Loňský průzkum CzechSex zjistil, že u nás 54,4 procenta mužů ve věku 18–25 let nikdy nemělo pohlavní styk, u žen to bylo 30 procent. Nízká míra sexuální aktivity u mladých lidí překvapila výzkumníky vzhledem k tomu, že příležitostný sex s sebou již dávno nenese společenské stigma a zdálo by se, že seznamování s široce dostupnými digitálními aplikacemi jako Tinder bude jednodušší než kdy předtím. To se ovšem evidentně neprojevuje v realitě tak, jak bychom očekávali. A netýká se to pouze karnálních zkušeností – z dat vyplývá, že bezmála polovina mladých nikdy neměla dlouhodobý vztah, což představuje zásadní podnět do diskuse o klesající porodnosti, neboť problém nespočívá pouze v tom, že si páry nemohou děti dovolit, ale že vztahy jako takové vůbec nevznikají. Česko není v tomto ohledu výjimkou, podobný trend je patrný i v jiných rozvinutých zemích.

Zvlášť zarážející je vysoké číslo u mužů. A že u mnohých nejde o vědomé rozhodnutí v rámci životního stylu, s nímž by byli spokojeni, dokládá i skutečnost, že v posledních letech se mezi nimi vyprofilovala výrazná podmnožina, tzv. incelové, samozvaní „nedobrovolní celibátníci“ (anglicky „INvoluntary CELibates“), kteří neúspěch v namlouvání povýšili na ústřední prvek vlastní identity a své trápení sdílejí v on-line komunitách. Dosavadní debata o incelech je často rámována jako příběh o zoufalcích a loserech z toxické manosféry – jsou vykreslováni jako muži, kteří nenávidí ženy, protože je nemohou mít, a představují hrozbu pro okolí. Takové pojetí však jev zplošťuje na karikaturu a mnohdy podsouvá, že interakce mezi pohlavími je hra s nulovým součtem, kde zájem o problémy jedné strany nutně znamená ztrátu pro druhou. Snad by stálo za to pohlédnout na tyto nešťastné panice s trochou soucitu a zvážit, zda nejsou symptomem hlubší proměny na poli vztahů, jež může mít negativní dopady nejen na ně samé, ale v konečném důsledku i na ženy.

Věčné selhání

V první řadě je nutno konstatovat, že to opravdu nešťastníci jsou. Irský psycholog William Costello, který se problematikou incelů zabývá, upozorňuje, že ačkoli se v médiích často zdůrazňují jejich projevy mizogynie, předmět diskusí na internetových fórech, jímž se tito muži zaobírají nejvíc, je nenávist k sobě samým a hluboké sebepohrdání. Incelové trpí trvalými pocity osamělosti a u většiny najdeme příznaky deprese a úzkostí. V jednom šetření přes 80 procent z nich přiznává, že zvažovali sebevraždu, což je mnohonásobně víc než v běžné populaci. Charakteristická je i ruminace – zacyklené uvažování o vlastní bezcennosti a selháních, které se pak v on-line komunitách vzájemně posiluje a vytváří atmosféru permanentního strádání a beznaděje.

Incelové si získali zlověstnou pověst zejména proto, že se jejich téma dostalo do širšího povědomí v souvislosti s brutálními teroristickými činy. V roce 2014 v Kalifornii dvaadvacetiletý autista Elliot Rodger zavraždil šest lidí a dalších čtrnáct zranil, než obrátil zbraň proti sobě. Ve svém manifestu opakovaně vyjadřoval frustraci z toho, že ho ženy odmítají, a plánovaný útok sám označil za „incelovskou rebelii“. O čtyři roky později došlo v Torontu k činu ještě hrůznějšímu: Alek Minassian, pětadvacetiletý vysokoškolák, najel dodávkou do skupiny chodců, přičemž jedenáct lidí zabil a další vážně zranil. I on se odkazoval na subkulturu incelů.

Podle Costella je ale skutečná míra násilnosti spojená s komunitou hrubě zveličována. Naprostá většina incelů se nedopouští ničeho horšího než nevybíravých výroků na fórech (i verbální agrese se týká pouze zlomku přispěvatelů), které je vhodnější chápat spíš jako kompenzační mechanismus společensky izolovaných mladíků než jako reálnou hrozbu. Navíc je otázka, jak moc jsou často uváděné případy doopravdy s fenoménem propojeny. Například u Minassiana se po vyšetřování ukázalo, že o svých motivech cíleně lhal a incelovskou identitu předstíral, aby získal mediální pozornost, což se mu také podařilo. Costello proto varuje před alarmistickými tezemi, jež z vyjádření na internetu usuzují na hrozící terorismus. Dlouhodobé vyloučení sice může eskalovat k násilí, nicméně to spíš než na okolí dopadne na ně samé v podobě sebepoškozování a sebevražedných pokusů. I to je ostatně důvod, proč raději zkoumat příčiny jejich osamělosti než skupinu plošně démonizovat, incelovský diskurz se totiž v jádru zdá zoufalým voláním o pomoc.

Staré vzorce v nové době

Nesnáze incelů nespočívají v tom, že by měli přehnaná očekávání. Jejich požadavky bývají minimální, mnozí by přijali téměř kohokoli – o to je trpčí zkušenost, že je ani tak nikdo nechce. Vedle sebeobviňování proto též mnohdy poukazují i na ženskou vybíravost. A v jistém smyslu není jejich pohled zcela lichý. Jak upozorňuje evoluční psycholožka Diana Fleischmanová, napříč kulturami mají muži obecně výrazně menší standardy pro protějšek, s kterým by měli pohlavní styk, nepotřebují tolik času, než se k němu rozhodnou, a ideálně by za život upřednostnili větší počet milostných známostí. Limitujícím faktorem jsou zde samozřejmě protichůdné preference žen. Vypovídající je sexuální chování gayů, u nichž tento limit neexistuje a kteří mají v průměru za život násobně větší počet sexuálních partnerů než lesby a heterosexuální muži.

Tato asymetrie má biologické kořeny, protože ženská investice do potenciální reprodukce je nesrovnatelně vyšší než u mužů a ženy mají také mnohem víc co ztratit, kdyby se rozhodly mezi zájemci nediskriminovat. Nabídka sexu ze strany mužů se navzdory výdobytkům moderní doby, jako je vynález antikoncepce, dá stále považovat za relativně lacinou věc – prostitutky budou svou práci monetizovat vždy jednodušeji než gigolové. Rituál proaktivního mužského dvoření pak funguje jako mechanismus, který má prověřit odhodlání a kvalitu uchazeče a musí se nutně pojit s nejistotou a rizikem odmítnutí, neboť by ve svém účelu selhával, měla-li být úspěšnost předvídatelná.

Fleischmanová nicméně upozorňuje na to, že pravidla namlouvací hry dnes nepodléhají stabilním kulturním vzorcům a jsou méně čitelná. To neblaze dopadá na nesmělé a sociálně neobratné muže, kteří nedokážou vnímat jemné signály sympatie a nelibosti, ale přitom by jinak mohli být dobrými romantickými partnery – kdyby byli schopni překlenout obtížnou úvodní fázi navazování vztahů. Chyby se navíc neodpouštějí tak snadno a selhání s sebou nenese jen trapnost okamžiku, ale může znamenat reputační šrám, jenž se může rychle zveřejnit a rozšířit.

Přísnější společenské nároky na chování mužů vycházejí z pochopitelné snahy ženy chránit před nevyžádanými návrhy, jenže dobrý úmysl může mít nezamýšlené důsledky. Fleischmanová to přirovnává k nátlaku odborů na lepší podmínky a benefity pro pracující, jež ale představují vysoké náklady pro zaměstnavatele a v praxi urychlují přesun k automatizaci, čímž vedou ke snižování stavů. Podobně i část mužů vyhodnocuje pokusy o námluvy jako natolik riskantní a předem odsouzené k neúspěchu, že se pak úplně stahují ze vztahového trhu a uchylují se k pornografii či jiným náhražkám, které sice poskytují dočasnou úlevu, ale zároveň znemožňují nabývat sociální dovednosti a sebevědomí, čímž uzavírají nezkušené mladíky do pasti, z níž je stále těžší uniknout.

Konec bez vítězů

Úbytek na straně aktivních zájemců následně zužuje nabídku, z níž by ženy mohly vybírat. Americká socioložka Lisa Wadeová si všímá, že mnohé musejí soutěžit o pozornost omezeného množství „elitních mužů“, pro něž musejí nepřirozeně snižovat bariéry vstupu a navzdory vlastním preferencím akceptovat větší nezávaznost, aby nebyly přehlédnuty jako frigidní netýkavky. Tento přístup, který představuje de facto napodobování mužského sexuálního chování, se často ve feministických kruzích oslavuje jako projev vrcholné emancipace, nicméně z výzkumu Wadeové vyplývá, že velká část žen toto nastavení vnímá jako vynucené a frustrující. Její studie mimo jiné ukazuje, že v rámci krátkodobých známostí jen vzácně dosahují orgasmu, neboť žádaní amanti necítí valnou potřebu uspokojení recipročně vracet. Objevuje se také rostoucí počet tzv. femcelek, tedy ženských celibátnic, které po špatné zkušenosti raději zůstávají samy, než aby se degradovaným standardům podřídily.

Vítězi současného stavu nejsou ženy, ale muži s vysokým statusem. Svádění je pro ně snazší a počet sexuálních avantýr se u nich v posledních letech zvyšuje. Ironií osudu je, že se tak dostáváme do situace, jež u romantických vztahů začíná mít rysy tolik obávaného patriarchátu, kde ostatně nešlo o nadvládu jednoho pohlaví jako celku nad druhým, ale o výsady privilegované vrstvy některých. Podružní muži strádali v minulosti v jiných ohledech, byli například nasazováni jako postradatelný kanonenfutr ve válkách, ale při hledání protějšku jim aspoň zvyšovaly šance ustálenější pravidla dvoření a monogamní normy; dnes hořekují na internetových fórech. Není také překvapivé, že u mužů obecně nenajdou nešťastníci významného zastání – z hlediska mezimužské konkurence by sjednocená pohlavní lobby nedávala smysl, nemluvě o tom, že okázalé pohrdání incely a stylizování se do feministů se dá použít jako vábnička na progresivní ženy, což je jev, který získal i vlastní pojmenování: woke fishing.

Řada psychologů hovoří o krizi namlouvání, z níž není jasné východisko, neboť nelze očekávat, že ženy vezmou muže na milost z lítosti. Určitou naději ale lze spatřovat ve skutečnosti, že pocit osamělosti a nedostatku vnímají obě strany vztahové rovnice, pročež sebemrskačský defétismus incelů není namístě – snad jde jen o to, aby víc kultivovali své přednosti a dokázali se trochu pochlapit. To však vyžaduje úsilí a motivaci, která se hledá hůř, pokud máte k dispozici pohodlné imitace, jež budou s nástupem umělé inteligence ještě lákavější. V Čapkově hře RUR vede rozšířenost robotů po světě k propadu porodnosti. Když se hlavní hrdinka ptá, proč nejsou děti, dostává odpověď: „Heleno, mužům, kteří jsou zbyteční, nebudou ženy rodit.“ Spisovatelovo temné vizionářství již zdaleka nepůsobí jako pouhá literární nadsázka.