Od šedesátých let minulého století prosazuje OECD myšlenku, že vzdělání je klíčem k hospodářskému růstu a blahobytu. Není ale načase tuto jednoduchou rovnici přehodnotit? Zdá se totiž, že se proměňuje společnost i samo vzdělávání. V řadě západních zemí poprvé po desetiletích klesá počet studujících – a to nejen absolutně, což by se dalo vysvětlit demografickým trendem, ale i relativně, tedy v poměru k populačním ročníkům.

Švýcarská socioložka Doris Bühler-Niederbergerová navíc v roce 2023 publikovala článek s výmluvným názvem Das Ende der Geschichte (Konec jednoho příběhu), v němž ukazuje, že ani v bohatých západních ekonomikách neroste počet kvalifikovaných pracovních míst stejným tempem, jakým přibývá lidí s vysokoškolským vzděláním.

Podle autorky je to znamení, že jeden ideál padl. Jistěže nikdy neplatilo, že vzdělání automaticky zajišťuje dobře placenou práci, ale dnes se zdá, že se tyto dvě dráhy – vzdělání a prosperita – postupně rozcházejí. Neznamená to, že se mnohdy i nepotkají, ale vzdělání bude do budoucna spíše příslibem než zárukou. A tuto změnu pociťují i sami vzdělaní: řemeslníci bývají žádanější a často i lépe placení.

Jsme tak u další bezradnosti současného světa. Ještě před pár lety rodiče věděli, k čemu děti vést: vzděláním se nedá nic zkazit. Ideální je to technické, ale ani humanitní není špatné. A těm, kteří se rozhodli pro humanitní či sociální obory, se často doporučovalo právo jako široce uplatnitelná volba. Když se však v nedávném rozhovoru pro rakouský deník Kurier zeptala moderátorka slavného právníka a spisovatele Ferdinanda von Schiracha, zda by dnes mladým lidem doporučil svou profesní dráhu, jen se zasmál. Právníků je příliš, dodal, a jejich práce… no, právě. Až teď, ve třetím odstavci, zazní ten pojem: umělá inteligence. Naštěstí bývá vrchol bezradnosti často i plodným obdobím. Fakt, že se pracovní trh postupně odpoutává od fascinace tituly, je možná ta nejlepší zpráva – nejen pro společnost, ale i pro samo vzdělání.

Více škol, méně poznání

Západní vzdělávání se dnes ocitá pod tlakem – a kritici rozhodně nejsou jen konzervativní boomeři. Pozornost nedávno vyvolala kniha Kinder / Minderheit ohne Schutz (Děti / Menšina bez ochrany). Autory jsou Sebastian Kurtenbach, Klaus Peter Strohmeier a Aladin El-Mafaalani. Zvlášť pozoruhodný je posledně jmenovaný sociolog, který se zabývá sociálními nerovnostmi. Již ve své dřívější knize Mythos Bildung (Mýtus vzdělání) upozorňuje, že děti vstupují do vzdělávacích institucí stále dříve a tráví v nich stále více času, přesto však v Německu – a dodejme, že i v Česku – v mezinárodních srovnáních zaostávají, zvlášť za dětmi ze Singapuru nebo Jižní Koreje. Navíc klesá výkon i na národní úrovni. Děti jinými slovy dosahují stále horších výsledů. Vzhledem k úpadku dovedností i k nárůstu psychických obtíží označuje Aladin El-Mafaalani vývoj západních dětí přímo za „dezolátní“.

Snad ještě zřetelněji se pochybnosti týkají vysokoškolského vzdělání. Také zde nápadně přibývá let strávených na univerzitách, aniž by bylo jisté, že se časová – a mnohdy i finanční – investice vyplatí. Již roku 2011 vzbudila pozornost kniha sociologů Richarda Aruma a Josipy Roksaové Aspiring Adults Adrift (Mladí dospělí na rozcestí). Autoři sledovali po celé bakalářské studium 2300 studentů z prestižních i běžných univerzit a opakovaně je vyhodnocovali pomocí Collegiate Learning Assessment, což je test měřící schopnost porozumět textu, rekonstruovat argument a psát.

Výzkumníci zjistili, že studenti se zlepšili o statistickou odchylku, mnozí však dokonce spadli pod úroveň, s jakou na univerzitu nastoupili. Z dalších dlouhodobých výzkumů navíc vyplynulo, že mladí lidé nikdy netrávili tak málo času učením, a přitom nikdy nedostávali tak dobré známky. Závěr knihy, která vyšla v prestižním nakladatelství University of Chicago Press, byl zdrcující: z dat prý nelze dospět k jinému závěru, než že školy neplní svou funkci.

V jiném smyslu se zdá, že západní univerzity zrazují i své kulturní poslání, tedy kultivaci otevřené debaty. Řada studií upozorňuje, že akademické prostředí se ideologicky uzavírá a že lidé s „nekonformními“ názory bývají diskriminováni – často z přesvědčení, že konzervativní člověk zkrátka moc dobrou osobou být nemůže. Skupina vědců, mezi nimi i sociální psycholog Jonathan Haidt, ukázala ve studii Political Diversity Will Improve Social Psychological Science (2015), že v americké sociální psychologii připadá na jednoho konzervativce deset liberálních badatelů. Ač je tato studie jednou z nejcitovanějších v tomto žánru, není zdaleka jediná. Badatelé Yoel Inbar a Joris Lammers poukázali již o tři roky dříve na ještě větší nepoměr. V humanitních vědách se podle průzkumů 52 až 77 procent profesorů označuje za liberály, zatímco konzervativců je pouhých čtyři až osm procent.

V evropském kontextu potvrdil podobný trend Herman van de Werfhorst ve studii Are Universities Left-Wing Bastions? z roku 2020. Všímá si, že v humanitněvědní oblasti převažují i na starém kontinentu vyučující, kteří jsou spíše levicově orientováni a spíše liberálně než konzervativně. Na rozdíl od USA však zatím podle Werfhorsta přetrvává prostředí vykazující jistou míru názorové pestrosti. Výjimkou je téma migrace, v němž se humanitní akademici a jejich až „vítačský přístup“ výrazně rozchází s většinovou společností.

Ideologicky jednobarevné prostředí se zjevně přenáší i na studenty. Podle výzkumu organizace Foundation for Individual Rights and Expression z roku 2025 se 34 procent amerických vysokoškoláků domnívá, že je přijatelné použít určitou míru fyzického nátlaku k zamezení veřejné přednášky, pokud dotyčný nesouhlasí s názory řečníka. Ještě v roce 2020 to byl přitom „jen“ jeden student z pěti. Nárůst této nesnášenlivosti se znovu skloňoval po zavraždění Charlieho Kirka. Na pozadí tohoto útoku se protnuly dva trendy: v americkém kampusu byl zavražděn influencer a publicista, který nikdy nestudoval na univerzitě, protože ji již nepovažoval za místo vzdělání a debaty.

Zneužité univerzity

Nadále však slýcháme: čím více vzdělání, tím větší bohatství. Ale je to pravda? Německý filozof a ministr kultury ve Schröderově vládě Julian Nida-Rümelin toto tvrzení zpochybnil v knize s příznačným názvem Der Akademisierungswahn (Akademizační blud, 2014). Samozřejmě platí, že společnost potřebuje určité množství vzdělaných lidí, má-li dosáhnout jisté úrovně prosperity, co však neplatí, je naivní teze Čím více titulů, tím více bohatství. Právě této představě však politici podléhají, čímž snižují význam i důstojnost odborného a řemeslného vzdělání. Neoprávněně navíc podrývají sebeúctu lidí, kteří vynikají v jiných než čistě intelektuálních oblastech. Přitom je zjevné, že společnost, ne-li člověk vůbec, stojí na pestré paletě činností – a že společnost, která přeceňuje akademické dráhy, ztrácí rovnováhu.

Sám Nida-Rümelin svou argumentaci ilustruje na příkladu Velké Británie a Rakouska. Upozorňuje, že rakouský hrubý domácí produkt na hlavu byl v roce 2014, kdy kniha vyšla, vyšší než stejný ukazatel pro Velkou Británii, přestože podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí je v Rakousku zhruba poloviční. Poměry platí i více než deset let po vydání knihy. Zatímco dnes má vysokoškolský titul ve Velké Británii přibližně polovina populace, v Rakousku je to okolo 36 procent, a přesto vykazuje Rakousko vyšší HDP na obyvatele než Británie.

Podle autora však nejde ani jen o množství diplomů, strukturu a kvalitu vzdělání. Formuluje i etický argument. Tlačení lidí k intelektuálním studiím prý nemá nic společného s humanitou ani s rozmanitostí, na kterou se tolik odvoláváme. Právě fascinace intelektualitou navíc může souviset s tím, že o skutečný intelekt přicházíme. Třeba starověcí Řekové věděli, že ducha nelze rozvíjet bez tělesné inteligence. Inteligence byla v řeckém světě spojena i s tělem, zručností a všestranností, ostatně měli tam svého boha řemesel Hefaista a součástí jejich kultury byla přirozeně i úcta ke sportu.

Kdo umí skvěle pracovat rukama nebo sportovat, rozvíjí také rozum – tělesná a kognitivní inteligence se vzájemně prostupují. Ve vztahu ke sportu to v knize Tělesná výchova vystihl slovenský novinář a spisovatel Martin M. Šimečka: „Jsem si jistý, že elegance pohybu výjimečného běžce, plavce nebo tenisty nezávisí jen na stavbě těla a struktuře svalů. Je výjimečným výkonem mysli, stejně jako elegance věty brilantního spisovatele nebo elegance hry geniálního houslisty.“

Vzdělaností ke zhloupnutí

Dnes se ukazuje, že zanedbávání tělesné inteligence brzdí i tu kognitivní. Víme, že děti trávící s digitálními technologiemi více než hodinu denně mívají hůře rozvinutou bílou hmotu mozkovou, klíčovou pro rozvoj jazyka a myšlení. Manuální činnosti i pohyb přitom rozvíjejí mozek právě v období, kdy je nejplastičtější – co se tehdy nerozvine, může být navždy ztraceno. Zde se odhaluje paradox „vzdělané nevzdělanosti“. Neustále vzýváme vzdělání, ale právě v úsilí přizpůsobit školy potřebám doby jeho smysl ztrácíme. Jakmile se objeví nová technologická pomůcka, třeba tablet, hned ji máme sklon vecpat do výuky. Smyslem vzdělání přitom není napodobovat svět, nýbrž jej přesahovat.

Škola nemá kopírovat „reálný život“ – vždyť v tom případě by vůbec nemusela existovat. Díky náročným, často nepraktickým disciplínám – jakou je třeba pokročilá matematika nebo latina – získává člověk odstup od přítomnosti, učí se o ní přemýšlet a být vůči ní svobodný. I proto nakonec nemusí být špatná zpráva, že univerzity přestávají sloužit jako tréninková centra dovedností pro trh práce. Naopak. Studovat by měli ti, kteří se skutečně zajímají o intelektuální disciplíny, bez nároku na budoucí uplatnění.

Že je to troufalé? Ano, k intelektuálnímu výkonu vždy patří i odvaha. Možná bychom se měli vrátit k základům toho, co kdysi univerzita byla: kultivace ducha. Takto vzdělaní lidé jsou mnohdy nepřizpůsobiví a obtížní. Bývají to projevy svobody. Kdysi jsme si mysleli, že právě jejich existence společnost posouvá dál. Dokonce že v tom spočívá její bohatství.