„Nejsem dost“ je stesk, který se roky ozývá v lifestylových časopisech, zpravidla ve výpovědích žen. Společnost prý na ně klade nepřiměřené nároky, ať už jde o krásu, mateřství, či péči o druhé. Nedávno se k těm, kdo „nejsou dost“, připojil i americký historik Augustine Sedgewick. Ve své letošní knize Fatherhood i v nedávném rozhovoru pro Týdeník Echo (Selhávající muži, nemožní otcové, č. 51–52 / 2025) upozorňuje, že stejným pocitem od nepaměti trpí i muži.

Vždyť otcovství je přinejmenším stejně nemožná výzva jako mateřství: muž má být hlavou a živitelem rodiny, mít plán, a přitom ještě řídit společnost. Kromě toho má být zdrojem síly – duchovní, duševní, finanční. Otcovská role byla tradičně přirovnávána k božské moci. Jenže jaký muž by se ve světle takového ideálu necítil nedostatečný? Sedgewick proto dochází k závěru, že takové ideály bychom měli opustit.

Ale ve hře zdaleka nejsou jen mety spojené s mužskými a ženskými rolemi. V době, kterou občas označujeme jako postdisciplinární, se pod palbou ocitly ideály všeho druhu: výchovné, vzdělávací, profesní. Filozoficky založený pozorovatel v tom může zaslechnout ozvěnu nietzschovského obrazoborectví: Zůstaňme věrni zemi. Proč po sobě chtít víc, než můžeme unést? Proč otročit despotickému ideálu? Důvodů je ve skutečnosti více. Třeba tento: aby člověk té zemi věrný skutečně zůstal a neklesl do podzemí. Ideály nás jinými slovy drží v napětí: reflektují naši konečnost, ale brání pádu do malosti.

Proti zeskřítečtění

Otřes ideálů nezačal teprve v lifestylových magazínech; datuje se aspoň od osvícenství. Filozofové tehdy zahájili celospolečenskou výuku v konečnosti. Nešlo především o výzvu opustit teologii ve prospěch vědy, nýbrž o omezení nároku na vědění. Osvícenci si totiž všimli nebezpečného sklonu tvrdit, že víme něco, co z principu vědět nemůžeme. Jednu z hlavních lekcí zformuloval Immanuel Kant: Pokud nemůžeme s jistotou vědět, zda Bůh existuje, nelze po druhém chtít, aby věřil buď v našeho, nebo v jakékoli jiného Boha, ba za víru třeba vytáhl do války. Jinými slovy: Nešermujme pravdou tam, kde neexistuje objektivní poznání – tento zlozvyk vedl k násilí politickému i morálnímu.

Metafyzické zchlazení se počítá mezi nejvyšší – i politické – výdobytky osvícenství. Ale není-li člověk veleduch Kantova formátu, snadno se střízlivost zvrátí v dogmatismus. Takový osvícenecký policajt pak uzná za smysluplné pouze to, co lze změřit a doložit daty. Všechno ostatní je v lepším případě podezřelé, v horším blábol. Zní to nesmlouvavě, hrdě, možná i přesvědčivě. Aspoň do doby, než si uvědomíme, že samy základy naší společnosti žádné takové vykazování neunesou. Neexistují data, která by dokazovala, že jsme svobodní, že máme důstojnost nebo že jsme si rovni. Tyto předpoklady moderních západních společností nevyrůstají z měření, ale z příběhů, které si o sobě vyprávíme – a které jsme se rozhodli brát vážně.

Ty samé příběhy bývají zdrojem ideálů. Což není nic abstraktního – západní kultura má několik mocných a názorných ideálů; a zvláště ty první doložené ukazují, že starověký člověk se vůbec nešetřil. Jedním z prvních byl ideál válečníka. „Veškerá evropská literatura se rodí z boje,“ poznamenává protagonista románu Lidská skvrna od amerického prozaika Philipa Rotha. Na mysli má Homérovu Iliadu. V nějakém smyslu neplatí řečené jen pro literaturu; navíc ani v tom boji nešlo jen o boj. Válečníci svou udatností usilovali nejen o dobývání či o obranu, také snili o nesmrtelnosti – přesněji o její lidské podobě. Navěky se toužili svou odvahou vepsat do lidské paměti.

Nesmrtelnost je velkolepý ideál, ale ani myslitelé se nedrželi při zemi. Platon i Aristoteles sdíleli přesvědčení, že cílem člověka není nic menšího než se připodobnit Bohu chápanému jako dokonale kontemplativní bytost. Ideálem se tak stává učenec, člověk milující pravdu. Že v nárocích nezaostává ani Starý a Nový zákon, nepřekvapí. Zde se ostatně setkáváme i s podezřením, že být moudrý a chytrý není to nejobtížnější. Laťka se v Písmu svatém proto ještě pozvedne: máme být lidmi, kteří milují nejen moudrost; milovat – a žít – máme především lásku k bližnímu.

Nesmrtelnost, božskost, svatost – kde se bere ta vzletnost? Ideály měly společný cíl: vyvést člověka z výhradní vazby na přítomný svět. Jejich poselstvím je, že jen přítomnost nerozhoduje o tom, kým jsme. Možná lze dokonce tvrdit, že touha po úspěchu omezeném na náš čas a svět už je jednou z podob neúspěchu. Jakkoli to může znít mysticky, právě z této zkušenosti vyrůstá filozofie – a z ní další, i veskrze přízemní, vědy.

Od válečníka k božskému mudrcovi

Zlom představuje Sokrates. Zpochybnil přítomné normy a autority, za což byl obviněn z kažení mládeže a zavádění nových bohů. Ale také je na něm patrné, že kritika není zavržení. Víme, že se účastnil náboženských rituálů i obecních slavností; o to naléhavěji se ptal, zda základům společnosti vůbec rozumíme, a vyzýval k jejich promyšlení.

Sokrates tím mimo jiné přehodnotil válečnický ideál, o němž píše Roth v Lidské skvrně, a nadřazuje mu horizont probádaného života. Odvážnější než vtrhnout na bojiště je zůstat na agoře a zde veřejně myslet a mluvit. Jaký druh odvahy to vlastně je? Myslet znamená odpoutávat se od těch, kteří nám v určitém smyslu dali život; znamená to zpochybňovat, čeho jsme dědici. Sám Sokrates svým koncem dosvědčil, že takové počínání nemusí být o nic bezpečnější než hrdinství na bojišti.

Jeho žák Platon šel dál. Svou formulací říše idejí vyzývá své žáky, aby si představili, že existuje oblast, kterou nejsme schopni zachytit smysly, zato ji můžeme uchopit myšlením, tedy z roviny smyslově a empiricky nepřístupného světa. Proč bychom to měli dělat? Z důvodu, který svým životem demonstroval Platonův učitel: potřebujeme promýšlet naše každodenní, zpravidla nereflektované soudy. K tomu však potřebujeme ještě jiné než každodenní stanovisko. Říct, co je spravedlivé nebo krásné, je snadné. Zvládáme to tak od čtvrtého roku věku. Obtížnější je odpovědět na otázku, zda víme, co spravedlnost nebo krása jsou – a proč právě tyto pojmy užíváme. Jakmile někdo tuto otázku položí, snadno přichází na nesamozřejmost toho, z čeho běžně žije.

Platon tím své následovníky vytrhává z konformismu. Člověku nemá záležet na tom, co si zrovna dnes myslí ta či ona skupina, ale na tom, co je pravda vůbec – a ta se může zásadně lišit od toho, na čem je právě shoda. V jistém smyslu o totéž usilují současní vědci: chtějí dospět k poznání, které není pouhým otiskem mód a nebude překonáno v příštím článku. Touží po poznání, jež obstojí dokonce před dalšími generacemi a v němž je snad i stopa věčnosti. V tomto smyslu je dynamika, která ustavila filozofii a s ní spjaté vědy, příbuzná té, kterou známe z Nového zákona: jistěže jsme z tohoto světa – ale nejen z tohoto.

Obyčejná bolest šťastného života

Že jsou ideály nedostižné, není námitka, ale jejich podstata. Budeme-li je následovat, nejspíše se nestaneme ani nesmrtelnými, ani svatými. A možná o to ani nejde – stejně jako nejde o vítězství. O co bychom však usilovat měli, je schopnost neselhat hned; měli bychom se pokusit selhat na co nejvyšší úrovni složitosti. Výstižně to vyjádřil španělský filozof José Ortega y Gasset, který prý hodlá věřit jen těm, kdo se nebojí působit před svými ideály trapně: „Pocit ztroskotání, jelikož je pravdou života, znamená už záchranu. Proto věřím pouze myšlenkám těch, kdo ztroskotali.“

Zde se naplno ukazuje, co zaznělo v úvodu. Ideály nebývají příjemné. Naši konečnost přímo stimulují; mnohdy si teprve díky nim uvědomujeme svou nedostatečnost. Odtud hrozí dvojí pád: buď propadneme malomyslnosti, ochromujícímu pocitu vlastní nicotnosti, anebo se před bolestí obrníme. V takovém případě ideál buď zrušíme, nebo jej přetavíme do vzletných řečí, nad nimiž se dojímáme ve svátečních chvílích. Právě v tomto napětí – mezi „nejsem dost, a tedy jsem nic“ a prázdným ornamentem – se odehrává boj o jediné přijatelné sebevědomí.

Ideál nás učí, že být sebevědomý neznamená znát své přednosti. Znamená to mít odvahu snést selhání tváří v tvář tomuto měřítku – a přijmout, že takový život nebude bezprostředně šťastný. To slovo bezprostředně je podstatné. Leckdo, kdo bere ideály vážně, ve své každodennosti mnoho štěstí nenachází. Vidí spíše nedostatky a selhání. To je v pořádku; svědčí to o soudnosti.

Nemusí to však být celý obraz. Nelze totiž vyloučit variantu, že tento nespokojený člověk je z jiného hlediska šťastný. Protestantská teoložka Dorothee Sölleová kdysi vyslovila tezi, že Ježíš byl nejšťastnějším člověkem, který kdy žil. To může zarazit. Spíše než toto tvrzení je však možná pochybnější to, jak se mnozí intelektuálové nad tématem štěstí ošívají, jako by šlo o konzumní hodnotu pro lid. Tezi, že byl Ježíš šťastný, lze smysluplně obhájit: žil v souladu se smyslem svého života. Konflikt, bolest a neporozumění byly každodenní zkušenosti, které však neměly sílu zmařit šťastný celek jeho existence.

Jistě, takové ideové následovnictví je troufalým ideálem. Přesto může být cestou. Ať už to má člověk s vírou jakkoli, v každém případě se můžeme odhodlat věřit v něco víc než v sebe sama – třeba i v něco veskrze sekulárního. V tradičních společnostech bylo toto „více“ dané; člověk svůj život odevzdával službě druhým, Bohu, společenství nebo třeba vzdělání. My odevzdaní být nemusíme. Když se pro to přesto rozhodneme, činíme tak dobrovolně, vědomě – a vždy i s oprávněnými pochybnostmi.

Takové riskantní a nesamozřejmé rozhodnutí má však svou výhodu. Život pak lze prožívat ze dvou perspektiv: z hlediska jednotlivých dnů a z hlediska celku či smyslu. A co je celek? Jedna z podob nevykazatelného nekonečna, s nímž se přesto běžně potýkáme. Nelze jej změřit ani analyzovat. Přesto – nebo právě proto – nám umožňuje chápat bolest všedního dne nikoli jako patologii, ale paradoxně jako součást veskrze šťastného života. Říká-li někdo, že prožil šťastný život, možná nemíní to, že byly jednotlivé dny šťastné, ale že žil v souladu s tím, co považoval za smysluplné.