„Nejsem tu, protože je dneska dneska – já tady budu, i kdyby dneska bylo třeba pozítří,“ hlásí se hned prvního ledna v osm ráno z tělocvičny šťastně zpocená influencerka, čímž banální tautologii povyšuje na podnětný existenciální příspěvek. Věčná škoda, že její střízlivějící followeři asi ještě nejsou ve stavu ho plně docenit. Zas ale aspoň nepostřehnou tu podprahovou výhrůžku.

Přesto, respektive právě proto, éra novoročních předsevzetí končí. V éře pozitivity, v kultuře plácání se po zádech a přitakání každé krávovině není pro myšlenky, natožpak akce tohoto typu místo. Je to logické. Vůle k obratu vyžaduje v první řadě uznání trpké reality. Prostě si musíte připustit, že jste v pěkném srabu. Že jste na tom dokonce tak mizerně, že pokračovat dál ve starých, příjemně prošlapaných kolejích, což je varianta, kterou samozřejmě preferujeme všichni kromě naprostých psychopatů, bude bolet ještě víc než se pokusit přehodit výhybku. A právě tady nastává drobný problém.

Žijeme v dobách, kdy se uznání trpké reality tak trochu zkomplikovalo. Takhle, uznání, ono by se to ještě nějak uznalo – jenže už ne jako problém. Jako daný stav věci, přinejlepším, jako výraz, nebo dokonce solidní základ něčí identity. A identita se nezpochybňuje. Ta se vynáší jak eso.

Nadváha půl metráku? Body positivity! Lenost? Quiet qutting! Protest za zaměstnanecká práva! Flákat se v práci je aktivismus, kámo. Neschopnost udržet, neřkuli navázat vztah? Nezávislost! Autonomní fáze života! Single-by-choice, ačkoli jediná volba, která reálně probíhá, je mezi značkami kočičího žrádla (ženy), zatímco muži volí tvůrkyně obsahu na OnlyFans. Ultimátním projevem sebelásky bez kompromisů je sologamie. To je člověk sám, dokud ho smrt nerozdělí, těžko říct, zda podélně, nebo na štorc, a předtím se ještě na nějaké romantické thajské pláži koná svatba, kdy si zamilovaný sologamista bere sám sebe. Odsvědčí to plyšový tučňák. Pak se to vystaví na TikTok.

Je nádherné se obejmout takoví, jací skutečně, ale doopravdy jsme. Člověka to strašně osvobodí! Hlavně od jakékoli změny k lepšímu.

Obsedantní zakládání si na vlastních slabostech k transformaci opravdu nemotivuje. Všichni jsme nějaký, že jo, v tom je ta krása v tý pestrosti, nebudeme si navzájem vnucovat jedny a ty samý měřítka, cpát se do škatulek, tedy kromě hrubých demografických skupin podle pohlaví, etnicity a sexuálních preferencí, což v českém prostředí zní pořád ještě úplně na hlavu, ale na té správné straně, v tomhle případě Atlantiku, už jsou v tom přece jenom zběhlejší, takže se jim poctivou aplikací DEI principů povedlo připravit celou generaci mladých bílých mužů o uplatnění, peníze, sebevědomí a budoucnost, jak shrnuje naprosto zdrcující článek na compact.mag The Lost Generation scenáristy Jacoba Savagea, jehož identita se bohužel radikálně nepotkala právě s kolonkami vyžadovanými pro start kariéry. A teď už je pozdě.

Čímž jsme se zdánlivě malinečko odklonili od tématu – jenže mně opravdu přijde, že jedno nějak podmiňuje druhé. Na jedné straně až fyzický odpor k uznání, že něco je přece jen lepší než něco jiného, že všechno není subjektivní, a zároveň dekáda toho nejprimitivnějšího sociálního inženýrství, které ohledy na jednotlivce opravdu nebralo. To generuje napětí, které se hromadí a pak někde vyhřezne, jako absces. Nebo láva, která prorazí dlouhým bočním sopouchem při spektakulárním výbuchu, to už je přece jen takový obraz novoročnější a už jsme zpátky tam, kde jsme začali, což je ta vůbec nejlednovější situace na světě.