V noci čtvrtého října devatenáct set sedmdesát devět se socialistické Československo odvrátilo od špatného občana a dalo svým psohlavcům rozkaz vynést ho i s chotí do kapitalistické ciziny, ať si vyláme zuby na tvrdém chlebíčku exilu. Akci schválil prezident Husák, drsný to komunista, tehdy ještě netušící, že se jednou bude jako někdejší katolík domáhat vstupu do Ráje v čistírně Svaté zpovědi. My bezvlastenci zas netušili, že skládáme nový slib věrnosti přijetím nabídnutého občanství Republiky Rakousko.

Můj strýc Jindřich Ťalský podobný zrušil v bitvě u Zborova, kde donutil k ústupu i svého bratra Josefa na straně habsburských. Oba rody mé ženy Jeleny, Mašínové i Bukovanští, byly těly i dušemi masarykovci, zatracující všechno rakouské. Sám jsem, jsa dítě dle mých rodičů zázračné republiky, vzal sousední jižní zem na vědomí až ve čtyřiceti; po přepadu údajně bratrských vojsk právě její kancléř se jako první západní státník zastal zneviditelněných pohrobků pražského jara. Jmenoval se Bruno Kreisky a stal se pro mne Rakouskem.

Usoudili jsme, že občanství, které nám dalo křídla k letům do světa širého, je dar, jaký nesmí zůstat bez odezvy. Naučili jsme se hned slova hymny, má žena Jelena, ochuzená o hudební sluch, chtěla aspoň správně hýbat rty. Snad směšné, ale kdykoli hymna zněla, cítil jsem se v drobných splácet dluh. Okamarádili jsme se hlavně Rakušany, mluvícími kvůli nám spisovně, aby naši němčinu nezaneřádila vídeňština, třeba neustálým „i a“, což v ní znamená „ich auch“, „já též“. A došlo na dějiny.

Tři sta let jsme mohli přeskočit, neboť jsme je sdíleli. Pak byla zdejší minulost čím dál napínavější a rostla i úcta k čeledi politiků, která v novodobých Čechách nemá čistý zvuk. Těm rakouským se povedl zázrak: získat pro zemi-spolupachatelku nacistických zvěrstev i status první oběti nacismu. To ovšem jako fakt přijali i rakouští esesáci, personál většiny koncentráků; když to však volalo do nebe a hlavou státu se stal bývalý SA Mann Kurt Waldheim, vzdulo se tsunami odporu tak, že tuhle verzi brzy spláchlo do kanálů historie.

Rakouská poválečná elita zplodila i druhý a tentokrát nezpochybnitelný zázrak. Poté, co komunistické partaje rozválcovaly východní Evropu v placku Kremlem řízené „lidodemogracie“, pokusili se i rakouští komunisté o svůj Vítězný říjen 1950: vyvolali generální stávku. Přestože centrum puče leželo v okupační zóně SSSR, šéf stavebních odborů Franz Olah bleskově poslal na stávkaře dělníky z okolních stavenišť. Střet, vedený hlavně lopatami, byl krátký, a že Olah dokázal situaci ihned zklidnit, nestačili Sověti reagovat. Aby se pojistily, zahájily prozatímní politické orgány intenzivní hovory se všemi čtyřmi mocnostmi a v konečné fázi je korunovala nabídka ústavního zákona, jíž si republika ukládá „ustavičnou (v originále Immewährende) neutralitu“. A to byl základní pilíř, na němž v roce 1955 vznikl stát, svobodný o celou třetinu století dřív než Česká republika.

Zdrželi jsme se v něm ještě dlouho po tom, co si naše pravlast ustlala na sametu, vědouce z dějin, jak úkorně národy přijímají občany, kteří ve svinských časech „odešli na lepší“ – ač náš příběh byl jedním z hříchů Gustáva Husáka, když ještě netušil, že se za ně bude chtít na smrtelném loži kát. Královskou náhradou bylo, že nám momentální strojník božích mlýnů Havel Václav dal možnost přespat novoroční noc 1990 na Hradě v Husákově přepovlečené posteli. Vír myšlenek mi nedovolil zamhouřit oči…

Darované občanství není zimník, jenž se v novém klimatu hodí do odpadu. Po návratu do Prahy jsme i korespondenčně volili, dokud nám neznámá jména kandidátů neřekla, že je fér volit jen ty známé doma.

Dlouhá léta si ponechávám pevnou linku pro přátele ve světě, kteří už neznají můj mobil. Když postaru zařinčí, vím, že mě osloví germánština nebo angloameričtina. Jednou opět burácel a ozvala se němčina. Jméno muže jsem nezachytil, ale měl jsem metodu, jak aspoň rozpoznat Němce od Rakušana, stačí svést hovor na kulinářství. A když jsem uslyšel německý název květáku Blumenkohl, a ne Karfiol, či název meruněk Aprikosen, a ne Marillen, byl jsem zas doma v Rakousku. Víc mi to nepomohlo, neznámý mně tykal, vyřizoval pozdrav své ženy mé Jelence. Po pár minutách jsem trapně přiznal, že nevím, s kým mluvím. A on pravil čirou vídeňštinou slavnou větu, kterou odzbrojil legendární policejní šéf Holaubek ozbrojeného gangstera „Pável, i bi ddj (já jsem tvůj) President!“ Byl to Heinz Fischer, nedávná hlava státu.

Až když si Rusko jako předkrm Velké žranice naservírovalo cizí Krym, došlo mi, že jsem i voják dvou států: jeden mně přisoudil roli obránce v uskupení „Nejtou“, druhý úlohu věčného neutrála. Vzhledem k novému charakteru války, dávící hlavně civilní zázemí, přestal můj věk hrát roli veterána.

Neutralitou se v Evropě chránily čtyři státy. Švýcarská byla ovšem nejstarší a dějinně prověřená. Skalní pevnost podobná ementálu z ocele sloužila naposled uprchlíkům, špionům a vyjednávačům, a bohužel i jako trezor pro zlatý poklad „zubařů“ z Osvětimi. Švédská neutralita měla kajícně odzvonit staletým pokusům dobýt teplejší Evropu. Finové tu svoji přijali vyčerpáni hrdinskou zimní válkou se Sovětským svazem, když poznali, že nejsou s to ubránit 1340 kilometrů hranice.

Můj problém nabobtnal, když se nečekaně rozhodly oba severské národy, že svůj nejvzácnější suvenýr vymění za ochranu před pažravou obludou, chlubící se tím, že je bez hranic. Ohroženou suverenitu se rozhodli ubránit tím, že ji svěří Severoatlantické alianci, za což se budou podílet na suverenitě ostatních spříseženců. Moje alpská souvlast tak neučinila.

Mé drahé Rakousko, jsem si vědom, že tvá šlechetná nabídka domova tisícům Maďarů, Čechoslováků, Poláků, Jugoslávců všech vyznání a dalším lidem v nouzi, tedy i mně, nedává „naplaveným“ právo měnit tvou ústavu. Ale slibuji ti, že jako český kapitán v záloze, jehož v poddůstojnické škole v Karlových Varech vydriloval obávaný romský četař Ferko ve střelbě těžkým kulometem (typ: Maxim, ráže: 7,62 mm, délka: 1107 mm, hmotnost: 23,8 kg, s pojízdnou lafetou: 64,5 kg, dodnes užíván na Ukrajině) – bude-li třeba, požádám sociální službu, aby mi jej donesla na určené místo.

Já tě nikdy nedám!

Psáno pro Echo24, rakouský PROFIL a  KLUB Čechů a Slováků