V Renu v Nevadě, městě plném kasin uprostřed pouště, je zaplivaná tělocvična s honosným jménem –Bobův boxerský palác. Během dvou dnů se v něm osm dospívajícího boxerek utká o vítězství v honosně pojmenovaném turnaji – Dcery Ameriky. Publikem budou trenéři, pár příbuzných a jeden novinář z provinčního deníku, události bude přikládán význam jen v titěrné skupině lidí. Z hlediska účastnic turnaje ale nic z toho nehraje roli, mají před sebou pár desítek hodin, v nichž půjde o všechno, jakkoli by každá z nich to „všechno“ definovala jinak. To je výchozí situace Úderu na hlavu, prvního románu americké prozaičky Rity Bullwinkelové (nar. 1988), považovaného v její vlasti za prvořadou literární událost. Právem.

Taková situace vyvolává i určitá očekávání, formovaná tím, jak se s podobnými premisami v literatuře a filmu až dosud nakládalo. Mikrokosmos jednoho bezvýznamného sportovního turnaje poslouží jako metafora celku společnosti už jen díky tomu, že každá sportovkyně má svoje individuální motivy a specifické ambice. Dění dvou dnů, v nichž svedou svoje zápasy, slouží jako metafora zápasu lidské existence, jeho zákonitostí i nahodilostí, tragiky i vítězoslávy. V próze stejně jako v reálném turnaji (a v přeneseném smyslu i v životě) je klíčová otázka, kdo zvítězí. Podobným způsobem jsou přece vyprávěny podobné příběhy ze sportovního a vůbec soutěžního prostředí, třeba v loni premiérovaném dystopickém filmu Dlouhý pochod na motivy knihy Stephena Kinga nebo i u nás v druhdy populárním dramatu Koně se také střílejí (1969) podle Horace McCoye. Bullwinkelová ovšem usiluje o cosi jiného, což může být pro čtenáře matoucí. Poměřuje text kritérii, jež s ním fakticky nesouvisejí, a shledává ho na základě toho nedostatečným, aniž věnuje pozornost tomu, oč autorka reálně usiluje.

Sportovní turnaj se nabízí jako téma literárního či dramatického díla i proto, že s ním má hodně společného. Určitý typ fanouška může třeba ve fotbalovém zápase vidět nejen přehlídku výkonů, ale taky jakési zhuštěné vyjádření dramatu lidské existence, podobně jako třeba v románu. To drama je vyjadřováno často podobným způsobem, na půdorysu příběhu, který má začátek, prostředek a konec. Odehrává se v lineárním čase, graduje od expozice k finále, od úvodního písknutí k závěrečnému. Bullwinkelová se snaží zprostředkovat jiné vnímání času a lidského příběhu. Její text jako kdyby relativizoval představu, že něco jako začátek, prostředek a konec aspoň v jaksi definitivním smyslu vůbec existuje. Už struktura Úderu na hlavu je v něčem podivná. Po obšírném líčení úvodních zápasů to autorka vezme hopem. Finále, v němž se rozhoduje o vítězství, není popsáno s důrazem, jaký by vyžadovalo vyvrcholení, pointa příběhu. Také tím vyvrcholením není.

Próza se totiž neodehrává v lineárním čase, kde jedno následuje druhé, z příčiny vyplývá pozdější následek a je v něm jasně odděleno předtím a potom. V Úderu na hlavu jsou takto stanovené hranice rozmyté a prostupné. Sugestivně líčí přítomný okamžik, boxerský zápas, střídá v tom perspektivy účastnic. Součástí toho líčení jsou záblesky z minulosti, které aktérky spoludefinovaly jako sportovkyně i jako lidi. Autorka také dává nahlédnout do časů, které hrdinky teprve čekají. Turnaj, jejž některé z nich prožívaly jako vrchol dosavadního života, bude vzdálená vzpomínka, již není proč přivolávat, většinou ztracená někde v hlubinách vědomí. Skutečnost toho setkání, několikaminutového boje, ale zároveň trvá nezávisle na tom všem, holky, jež jedna druhou kdysi chvíli otloukaly, se do sebe vzájemně pěstmi otiskly, aniž si toho byly vědomy. U Bullwinkelové všechno zmizí a zároveň trvá. Platí to pro jeden lidský život i čas, který ho dalece přesahuje, jak je ukázáno několika odstavci v závěru.

Román je napsán klamně jednoduchým, syrově působícím a velmi strohým jazykem, naprosto vzdáleným esejistické vykrouženosti, anoncované hloubce. Je to sled přesně vybraných obrazů, skvěle rytmizovaných, popsaných jazykem v něčem blízkým vnímání dospívajících bojovnic. Silné metafory a někdy až hromově znějící zámlky mohou působit jako úder do hlavy. Třeba se v ní rozsvítí.

Rita Bullwinkelová: Úder na hlavu, přeložila Olga Bártová, vydalo Argo, 198 str.