„Helejte se, já už jsem kauzalitu úplně opustil,“ napsal mi v jedné z posledních zpráv filozof, matematik a překladatel Antonín Kosík, syn filozofa Karla Kosíka a literární historičky Růženy Grebeníčkové. Krátce nato, 13. prosince 2025, zemřel. Mohlo by se zdát, že tato věta vyjadřuje smíření s očekávaným koncem. Možná spíš míří k jádru jeho filozofie.

Kosíkovo dílo není rozsáhlé: počítáme-li jen knihy, jde o dva tituly – Pospojovaný svět (Prostor, 1997) a sbírku povídek Insistence (Rubato, 2003). Neochota „se zveřejňovat“ byla součástí jeho postoje, stejně jako oddanost fyzickému pohybu. Od těla v pohybu se podle něho leckdy naučíme víc než z četby. Naše poslední setkání bylo příznačné. Náhodou jsme se potkali, když mířil do fitness centra. Nemoc pokročila a Antonín sotva mluvil; šeptal, že spíš než ztráta hlasu jej trápí bolesti. Nad mou poznámkou, jak statečně vše zvládá, mávl rukou. Nic jiného mu prý nezbývá, navíc spěchá na box.

Překládal Gianniho Vattima, ale jeho hlavním referenčním bodem byl zvlášť v posledních letech Giorgio Agamben, který proslul jako snad nejnesmlouvavější filozofický kritik proticovidových opatření. Antonín Kosík obdivně zmiňoval nejen jeho dílo, ale i propracovanost filozofovy arogance. Sám v této disciplíně obstál. Moderní snahou vydávat za pravdu jen to, co je viděné, užité, zveřejněné, nezakrytě opovrhoval.

Činovníci moderní doby, novináři a intelektuálové, prý stvořili fikční svět, v němž se vše proměnilo ve stíny. Do tohoto světa se podlézavě nastěhovala i filozofie, která se skutečnosti měla zastat. Za myslitelský výkon jsou pak vydávány floskule typu „i slova jsou činy“. Proti tomu Kosík staví cosi, co bychom mohli nazvat etikou bez svědků.

Kosíkovo stanovisko však není v první řadě vzletně filozofické. Ve svých statích mluví o našem nejpodstatnějším převratu, který svou povahou není politický, ale technologický: „Náš svět je tvořen systémem transformací textů.“ Svět, který Antonín Kosík nazývá „pospojovaným“ či „informovaným“, už nepotřebuje intelektuála, novináře, ekonoma: tenhle svět se dokáže popsat sám a dosavadní odborníci na popisy se prý stanou žebráky o podporu. Slovo bylo na počátku – a nebylo naše. Možná bude i na konci – a naše znovu nebude.

Skutečnost? Nemáme zapotřebí

Kniha Pospojovaný svět nabízí mapu této simulace, již obýváme. Nastávat začala kolem roku 1600: nejprve se prosazovala uprostřed skutečnosti, až ji nakonec pohltila. Svou vládu upevňovala prostřednictvím textu, který se stal hlavním médiem vzdělání i hledání pravdy a který postupně vytlačil obraz. Spolu s důrazem na text se do popředí dostává kauzalita jako základní zákon pospojovaného světa i princip poznání. „Příčina a následek charakterizují text a stávají se základem struktury světa,“ poznamenává Kosík.

Jak souvisí kauzalita s textem? Text plyne z minulosti do budoucnosti. Být současný pak znamená formulovat jednu rozhodující fikci: jmenuje se budoucnost a je hlavním statkem moderny i poslední transcendencí v bezbožném světě. Kdyby Kosík zůstal u tohoto bodu, sotva by šlo o originální vhled. Pozoruhodnější je, jak kontrastuje text s obrazem: zatímco v obraze může platit zároveň víc věcí, situací, ohledů, hodnocení, ba i pravd, text nás nutí vše vtěsnat do jediné perspektivy lineárního vývoje. Jedno následuje po druhém; poznání se chápe jako porozumění příčině. Dokonce i psychoanalýza, ačkoli pracuje s mnohovrstevnatými mýty a symboly, nakonec směřuje k odhalení prapříčiny současných obtíží. Není právě toto hledání příčiny jednou z fikcí zrozených z nesamozřejmé logiky textu?

Přirozeně se tím nemíní, že by v předmoderní době platil jen obraz, ne slovo. V této souvislosti je směrodatný Giorgio Agamben a jeho úvahy o ústřední roli příběhů v předmoderním světě. Zatímco italský myslitel má za to, že jednou z vlastností moderny je rozklad příběhů, Kosík namítá, že vlastností moderny je spíš jejich všudypřítomnost. Příběhy nemizejí; inflací se znehodnocují. A čím víc je vzýváme, tím méně v ně věříme, natož abychom skrze ně interpretovali svět. Když už něco, tak podle nich nakupujeme. I od chleba žádáme příběh. Kdo je však činovníkem veřejného prostoru, musí pracovat nikoli s příběhy, ale s informacemi a daty. Ty buď samy fungují jako modely skutečnosti, nebo se na nich modely zakládají. A tím se dostáváme ke klíčové Kosíkově myšlence: přestali jsme sledovat svět – nechali jsme se zhypnotizovat jeho modely.

Když dnes mnozí propadají apokalyptickému naladění, obávají se zániku světa, Kosík vystupuje jako ironik: Klid, to už máme za sebou. Svět jsme přece dávno opustili. Vedle něj jsme si vystavěli nové příbytky, chatrné chatky z textu. Svědčí o tom mimo jiné to, že událost je událostí teprve, když se objeví v médiu. Nejprve přijde popis, děj následuje. Tato postapokalyptická existence osvětluje, proč je dnes tak důležité hlídat slova: „Původní skutečnost již není zapotřebí manipulovat. Pominul důvod k represím ve skutečném světě.“ Svůj náhražkový svět si prý vybíráme každé ráno v trafice – dnešním jazykem řečeno: předplácíme si jej v podcastové podobě. Nabídka je vskutku široká, jen jedno chybí: skutečný svět v ní nenajdeme.

Existujete? Ale nepovídejte

Dobře to ilustruje situace, kterou Antonín Kosík popisuje v Pospojovaném světě. Skupina si hraje na imitování Vaška; ten však v nestřeženém okamžiku vstoupí mezi soutěžící. Co následuje, je předvídatelné: protože se Vašek nepitvoří tak, jak si ostatní myslí, že by se „správný Vašek“ pitvořit měl, nemůže vyhrát. Vlastně mu ta hra vůbec nejde. Končí na posledním místě. Chce-li příště zvítězit a stát se nejlepším Vaškem, nesmí být Vaškem samotným, nýbrž jeho obrazem.

Jistěže se tím říká, že my všichni jsme Vašek – pitvoříme se podle toho, co z nás učinily obrazy. Zajímavější je, že jde o dobrou metaforu světa, v němž se vlády ujímá umělá inteligence. Snad už jsme pochopili, jak naivní je domnívat se, že lidé řídí stroje. Už několikrát jsme v minulosti zažili, jak pronikavě stroje formují naše myšlení. Ti nejlepší z nás jsou jejich přisluhovači. „Čím více je člověk informován, tím více žije svůj život ve funkci svého obrazu, a tím méně žije svůj život vlastní,“ čteme.

Sama okolnost, že prý žijeme po apokalypse, není naším nejpalčivějším problémem. Apokalypsa je přeryvem, katastrofou, v nejlepším případě dokonce odhalením. Dost možná je katastrofa součástí pravdy. To už zní téměř optimisticky – zvlášť sledujeme-li americké filmy. Takovou apokalypsu lze snad přežít, dokonce z ní vyjít silnější. Fanouškem americké kinematografie však Kosík zjevně není: naději nerozdává a na rezilienci nesází. To, že jsme se ocitli mimo skutečnost, nelze v lidské podobě přežít, natož abychom žili dobře, zatímco nás ždímají stroje. Jakže to činí? Neustále nás informují. Když se srovná informovanost s užíváním drog, prý to vyznívá ve prospěch druhého.

Pro nic a proti ničemu

Výstižným obrazem světa, který opustil skutečnost, jsou mediální formáty „pro a proti“. Před kameru posadíme dva představitele tzv. odlišných názorů, aby si odehráli přidělené role. V Kosíkově pojetí nesledujeme souboj dvou zástupců názorů na svět; jsou to dva zástupci názorů na názory názorů. Ponížení člověka na funkci pořadu je málokde tak zjevné. Představa, že by někdo obstál myšlením či opravdovostí, je spíš vyloučena. Ale nevzdávejme se tak snadno. Vždy se nabízí selský rozum: nikdo nás přece nenutí nikam chodit. Můžeme z toho kolotoče vyskočit. A pak honem všechno vypnout.  Kosík souhlasí – ano, je to možnost, zhruba jako vyskočit z jedoucího rychlíku. „Nova si vás pak přijde natočit.“ Jinými slovy: média dokážou absorbovat i pokusy o osvobození, převést je zpět na kliky a tím „obohatit své univerzum“.

Ale nakonec filozof překvapí: uprostřed všeho zoufalství má v nabídce dnes už zašlou kartu, samu nesmrtelnost. Je dalek toho, aby její existenci popíral. Jen je jasné, že dřívější cesty, jak se jí dobrat, jsou scestími. Prý v rukou básníků je nesmrtelnost, psal Pindaros. Jenže inflace slov je příliš velká. Sami žijeme ve stroji na texty. Tady se už nesmrtelnosti nedomákneme. Pravou obětí proto není odevzdat se velkému dílu, ale pokusit se nemít názor. To je nejvyšší podoba askeze, nový typ výkonu. Takový člověk se stává – z hlediska našeho textového světa – nezničitelným. Přežívá v něm totiž aspoň potence pro skutečnost.

Čím to? Sama skutečnost nesestává ani ze slov, natož z názorů. Je smyslová, tělesná, emocionální. Kdo nemá názory, ba ani slova, má zato naději, že se naučí vidět to, na co se hledí – a jen zde je život. Opustit kauzalitu našeho světa se tak vyjevuje jako poslední spása. Proto ta Kosíkova fascinace poplety, ironiky, paradoxy – a neúčast jako poslední podoba odporu. Jako z jiného světa, ale uprostřed toho našeho působí hrdinové z povídkové sbírky Insistence. Vystupují zde vypravěči, kteří si nejsou jisti, zda vědí, co se vlastně stalo. Navíc mají potíže rozlišovat mezi minulostí a přítomností, mnohým se časy promíchaly. Trvají však, přímo insistují, na svébytné existenci, bez nároku na uznání, že na něco přišli. Když jim někdo zkříží cestu, jsou vzteklí.

Proč by také nebyli? Energie mají na rozdávání. Nejsou to unavené obtloustlé trosky zaseklé ve stroji na texty. Spíš připomínají staré vzteklé medvědice z povídky Doslov. „Rády by borůvky. Ale ty jsou v prdeli. Ani maliny či úly plné medu nelze nalézt. A tak mají medvědice vztek. Cení zuby. A uplivují. I velcí medvědi se raději klidí. Ano, přichází zima. A bude hůř, šeptají starší medvědice. A nemýlí se.“ Není v tom naděje. Zato neochota opustit svět – urputné trvání si na svém, tím spíš, že si člověk nemůže být ničím jistý.