Když ho novinářka konfrontovala s jeho twitterovými příspěvky z roku 2018, odpověděl, že šlo o humor. „Možná spíš o pokus o humor,“ upřesnil. Řeč je v tomto případě nikoli o „humoristech“ ze strany Motoristé sobě, nýbrž o Henrim Bontenbalovi, který se po nizozemských volbách z 29. října může stát novým premiérem. Dnes dvaačtyřicetiletý politik tehdy označil Donalda Trumpa za „zvrácenou, nelidskou, neschopnou bytost“ a dodal: „zkrátka trest boží“. Na dotaz novinářky, zda se neobává, že by si tým amerického prezidenta před případnou schůzkou udělal rešerši, odpověděl, že spoléhá na Trumpův humor, a veřejnost uklidnil, že ze sociálních sítí se již stáhl.

Jak vidno, humor je skloňovaným slovem nejen v české politice. A nehledě na to, že veřejní činitelé svou vtipnost spíš přeceňují, přece se zdá, že ono slovo je v jistém smyslu přiléhavé. Komedie totiž ukazuje, že jako lidé nejsme zcela v područí minulosti, že život je i hra, že nadhled je také ctnost. To tragédie bývají smrtelně vážné, jejich protagonisté často jednají extrémně, bez sebemenší uměřenosti a navíc: právě když si myslí, že minulosti unikli, zasadí jim nejtvrdší ránu.

I naše zacházení s digitální minulostí svědčí o tom, co rakouský filozof Robert Pfaller označuje ve své knize Das Lachen der Ungetäuschten (Smích neoklamaných, 2025) jako tragické paradigma. To, že je současnost v područí tohoto paradigmatu, poznáme i podle toho, jak marně se leckdo – tu náš oblíbenec, tu náš „neoblíbenec“ – dovolává odpuštění či vstřícnosti. Na vše, včetně minulosti, nahlížíme s nejhorší možnou vůlí a vydáváme to za kritické myšlení či morální postoj. Síla tragického paradigmatu a nemilosrdné minulosti se naplno ukazuje i v nedávných kauzách, zdaleka nejen českých. Ty však přesahují rámec politiky. Ilustrují, jak se v digitálním světě všichni stáváme vězni technické paměti.

Digitální paměť se od té lidské – individuální i kulturní – přitom zásadně liší: ta technická je přísně lineární a neumí zapomínat. EU na tuto skutečnost reaguje snahou zapomínání znovu institucionalizovat, tentokrát technicko-právní cestou. Vznikla proto nejpropracovanější právní úprava v oblasti práva na zapomnění. Otázka však je, zda taková cesta z vězení digitální paměti sama nepředstavuje jen novou past.

Právní boj za zapomnění

Rozhodující příběh z dějin technické paměti se psal ve Španělsku. V roce 1998 zveřejnil deník La Vanguardia oznámení o nuceném prodeji několika nemovitostí – jedna z nich patřila jistému Mariu Costejovi Gonzálezovi. Ještě po víc než deseti letech se jeho jméno v této souvislosti objevovalo ve výsledcích Googlu. Když González požádal noviny, aby článek z webu smazaly, protože dluhy jsou dávno splacené, avšak ty to odmítly, obrátil se na španělskou pobočku Googlu a následně na Úřad pro ochranu osobních údajů. Ten rozhodl, že článek zůstat může, ale odkazy ve vyhledávači mají být odstraněny. Google se odvolal, spor doputoval k Soudnímu dvoru EU a ten v roce 2014 rozhodl, že občan má právo žádat, aby byly odkazy na informace, které jsou „neadekvátní, irelevantní nebo již neaktuální“, odstraněny. Tento rozsudek se stal základem takzvaného práva na zapomnění.

V Česku je toto právo implementováno přes GDPR, tedy General Data Protection Regulation. V praxi tak lze požádat například Google, ale i zpravodajský web o vymazání „nerelevantních“ informací. Pokud správce žádost odmítne, lze se obrátit na Úřad pro ochranu osobních údajů nebo podat žalobu. Spornější než Google je přirozeně případ zpravodajského webu. Právo na zapomnění tím může ohrozit svobodu projevu a právo na informace. Týkají-li se proto informace veřejně činných osob, zpravidla platí, že média nic mazat nemusejí. Tak to ostatně bylo i ve španělském případu.

Ale není každé vymazání pravdivé zprávy ohrožením svobody projevu? Ostatně to, že byl člověk jednou zadlužen, se časem nestává nepravdou. Proč by se měly tedy mazat odkazy na pravdivé články? Odlišným důrazem se liší starý a nový kontinent. Zatímco Evropa hledá právo být zapomenut, Amerika brání právo nebýt umlčen a právo na zapomnění považuje za cenzorské ohrožení svobody slova.

Zapomnění se týká i jiného typu utrpení, než je minulé provinění. Důležitým nárokem se stává v případě lidí, kteří prošli onkologickým onemocněním. V mnohých zemích byla v posledních letech zrušena povinnost nahlašovat tuto skutečnost pojišťovnám nebo bankám v případě žádostí o pojistku či úvěr. Právo na výmaz závažné diagnózy z digitálních rejstříků po pěti až deseti letech od uzdravení nejprve zakotvila Francie, následovaly státy jako Belgie, Nizozemsko nebo Itálie. Česká republika podobný zákon nezná, ale před několika lety zavedly mnohé pojišťovny opatření, podle kterého se zmínka o rakovině maže po pěti nebo deseti letech od uzdravení v závislosti na závažnosti onemocnění.

Svět, který neodpouští

V nedávné době do debaty vstoupila bývalá politička a dosluhující ombudsmanka ministerstva obrany Kateřina Bursíková Jacques. Nežádá sice o výmaz, ale rozhodla se oficiálně požádat redakci deníku MF DNES o odstranění všech „ponižujících“ článků, které jí soustavně připomínají nevydařené vystoupení v televizním pořadu Uvolněte se, prosím. V dubnu 2009 se tehdejší poslankyně a místopředsedkyně Strany zelených marně snažila vysvětlit moderátoru Janu Krausovi, co vlastně znamená pojem biomasa. Ve svém facebookovém příspěvku z 24. října tohoto roku uvedla, že je pro ni psychicky náročné být redukována na jediný okamžik, který nevystihuje její život ani profesní dráhu.

I na tomto případě se ukazuje vlastnost, která činí digitální paměť nelidskou: nikdy nezapomíná. Právě to odhaluje, jak nepřesný je jinak ve všech ohledech inspirativní výměr kultury, který nabízí německý egyptolog Jan Assmann, autor knihy Kultura a paměť (česky 2001). Assmann nazývá kulturu obranou před zapomněním, dokonce „gigantickým bojem proti zapomínání“. A v lecčems je to pravda. Kultura stojí na kolektivním upomínání: na rituálech, státních svátcích, dokonce zákonech proti zapomínání, jako je zákaz popírání holocaustu, případně i právní institut promlčení.

Jenže někdy je to zapomnění, co udržuje při životě kulturu i člověka. Když se smíříme nebo někomu dovolíme začít znovu, dáváme tím najevo, že minulost ztratila moc – že přečin, chyba, nedostatek přestal být živý. Jistěže nezapomeneme skutečně. Spíš jde o ukázněné nepřipomínání, abychom mohli všichni jít dál. Cenný je tento krok k milosti právě tím, že paměť se vědomě obrací proti sobě, aby dala prostor zapomnění. Je to kulturní, veskrze nepřirozený počin. Kulturní či etická forma zapomenutí tedy nespočívá ve smazaném článku, ale ve schopnosti pozastavit platnost minulého faktu pro přítomnost – a mít dost vnitřní kázně, abychom jej nepřipomínali. Tím se tato kulturní paměť, která zahrnuje i zapomínání, liší od digitální paměti, jež je nemilosrdně lineární: nelze v ní cestovat zpět, nelze cokoli měnit.

Kdysi jsme o takové věčné paměti možná i snili – o tom, že nebudeme zapomenuti. O takové paměti hovoří i náboženské spisy. Ale třeba i francouzský filozof Gabriel Marcel kdysi formuloval hojně citovanou větu: „Milovat znamená říci druhému: Ty nezemřeš.“ Blízkému slibujeme, že bude žít v naší paměti, že bude existovat třeba i v té kulturní. Jenže tohoto snu se ujala digitální paměť. A tato paměť, spojená s mediální posedlostí negativním a s tendencí sociálních sítí ponižovat či redukovat lidi na jejich nejtrapnější okamžiky, proměňuje slova „nikdy nezapomeneme“ v mučivou parodii někdejší vznešenosti.

Tragédie, ale bez Dionýsa

Touha po zapomenutí odhaluje, že v zásadě nikdo nedokáže žít plně se svou minulostí – ne se všemi jejími zákoutími. Snad lze dokonce říci, že bez odpuštění a etické formy zapomnění není svobodný život možný. Pokud druhému upíráme možnost osvobodit se od toho, čím kdysi byl, svazujeme ho s minulostí; lidé se navíc v takovém nemilosrdném světě mohou bát jednat i mluvit – ze strachu, že řeknou něco, co bude i po desetiletí dětinsky přežvykováno a přehráváno ve veřejném prostoru.

Chybou by však bylo hledat původ tohoto martyria jen v technické paměti, tedy vně nás samých. Technologie v nás zjevně probouzejí něco nelichotivého – sklon poutat druhé k chybám jejich někdejšího života, nenechat je být živými lidmi, zredukovat je na nejhorší fragmenty jejich minulosti. A tím se přirozeně mění i veřejnost. Kdysi zapomínala prostřednictvím času – tím, že nové události přepisovaly staré. Dnes jako by byl čas zrušen: každá věta, každý obraz jsou stále znovu přítomny. Zapomenout znamená přestat aktualizovat, a to je přesně to, co digitální veřejnost nedokáže. Místo společenství paměti vzniká společenství záznamů, složek, printscreenů.

Možná právě proto se v nás tak snadno probouzí sklon být soudci druhých, když víme, že „důkazy“ nikdy nezmizí. Žádný zákon s konečnou platností nepomůže veřejně známým osobám, a nakonec ani těm neveřejným. I když Google smaže určitou stopu, záleží jen na provozovateli konkrétního webu, zda ji skutečně odstraní. Pokoušet se napravit neschopnost zapomínat právními směrnicemi navíc znamená ordinovat si paragrafy tam, kde kdysi působila přirozená dovednost.

V digitálním světě, kde nic nemizí, se stává ctností naučit se nechat druhého po určité době prostě být – dopřát mu možnost proměny, neuzavírat ho do archivů minulosti. Pokud se místo toho podřídíme logice technické paměti a sami se proměníme v poslušné občany digitálního světa, který metá nemilosrdné soudy, skončíme v tragédii. A přece s jedním rozdílem. Ve starověkých tragédiích se občas objevoval Dionýsos, posel úlevy i smíření. V našem případě hrozí, že budeme žít příliš lidskou tragédii bez božského Dionýsa.