné slovo mluvené. Perspektiva to byla plná naděje a velkých očekávání – měla se otevřít stavidla vzdělanosti, neboť na čtení je nutná soustředěná pozornost a klid.
Minulý čtvrtek zemřel ve svých 97 letech americký vědec James Watson, legendární spoluobjevitel struktury deoxyribonukleové kyseliny neboli DNA. „Tato struktura vykazuje nové rysy, které jsou z biologického hlediska mimořádně zajímavé,“ napsal v roce 1953 společně s kolegou Francisem Crickem v úvodu článku, v němž nález představili světu. Viděno zpětnohledem se spojení „mimořádně zajímavé“ zdá jako zcela podhodnocený eufemismus, neboť je těžké nadsadit, jak zcela revoluční a průlomová věc to byla.
Mezinárodní olympijský výbor podle posledních zpráv hodlá zavést plošný zákaz startu transgender žen čili biologických mužů v ženských sportovních kategoriích. Diskuse se o tom prý ještě povedou, ale zdá se, že zřejmě jde o plán velice pravděpodobný. Zlom nastal minulý týden, kdy kanadská doktorka Jane Thorntonová, ředitelka lékařské sekce Výboru, předložila systematický souhrn vědeckých poznatků, z něhož vyplývá – světe, div se! –, že narodit se jako muž s sebou nese jisté fyzické výhody do budoucna, a to i tehdy, kdy se skrze tranziční intervence člověku sníží hladina testosteronu.
V polovině roku se rozvířila diskuse o porodnosti, když Český statistický úřad informoval, že se u nás loni narodilo pouze 84,3 tisíce dětí, což je nejméně za celou historii, co počty narozených sledujeme. Zároveň už čtvrtý rok po sobě zažíváme propad úhrnné plodnosti, která je teď pouze 1,37 dítěte na ženu v reproduktivním věku. Mluví se o ekonomických faktorech a o tom, že mladé páry si nemohou děti dovolit. Nicméně příběh poklesu plození zřejmě začíná už v mnohem dřívějších fázích před rodičovstvím: v navazování vztahů a nabývání sexuálních zkušeností u mladých lidí.
Pakliže by se udělovaly ceny za knížecí rady, zasloužil by si jednu takovou David Hauerland z investiční skupiny Fidurock. Spolumajitel společnosti, která spravuje realitní portfolio v hodnotě několika miliard korun, minulý týden v rozhovoru pro DVTV apeloval na mladé lidi, aby si co nejdříve pořídili investiční byt. Když byl redaktorkou tázán na to, jak by si něco takového při dnešních mzdách a cenách nemovitostí mohli dovolit, odvětil, že mladí ušetří, když si přestanou dávat drahé kafe. Český internet nezklamal a okamžitě se jal propočítávat, kolik takových šálků kávy by si člověk musel odepřít, aby v současnosti dosáhl i na tu nejnuznější garsonku v Praze.
Ideologie je jako dech – nevíme, jak smrdí ta naše. Bonmot, jenž se přisuzuje anglické ekonomce Joan Robinsonové, se obvykle zmiňuje v obhajobách názorové plurality a svobody projevu. Jakkoliv už se můžeme snažit o vlastní objektivitu a nezaujatost, nic z toho nezmění skutečnost, že na svět každý hledíme z konkrétního úhlu, informace si rámujeme podle vlastních hodnot a zkušeností a přikládáme jim podle toho také důležitost a relevanci. Od školitelů kritického myšlení se dozvíme, že tendenci se odborně říká konfirmační zkreslení, ovšem pouhý fakt, že o nešvaru víme, nás před ním ochrání jen pramálo.
Nezažil jsem rok, který by se jako ten letošní vyznačoval natolik dramatickým rozšiřováním Overtonova okna. Koncept pochází od politologa Josepha Overtona a označuje názorové pásmo a myšlenky, jež jsou v obecné diskusi považovány za žádoucí, rozumné či aspoň akceptovatelné; ty, jež spadají mimo okno, jsou pak radikální, zavrženíhodné nebo zcela nemyslitelné. V uplynulé dekádě toho bylo mnoho napsáno o tom, jak moc se Overtonovo okno zužuje.
Když jsem se poprvé dozvěděl o existenci groomingových gangů ve Velké Británii, převrátilo mi to svět vzhůru nohama. Bylo to v roce 2015, co jsem si poprvé přečetl o hrůzném případu ze severoanglického města Rotherham, kde bezmála tři dekády působil pákistánský gang, který za tu dobu měl na svědomí přes 1400 znásilněných dětí, povětšině z řad bělošských dívek z chudých poměrů. S mnohými dívkami se nakládalo jako se sexuálními otrokyněmi, které se vozily do různých měst pro ohyzdnou potěchu platících klientů z diaspory.
„Nenávist je nenávist – nikdo by jí neměl být vystaven,“ prohlásila před časem šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová. Boj s nenávistí se v Evropě rozmáhá, ale kritici upozorňují na to, že postihy jsou jednak neúčinné a jednak ohrožují svobodu slova. O tématu jsme hovořili s Natalií Alkiviadou, přední odbornicí na nenávistné projevy, která mimo jiné upozorňuje na často přehlíženou roli Evropského soudu pro lidská práva (ESLP).
Minulý týden se do popředí pozornosti opět dostal závod ve vývoji umělé inteligence mezi Amerikou a Čínou. K tématu se totiž vyjádřil Jensen Huang, šéf americké společnosti Nvidia, jedničky mezi výrobci grafických karet a čipů (bez jejich pohonu se trénování AI modelů neobejde) a firmy s nejvyšší tržní kapitalizací na světě v hodnotě neuvěřitelných 4,5 bilionu dolarů (což je několikanásobně více než roční HDP celé České republiky). Huang byl tázán na to, jak moc jsou Spojené státy napřed v porovnání s čínskými protivníky, načež vyrukoval s ne úplně utěšující odpovědí: napřed sice celkově jsou, ale ne o moc. A udržení náskoku do budoucna rozhodně není samozřejmostí.
Jedním z často zmiňovaných rizik nové technologie je vznik emocionální závislosti, na níž firma už loni upozorňovala, a užívání model jako náhražku za mezilidské vztahy či jakýsi surogát intimity, jenž povede k paralelnímu odcizování se od lidí z masa a kostí. Užíváte-li ChatGPT, můžete se brzy těšit na novou verzi, která by od prosince měla mít lepší osobnostní rysy, jež budou působit „lidštěji“, a která bude mít méně restriktivní pravidla a bude mimo jiné umožňovat i erotické konverzace.
Vnitřní prostory jedné z nejstarších a nejvýznamnějších křesťanských staveb ve Velké Británii, Canterburské katedrály, jsou od minulého týdne pokryty ohyzdnými graffiti. Nejedná se o vandalský útok, ale o uměleckou instalaci s názvem „Slyš nás“ (anglicky „Hear Us“), která vychází – jak se dočteme v prohlášení zástupců katedrály – ze spolupráce s „marginalizovanými komunitami“ a je projektem „pandžábské, černošské a hnědé diaspory, neurodivergentních lidí a skupin LGBTQIA+“.
Ostře sledované výroky Filipa Turka, čestného prezidenta hnutí Motoristé sobě a jednoho z možných kandidátů na ministra zahraničí, vyvolaly nebývalou debatu, právní i politickou. Deník N zveřejnil údajné Turkovy již smazané příspěvky ze sociálních sítí s rasistickým, sexistickým a homofobním obsahem, jejichž pravost však momentálně nelze jednoznačně ověřit. Turek jejich autenticitu odmítl a oznámil, že se bude bránit právní cestou. A Motoristé chystají trestní oznámení.
Hranatá legenda Filip Turek si v pátek musel zažít slušnou emocionální sinusoidu. Vpodvečer, kdy Andrej Babiš oznámil předběžné rozdělení resortů budoucí vlády, to už vypadalo, že má motorista nadějné vyhlídky na to, usednout v Černínském paláci a stát se šéfem české diplomacie. A jen o pár hodin později vydal Deník N článek, který tuto naději zřejmě definitivně zhasl. Text uvádí celou řadu příkladů z minulosti, kdy se nově zvolený poslanec měl vyjadřovat na sociálních sítích způsobem, který je daleko za společensky tolerovatelnou hranic.
Jeden muž shodí malé dítě do vody, aby se utopilo, a druhý pro něj skočí, aby ho zachránil. Proč jeden udělal to a druhý ono? Zhruba před sto lety pokládal tuto otázku filozof Karl Popper svým přátelům, kteří byli zastánci psychologických teorií, jež byly v té době velice módní, konkrétně šlo o Freudovu psychoanalýzu a individuální psychologii Alfreda Adlera.
„Rumunsko a dneska i Moldavsko to zvládly. Pojďme porazit ruské síly příští týden i my,“ napsala minulou neděli Danuše Nerudová na své sociální sítě. Šlo o reakci na výsledek moldavských voleb, kde s více než padesáti procenty hlasů zvítězila proevropská Strana akce a solidarity (PAS) nad Vlasteneckým blokem socialistů a komunistů, což je otevřeně proruský politický subjekt, jenž má ve znaku srp a kladivo. Zmínka o Rumunsku pak odkazovala na tamní prezidentské volby z května, kde nakonec vyhrál prozápadně orientovaný kandidát Nicușor Dan.
Letošní volby do Poslanecké sněmovny jsou často rámovány i jako existenční zápas o národní identitu. Nápadný je výrazný morální náboj politické komunikace, například slýcháme, že „teď jde o všechno“ či „o Česko“ – které musíme bránit před ruskými kolaboranty a extremisty. O změnách ve veřejné diskusi, vlivu mytických příběhů, pravdivosti pocitů či o nebezpečném zužování mainstreamu, které může vytlačovat část veřejnosti do „antisystému“, jsme hovořili s českým religionistou Radkem Chlupem, docentem FF UK.
„Já si asi začnu dělat čárky vždycky, když zmíníte Rusko,“ reagoval minulý týden šéfredaktor serveru Aktuálně.cz Matyáš Zrno v rozhovoru s předsedou vlády. Petr Fiala skutečně skloňoval jméno východního nepřítele tak často a dokázal jej našroubovat do témat natolik rozličných, že to působilo až parodickým dojmem. Věděli jste například, že Rusku nahrává i komentování průzkumů a poukazování na to, že ve volbách pravděpodobně dojde k porážce vládních stran? Fiala byl v tomto ohledu neústupný – když byl malý, viděl tanky a ty k nám znovu přijedou, pokud se nebudeme bránit naléhavým hrozbám.
Akademie věd České republiky ve čtvrtek oznámila, že opouští sociální síť X (dříve Twitter), a to na základě svého postoje, jenž se „neslučuje s šířením dezinformací a nenávistných projevů na internetu“. Rozhodnutí komentovala pro ČTK astronomka Soňa Ehlerová – instituce prý pevně stojí za svobodným vědeckým bádáním a konzistentně vystupuje proti dezinformacím a konspiračním teoriím: „Z tohoto důvodu není pro nás udržitelné nadále podporovat svou přítomností a aktivitou sociální síť, na které jsou tyto principy potlačovány.“
Bezprostředně po vraždě Charlieho Kirka, 31letého konzervativního aktivisty a vlivné osobnosti americké mladé pravice, se mohlo oprávněně zdát, že Spojené státy stojí na okraji propasti eskalujícího politického násilí. Bylo nasnadě vidět paralelu mezi atentátem Kirka a zabitím George Floyda v roce 2020, jenž se stal mučedníkem levice a zmobilizoval hnutí Black Lives Matter. Tehdy následovaly masové protesty, jež se pravidelně zvrhávaly v násilné nepokoje, vandalství, strhávání soch a rabování; řada měst nad demonstracemi ztratila úplně kontrolu.
Co můžeme čekat od umělé inteligence a jaká jsou její rizika? Představuje technologie existenční hrozbu pro lidstvo, anebo naopak přinese vědecký pokrok, vyléčí rakovinu a nastartuje ekonomický růst? V Salonu Echa o tom diskutovala trojice odborníků.
Na začátku týdne překvapila americká ministryně spravedlnosti svým prohlášením, že chce bojovat s nenávistí. „Existuje svobodný projev a pak je tu nenávistný projev – a pro ten v naší společnosti není místo, zejména poté, co se stalo Charliemu… Pokud budete cílit na někoho projevy nenávisti, půjdeme po vás,“ uvedla ministryně Pam Bondiová. Nikde na světě není svoboda slova bez jakýchkoliv limitů a i ve Spojených státech se dá omezit podle tzv. principu naléhavosti, tedy ve chvílích, kdy projev představuje bezprostřední, konkrétní a vážnou újmu
Jonathan Turley, významný americký právník a profesor na Univerzitě George Washingtona, napsal knihu o svobodě projevu v současném kontextu, který nazývá „věk hněvu“. Rozhovor jsme domlouvali dlouho dopředu, neboť do Prahy, kde se uskutečnil, se často nedostane. Netušili jsme, že v předvečer našeho setkání dojde k události, jež bude zosobňovat přesně ony jevy, o kterých píše – k vraždě Charlieho Kirka, vůdčí osobnosti mladé konzervativní pravice ve Spojených státech. Kirk se proslavil tím, že jezdil po amerických univerzitních kampusech, kde otevřeně diskutoval se svými oponenty.
Poté, co 7. ledna 2015 vtrhla do pařížské redakce satirického časopisu Charlie Hebdo skupina islamistických teroristů a zastřelila dvanáct jejích členů, sdíleli lidé všude po světě heslo „Je suis Charlie“ – „Já jsem Charlie“, jež mělo symbolizovat solidaritu se zavražděnými novináři. Mělo to také znamenat odmítnutí násilí jako legitimní reakce na výsměch a karikatury, často urážlivé a neuctivé k náboženství obecně, ale k islámu především, jimiž se časopis vyznačoval a dodnes vyznačuje. Ovšem netrvalo příliš dlouho a začalo být zjevné, že ne každý, kdo ono heslo proklamuje, je chce brát úplně doslova.
„Klacek a kámen kosti mi zláme, ale slova mi nikdy neublíží,“ káže stará anglická rýmovačka. Říkávala se dětem, aby si tolik nebraly, když se jim někdo posmívá nebo je na ně příkrý, a aby si v první řadě uvědomovaly fundamentální rozdíl mezi slovy a násilím. Už jenom skutečnost, že bylo toto diktum určené pro děti, ukazuje, jak nekontroverzní a samozřejmé bylo rozlišovat mezi tím, když někdo něco pouze říká a když se někomu fyzicky ubližuje. Ona samozřejmost zmizela. V posledních letech bylo smutné pozorovat, jak se v mnohých kruzích elitní společnosti začíná tento rozdíl stírat.
Český politolog Lubomír Kopeček prohlásil, že vláda populistů po volbách je velmi pravděpodobná. „Populisté mají jinou představu demokracie. Představa je, že suverenita lidu by neměla být ničím omezována,“ uvedl pro server iRozhlas na začátku září. Strašidlo populismu intenzivně obchází demokratický svět již bezmála desetiletí, přičemž zvláštní pozornosti se mu dostává od roku 2016, kdy došlo k referendu o brexitu ve Velké Británii a prvnímu zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA. Jev se neblaze snoubí s obecnější deziluzí významné části veřejnosti z demokratického fungování, které na tom v tuto chvíli není vůbec dobře.
„Vidíme zde formu sobectví. Vidíme, že někteří lidé nechtějí mít dítě. Někdy mají jedno a tím to končí, ale pořizují si psy a kočky, které zaujímají místa dětí. Někomu to může připadat úsměvné, ale je to realita,“ prohlásil v roce 2022 papež František a dodal, že odklon od dětí směrem k mazlíčkům nás „redukuje a bere nám naše lidství“. Svého času působila mravokárná slova Svatého otce poněkud zvláštně a nejeden komentátor na sociálních sítích poukazoval na to, že František naskakuje na dehonestační vlnu internetových trollů.
