Výměna vládní garnitury, kterou přinesly volby do sněmovny, je stoupenci dnešní koalice i opozice často vnímaná jako něco víc než jen obvyklá fáze kontinuálního demokratického cyklu. Je popisovaná jako diskontinuita, přelom, revoluce – ať už v dobrém, nebo špatném. Aby takovéto vnímání bylo možné udržet, je ale potřeba na ledacos zapomenout. A pokud chceme současné dění v Česku a zčásti i vůbec na Západě vnímat jako „revoluční“, je právě to zapomnění a zapomínání pro tu probíhající revoluci charakteristické. Ne jako nepodstatný doprovodný jev či vedlejší příznak, ale jako cosi od ní neoddělitelného, integrálního. Snad přímo její základ.

Andrej Babiš začátkem prosince zveřejnil způsob, jímž měl vyřešit svůj střet zájmů. Nadšeně na to reagoval předseda koaličních Motoristů Petr Macinka: „Člověk, který umí učinit takto těžké osobní rozhodnutí, bude nepochybně premiér, na jakého Česká republika čekala mnoho let.“ Střet zájmů ponechám stranou. Jako symptomatický mi ale přijde ten obraz mnohaletého čekání: evokuje představu Česka jako země, jež dlouho, předlouho čekala, až se dočkala, a konečně má v čele premiéra nového typu – Andreje Babiše. Ten obraz je samozřejmě neslučitelný s nudnými historickými fakty. Andrej Babiš už přece premiérem byl a není to tak dávno, skončil v úřadě před čtyřmi roky, současná vláda je jeho třetí, ještě předtím byl vicepremiérem.

Jistě by se dalo namítnout, že přikládám neúměrnou váhu vyjádření politika malé strany, za nímž klidně mohla být ledabylost formulace, nepromyšlenost narychlo poskytnutého sdělení. Třeba byla. Zapadá ale do širší snahy prezentovat Babiše jako představitele čehosi nového, nového „Babiše 2.0“, který přece nemá vůbec nic společného s tím starým Babišem. Ten totiž, dost možná víc než kdokoliv jiný, představuje nikoli revoluci a diskontinuitu, ale kontinuitu Česka nejenom porevolučního, ale i pozdně normalizačního, od konce osmdesátých let až dodneška. Je tváří Česka posledních (nejméně) čtyř dekád, respektive tváří té jeho potemnělejší strany.

Nový, ale stejný

Mladý straník, který pracuje v podniku zahraničního obchodu, v (za minulého režimu) privilegovaném prostředí, v němž je přítomnost StB velice silná. Po revoluci využije kontaktů, které tam získal, a vybuduje velkou a mocnou firmu, za pomoci dnes již důkladně popsaných bezohledných metod, s využitím „starorežimního“ know-how aplikovaného v nových poměrech. Důležitou součástí její mocenské základny jsou politické konexe. Později se ale od svých politických spojenců emancipuje a i v téhle oblasti začne „jet na sebe“…

Udělat z takového člověka nositele radikální změny vyžaduje náročnou mentální akrobacii. Představa „nového Babiše“, jehož příchod je třeba přivítat jako výsledek mnohaletého toužebného očekávání a který nemá pranic společného s Babišem starým, se k tomu účelu přímo vnucuje. Všechno, co bylo před nástupem Fialovy vlády, je potřeba vytěsnit. Jediná minulost, již je potřeba dokola připomínat, je minulost Petra Pavla. Z té se ve světě stoupenců přicházející revoluce stal etalon toho nejhoršího, jak se s minulým režimem zaplést, selhání natolik bezprecedentního, že ve srovnání s ním cokoli z minulosti kohokoli bledne a stává se nehodným byť zmínky, natož diskuse. Inu, když myslíte, přátelé… Ale děláte si to jednoduché a přesvědčivé to není ani trochu.

Novost Andreje Babiše 2.0 má spočívat také v tom, že prošel nějakou ideologickou proměnou. Ten nový Babiš je prý konzervativní. I v tomhle je ale možné vidět spíš výraz kontinuity s tím „starým“ premiérem. Pro Babiše byla přece vždycky charakteristická vyprázdněnost, jež mu v ideových otázkách umožňovala velkou pružnost. Jeho strana se v době, kdy začínala, prezentovala jako pravice očištěná od mafiánství a úspěšně přetahovala voliče ODS, později se pak stala dominantní silou na levici, k níž přešli voliči komunistů a sociální demokracie. Takzvané vlastenecké strany možná čeká něco podobného, což Andreji Babišovi nemusí zabránit v tom, aby se za dva tři roky stal praporečníkem třeba boje proti oligarchii – střet zájmů už přece bude mít vzorně vyřešený a oligarchu Babiše si nikdo (nebo aspoň dostatečně velký počet lidí) nebude pamatovat, nebo se o zapomenutí bude aspoň aktivně snažit.

Nic z toho ale není nějaký Babišův defekt, který by z něj dělal politickou anomálii, exota. Ta tolikrát kritizovaná vyprázdněnost patří k základům premiérova úspěchu. Jeho těkavost, ideová i jiná nezakořeněnost, vágnost a z nich vyplývající přizpůsobivost jsou součástí Babišova masového apelu, jeho v českém kontextu výjimečné a dlouhodobé popularity. Je v tom ohledu věrným reprezentantem svého elektorátu, obyvatel země s kontinuitou přerušenou totalitním režimem, jež nikdy nebyla plně obnovena, možná ani být nemohla. Vykořeněný vládce země vykořeněných. Pozice, v níž konzervatismus může být jen těžko něčím víc než jednou z mnoha etiket připravených k instantnímu použití a stejně rychlé výměně.

Tradice. Ale jaká?

Konzervatismus nemůže existovat bez paměti, do značné míry je na ní založený. Jeho smyslem je pamatovat si a uchovávat – nejenom to, co člověk kdysi znal, ale i to, co mu bylo předáno, čeho je součástí ve smyslu přesahujícím horizont života jednotlivce. Známý a vlivný konzervativní myslitel osmnáctého století Edmund Burke definoval společnost jako „nejenom partnerství mezi žijícími, ale partnerství mezi živými, mrtvými a ještě nenarozenými“. Důležitá je volba slova partnerství, což je oboustranně aktivní vztah: ti mrtví a nenarození v takovém vnímání nejsou jen pasivní objekty úvah či vzpomínek živých lidí. Jsou to partneři, s nimiž ti živí vedou jakýsi průběžný rozhovor, jsou to lidé minulosti nebo budoucnosti a zároveň současníci. Tenhle způsob organizace společnosti její členy jaksi ukotvuje v čase a zároveň jim umožňuje čas přesáhnout.

V Česku je tahle kotva často velmi slabá, možná i úplně nepřítomná. Základní problém tuzemského konzervativismu, jak se často píše (taky jsem se přičinil), je, že nemá co konzervovat, nebo to aspoň neví, není živá tradice, k níž by se hlásil, opřel se o ni. Revoluce, jejíž počátek má symbolizovat nástup Babišova nového kabinetu, má být zaměřena proti elitám, „hlubokému státu“ a podobně. Souzní v tom ohledu s různými hnutími „nové pravice“, která sílí v různých zemích Západu, v té největší z nich se ujala vlády.

Není nejmenších pochyb o tom, že tahle, slovy amerického autora Martina Gurriho, „vzpoura publika“ má nějaké opodstatnění. Západní elity se v uplynulých desetiletích, mírně řečeno, moc nevyznamenaly. Na stránkách tohoto časopisu se toho čtenáři o jejich selháních mohli hodně dozvědět, stejně jako o znepokojivých autoritářských a dohlížecích tendencích, jimiž na nastalou krizi důvěry reagují. Odpor proti nim ale část těch revolucionářů dovedl k přesvědčení, že jakákoli alternativa vůči statu quo je vítaná a bude představovat zlepšení. Tahle víra – ne třeba doslovně artikulovaná, ale zjevně velice žitá – však nedokládá nic víc než selhávající paměť, značně omezenou vnímavost a absenci představivosti. Tomu odpovídá i mimořádná vágnost, když dojde na popis toho, co by mělo nastat, až ta dějinná změna proběhne.

Opojeni iluzí

V českém diskurzu se do kontrastu k excesům a bezradnosti evropských elit staví „selský rozum“. To je zajímavý pojem. Co v něm asi označuje to slovo selský? Proč ne třeba pekařský nebo zámečnický? Selskému stavu se totiž – možná idealisticky či klišovitě – přičítal určitý typ moudrosti, která vyplývá ze spojení se zemí, s krajinou. Lidí, kteří po generace obhospodařují stejný kus země, a proto jsou schopni ji vnímat zřetelněji a silněji než ti, kdo světem jen všelijak procházejí. Tedy lidí, kterých je v dnešním Česku pramálo. Za projev selského rozumu se tak označuje prakticky cokoli, většinou impulzivní hnutí mysli, které na jednoho občas přijde, když si čte zprávy.

Stane se, ale proč si to dávat do praporu? S odporem proti elitám a snahám o záchranu západní civilizace (jistě za záchranu stojí) sílí odkazy na jakousi inherentní moudrost lidu, která by měla ideologii pobloudilých elit nahradit. Jenomže západní dědictví víru v nějakou nijak neukotvenou a prostě vrozenou lidovou moudrost popírá. Ten dnes opět opěvovaný lid je v západní tradici, mírně řečeno, velmi rozporná entita. Člověk nemusí roky studovat významná díla evropského umění, aby to zjistil, může stačit i prosté otevření Bible.

Čeští konzervativní revolucionáři, nebo aspoň ti hlasití mezi nimi, ale tohle dědictví (navzdory občasné zdvořilostní úkloně jeho směrem) nevnímají a vnímat nechtějí. Nakonec v politice nabízejí jen variantu čehosi dávno známého – iluze, že krize smyslu je řešitelná politickými prostředky, dosažením stavu materiálně uspokojeného klídku a vůbec úniku z dějin. Reálně budou moci nabídnout hlavně nějaké ty performativní úkony a řeči, z nichž publikum může načerpat pár kapek dopaminu. Freneticky udržovanou iluzi pohybu. Snad i trochu té slastné revanše. Třeba to bude stačit, co já vím.