Ondřej Štindl - redaktor a komentátor

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Týdeníku Echo. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. Jako scenárista debutoval filmem Pouta (2010), oceněným pěti Českými lvy včetně ceny pro nejlepší film a scénář. Další jeho realizované scénáře jsou film Místa (2014) a seriál Svět pod hlavou (2017, Český lev za nejlepší seriál). Je autorem pěti prozaických knih: Mondschein (2012), K hranici (2016), Až se ti zatočí hlava (2020), Tolik popela (2022) a Jednou to tu bude tvoje (2025).

Články autora

Je to všechno „o hlavě“

Český fotbal – hráči, funkcionáři, fanoušci, všichni – se zdá zralý na terapii. Reprezentace se po dvaceti letech se štěstím probojovala na mistrovství světa. A to štěstí se ukázalo jako dost ošemetné. Po tom, co čeští fotbalisté na šampionátu před vyřazením z posledního místa ve skupině předvedli, by asi ledaskdo považoval za lepší, kdyby se na šampionát vůbec nedostali. Ušetřili by tak sebe i příznivce pocitů studu a selhání předvedeného před zraky světa, jenž si Česko a češství může nadále asociovat s nemohoucností, neinspirovaností a nudou.

Přímá volba a její dědictví. Už se ho nezbavíme

Prvotní příčinou současných kompetenčních sporů mezi vládou a prezidentem je to, že hlava státu je v Česku volena přímo, tvrdí někteří komentátoři. V zásadě s nimi souhlasím, byť ta současná kolize vyplývá i z nějakých aktuálních okolností. Nepochybně je ale pravda, že zavedení přímé volby vneslo do ústavního systému novou a těžko řešitelnou tenzi – je někdo, jehož mandát je extrémně silný, ale jeho možnosti ovlivňovat běh politiky tomu neodpovídají. Tohle napětí bude s postavou českého prezidenta spojené bez ohledu na to, kdo tu funkci bude zastávat. Snad jenom v případech, kdy hlava státu a momentální vládní garnitura budou patřit do plus minus stejného tábora, nebude tolik znát. Z hlediska vyváženosti a vůbec logiky systému by tedy bylo lepší, kdyby přímá volba neexistovala. To je ale dnes jen čistě teoretická úvaha. Příslib zrušení přímé volby by v kampani působil jako spolehlivý repelent na většinového voliče.

Idiot vypráví příběh

Příběh je spolutvůrce světa. Ne jenom způsob, jímž se lidé odjakživa pokoušejí postihnout zkušenost existence, rozmlouvat tak o ní mezi sebou, k sobě samým, se světem. Lidské příběhy ten svět a život – ať už na obecné, nebo velmi individuální úrovni – také formují, ožívají v něm. To, co si o sobě vyprávějí národy či jednotlivci, se velmi zřetelným až zásadním způsobem projevuje v životech těch národů či jednotlivců. Příběhy jsou mocná síla, záleží na nich, na tom, co si o sobě a o světě vyprávíme. A je jedno, že člověku taky přinášejí nějaké povyražení, že si oddechne u seriálu či knihy, nechá se zaujmout tím, že mu někdo jiný vypráví něco zábavného.

Dva opilci hrají fotbal

Na Netflixu se v předvečer fotbalového šampionátu objevilo několik tematicky souvisejících dokumentů a minisérií. Portréty slavných hráčů minulosti i současnosti (Ronaldinho, Emiliano Martínez), velkých turnajů minulosti, případně dění, jež aktuálnímu mistrovství těsně předcházelo. Jeden například popisuje cestu norského týmu kvalifikací (tamní reprezentace se na šampionát dostala po osmadvaceti letech), bohužel pro film (a naštěstí pro norský fotbal) se ale ta cesta ukázala jako velmi přímá a nijak dramatická.

Vraždění na pravolevé škále

Mezi refrény současného diskurzu patří i opakovaně propukající spory o to, kdo víc vraždí, ať už historicky, nebo aktuálně. Progresivisté, nebo jejich protivníci? Pravice, nebo levice? Klasickým příkladem je časté dohadování se o tom, jestli nacisté patřili nalevo, nebo napravo. Tyhle spory z principu nemohou dospět k nějakému závěru.

Apokalypsa podle Spielberga

Začátkem roku oznámil americký prezident Donald Trump, že jeho administrativa zveřejní dosud utajované dokumenty týkající se kontaktů s UFO (dnes se pro ten fenomén používá spíš zkratka UAP – Unidentified Aerial Phenomena). Párkrát se k tomu tématu ještě vrátil, neprošlo to bez povšimnutí, očekávání byla, aspoň v určitých kruzích, značná. V květnu byla zpřístupněna první várka, nějaké dějinné odhalení to zatím nepřineslo, zapálení věřící ale něco velkého očekávají dál. Jejich zaujetí přiživila i pozoruhodná shoda.

Mediální kóta dobyta?

Vláda schválila návrh změny financování veřejnoprávních médií, placená by podle něj měla být ze státního rozpočtu, příspěvek by se měl zvyšovat v závislosti na inflaci. Ten základ, z nějž ta možná budoucí zvýšení budou vycházet, je ale výrazně (o patnáct procent) nižší než současný stav. Asi by se k tomu dalo říct, že vláda významné části voličů dodala to, co od ní očekávali. Tedy emocionální uspokojení. Předseda vlády Andrej Babiš se na tiskové konferenci po jednání vlády hrubě a urážlivě navážel do reportéra České televize.

Hlavně nenaštvat štěstěnu

Mistrovství světa ve fotbale je pro mě veliká událost. Dnes se to už dá přiznat, aniž by kvůli tomu člověku hrozily problémy jaksi reputačního typu, všelijaká ta udiveně pozdvihnutá obočí. Dalo by se dokonce říct, že sledovat fotbal patří v tzv. lepší společnosti k dobrému tónu, stejně jako mít o fotbale nějaké povědomí, třeba i fandit, nejlépe nějakému týmu Premier League, což člověku umožní projevit rozhled a nesvázanost s upatlanými českými poměry. Takže to zase začíná. Tentokrát v Mexiku, Kanadě a Spojených státech, což může šampionátu dodat i trochu výraznější politickou dimenzi .

Hrůza k popukání

Pro soudobou seriálovou produkci jsou často charakteristické rozvleklost a odvozenost, nafukování stopáže ve snaze přitáhnout diváka k obrazovce na co nejdelší dobu, což se může příznivě projevit v příslušných statistikách. Ta odvozenost může být považovaná za projev vstřícnosti vůči publiku, od nějž se očekává, že během sledování bude dělat ještě další tři věci, a je proto neradno ho vyvádět z konceptu něčím originálním. A navíc – nápadů je málo, zatímco poptávka po obsahu je veliká, je proto potřeba důkladně vytěžit všechny látky včetně těch už víckrát zpracovaných.

Co si počít s krásou?

Začátkem roku 1867 se Fjodor Michajlovič Dostojevskij podruhé oženil, vzal si svou stenotypistku a asistentku Annu Grigorijevnu Snitkinovou, tehdy jednadvacetiletou. Na jaře dvojice vyrazila na svatební cestu do Německa, měla trvat tři měsíce. Stal se z ní ale tragickým i groteskním způsobem epochální podnik, odpovídající naturelu ruského klasika i způsobu, jímž vnímal svět. Ty líbánky nakonec trvaly čtyři roky. Anna během nich velmi rychle zjistila, že její manžel je gambler – promptně v kasinu prohrál prakticky všechny jejich peníze – a že má spoustu dluhů. Pár neměl na cestu domů, střídal různé nájmy, z nichž ho vždy zakrátko vyhodili kvůli neplacení.

Filmový casting jako „zrada civilizace“

Mezi oblíbené kratochvíle woke pokrokářů patří protesty proti obsazení filmů dle jejich názoru nevhodnému kvůli původu, sexuální orientaci či jiné charakteristice herce. Nedávno například byla kvůli nim přeobsazena herečka Odessa A’zion, měla hrát postavu, jež je v knižní předloze popsána jako napůl Mexičanka a napůl Židovka. Přitom je sama „jen“ stoprocentní Židovka. Skandál. Ještěže si toho někdo dostatečně bdělý všiml, a zabránil tak nejhoršímu. Vliv tohoto typu kulturní levic poslední dobou klesá, není ale třeba se tím znepokojovat.

Ze života oblomovských doktorandů a teroristů

Nejsem si jist, jak široce je dnes sdělný termín Oblomov, případně oblomovština, jako označení pro určitý lidský typ a přístup k životu. Člověk, který podobně jako hrdina Gončarovova románu nechává kolem sebe život plynout, aniž do toho proudu aktivně vstupuje, neschopný přijmout rozhodnutí a jít za jeho naplněním. Román Přestávka skončila, druhotina italského autora Daria Ferrariho (1982), Oblomova vrací na scénu. Důležitou úlohu v jeho zápletce hraje kniha Rocky a Oblomov, dílo vězněného člena smyšlené ultralevicové teroristické skupiny sedmdesátých let Brigáda Ravachol.

Potíže se srdíčkem

Fotbalová Slavia bude mít na čtyři utkání zavřený stadion, zaplatí desetimilionovou pokutu a sobotní utkání se Spartou bylo z rozhodnutí disciplinární komise kontumováno v její neprospěch. Existuje reálná možnost, že i v důsledku toho přijde o mistrovský titul, který měla před pár dny skoro jistý. Ale to už zajímá jen málokoho. Ostudný konec pražského derby v každém případě z hlediska Slavie představuje „vyvrcholení“ letošního ročníku. Možná víc než to – jakousi seismickou událost ve světě českého fotbalu, která rozdělí čas na před a po.

Přežije konzervatismus Donalda Trumpa?

Americký útok na Írán má mnoho předvídaných i nepředvídaných důsledků. Patří k nim i zvýraznění rozporů mezi, řekněme, novou pravicí, kterou kritici označují za populistickou, sympatizanti pak za konzervativní či národněkonzervativní. Podpora stran, jež se k ní dají přiřadit, v mnoha zemích roste, za přelomovou událost v jejím vývoji bylo považováno druhé zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA. Čekalo se od něho, že pomůže vytvořit nějakou synergii, takže vliv stran tohoto typu, nyní povzbuzovaných silou spřátelené supervelmoci, bude dál růst.

O příčinách a následcích

V Brně se má koncem května konat sjezd Sudetoněmeckého krajanského družení, stala se z toho vítaná záminka zopakovat si debatu, která v téhle zemi probíhá cyklicky už od revoluce. Teď se do ní rozhodli vstoupit poslanci vládní koalice výzvou, aby od pořádání sjezdu bylo upuštěno. Rozedíraly by se tak staré rány, přispívalo by se tak k rozdělení společnosti a podobně.

Střílení v hotelu Hilton

Americký prezident Donald Trump se stal terčem dalšího pokusu o atentát. Během tradiční večeře pořádané Asociací korespondentů v Bílém domě se jednatřicetiletý Cole Allen snažil dostat do sálu a střílel po příslušnících tajné služby, prezidenta a další členy Trumpovy administrativy ochranka vyvedla ze sálu. Atentátník byl zatčen. Na Allenově výběru místa činu by se dalo najít i cosi symbolického. Večeře korespondentů je velmi nóbl akce, na níž se schází americká smetánka. Zároveň v něčem popírá politické rozdělení.

Zběsilost na Žižkově

Knihu Marie Zelbové Táňa / Praha 3 / Žižkov může člověk hravě zvládnout během jednoho odpoledne, utkví v něm ale na o hodně delší dobu. Zvlášť je-li to čtenář, řekněme, mého typu, který pamatuje dobu, v níž se text z větší části odehrává, svět pozdně normalizační a těsně porevoluční Prahy. Postavy vyprávění Marie Zelbové mu navíc mohou přijít povědomé – ne že by je osobně znal, ale potkal lidi jim v něčem podobné. Někdy se jim tenkrát říkalo „existence“, tedy lidé pro řádného občana jaksi podezřelí, práce se štítící, žijící nezřízeně, vyhlížející pro normalizované oko odpudivě.

Zasmát se tomu nejstrašnějšímu

Film Drama norského scenáristy a režiséra Kristoffera Borgliho je zdařilá provokace. Už to je v dnešních časech docela výkon, za provokativní se v nich často označují díla, pro něž je charakteristická hra na tu nejjistější jistotu – pořádně to napálit do „těch druhých“ a vychutnat si nevyhnutelné ovace od těch svých. Borgli na věc jde, řekl bych, poctivějším způsobem, jeho film může zneklidnit a třeba i pobouřit kohokoli. Viděl jsem ho ve slušně zaplněném pražském kině, nemálo diváků – především mladých – působilo dojmem, že je na film přitáhlo také obsazení.

Prorok paranoidního věku

Je noc, naivní hrdina přijíždí taxíkem k bráně venkovského sídla, čekají u ní dva toporně působící strážní. Řekne jim heslo, převezou ho k honosnému paláci, před ním je zaparkovaných několik rolls-royců. Vstoupí, oblékne si černou kápi a nasadí masku, v paláci je mnoho podobně oblečených hostů, mezi nimi procházejí svlečené mladé ženy. V hlavním sále pod vedením muže v červené róbě a za doprovodu sugestivní hudby probíhá jakýsi vágně okultní, snad satanistický rituál. V dalších místnostech probíhají orgie, sex obnažených krásek a zahalených hostů působí mechanicky, ani trochu smyslně, také je součástí temného rituálu.

Cézar versus papež

Stalin, jak se často vypráví, si utahoval z vojenské bezvýznamnosti Vatikánu pověstnou otázkou: „Kolik má papež divizí?“ Dá se v tom taky vidět příklad zaslepené pýchy. Divize nedivize, papežové dál sídlí ve Vatikánu a jejich vliv nijak neslábne, zatímco po Josifu Stalinovi se dávno slehla zem a ani s jeho dědictvím to není bůhvíjaké (i když jak se to vezme...). Také je v tom možné vidět příklad nepochopení toho, že síla a vliv mohou mít různé podoby a různé zdroje, ne vždycky je možné je měřit v divizích. Podobné kolize světů – nebo jak to nazvat – je teď účastný americký prezident Donald Trump.

Z Měsíce s láskou

Příběh vesmírné mise Artemis II jako kdyby nepatřil do světa tady a teď. Až mě překvapilo, jaký ve mně probudil entuziasmus, nechtěl jsem si ho (a tak sváteční dny) kazit sledováním záškubů pokračujícího diskurzu na témata naléhavější, nebo aspoň budící větší vášně. Ano, že se nějakému vesmírnému plavidlu se čtyřmi lidmi na palubě podařilo obletět smyčkou Měsíc a octnout se během toho vůbec nejdále, co se člověk kdy od Země dostal, nemusí být zrovna to nejdůležitější a nejdůsažnější z aktuální nabídky událostí. Ale stejně.

Trapní k politování a pomilování

Mám dlouhodobě pifku na necitlivé a neinvenční přejmenovávání cizokrajných filmů a seriálů pro české obecenstvo. Takže jsem si nemohl nechat ujít „vylepšení“ jména sedmidílné americké minisérie DTF St. Louis, kde zkratka znamená „down to fuck“, na počeštěné M.R.D. St Louis. Vytahuje vulgarismus jaksi do prvního plánu. Jistě to může být název, jehož si uživatel všimne. Troufám si ale odhadnut, že se tak podaří přitáhnout k minisérii publikum, jemuž se asi líbit nebude, zatímco diváci, jimž by se dílo režiséra a scenáristy Stevena Conrada líbit mohlo, budou názvem spíš odrazeni. Neměli by se nechat.

Český (zatím) matlácký terorismus

Pachatelé posledních dvou teroristických útoků na českém území – Jaromír Balda a členové skupiny Earthquake Faction (otázku, zda jimi jsou zatčení, ponechávám otevřenou) – by v mnoha ohledech mohli jen těžko být víc odlišní. Důchodce versus (zřejmě) mladí studenti. Stoupenec SPD vystrašený možností masové muslimské imigrace versus fanatičtí zastánci Palestiny blízcí prostředí pokrokářské levice. Podobnou mají ale – dá-li se o něčem takovém u terorismu mluvit – úroveň praktických dovedností. Jejich činy byly provedeny velmi matlácky.

Se Seanem v Kyjevě

V půli března jsem se na dva dny (plus cesta) stal válečným turistou, odjel jsem vlakem do Kyjeva. Důvodem nebyla jen zvědavost, můj otec byl v nultých letech českým velvyslancem na Ukrajině, česká ambasáda se letos rozhodla uspořádat přednášku na jeho památku a pozvala mě (až postupem doby jsem pochopil, že se ode mě nečeká jen pasivní účast, že tu přednášku mám jaksi přednést). Za tu kratinkou dobu jsem nestihl zažít či vidět nic, co by českému čtenáři mohlo přiblížit realitu války.

Donald Lear

Spojené státy podle prezidenta Donalda Trumpa nezapomenou Severoatlantické alianci, že je nechala ve štychu, členské země neposlaly svoje válečné lodě, aby napomohly otevření Hormuzského průlivu pro obchodní dopravu. Amerika je k tomu sice nepotřebuje, ale pamatovat si to bude, ve vhodném okamžiku to jistě i připomene. Jinými slovy: Aliance se vůči USA zachovala neloajálně a doplatí na to. Jenomže loajalita je dvoustranný vztah. A z vystupování představitelů americké administrativy se nezdá, že by ho tímto způsobem chápala .

Introspekce? Nikdy!

Určujícími osobnostmi dneška jsou technologičtí magnáti, píše se často. A asi po právu. Jsou to přece oni, kdo vytvářejí svět zítřka, nebo spíš svět, jehož příchod je očekáván každou minutu. Pokud na něm člověk bude chtít být účasten, bude muset přijmout jeho pravidla. Cenný vhled do jejich způsobu uvažování poskytl tento týden Marc Andreessen, velice vlivný byznysmen ze Silicon Valley, který je také považován za člověka uvažujícího v širších souvislostech a jemuž je také nasloucháno. Politicky se během let posunul doprava a před posledními prezidentskými volbami podpořil Donalda Trumpa.

Český lev v nejistých časech

V sobotu večer se v Praze udílely filmové ceny Český lev. V televizním přenosu ta ceremonie nepůsobila zrovna strhujícím dojmem, ne snad, že by byl nějak roztahaný, plný zbytečně dlouhých monologů, vytváření atmosféry a podobně. Šlo to vlastně docela rychle, snad až na značně křečovitou úvodní dotáčku. Ale těch kategorií je hodně. Průvodní slovo českoamerické stand up komičky Biancy Cristovao vtipem vskutku moc nehýřilo, mladí filmaři, kteří byli letos vybráni za předávající, se většinou (a rozumně) snažili odbýt si to svoje co nejrychleji, někdy v milých rozpacích, někdy trochu v křeči.

Zpívej, naftaři!

Americký scenárista a režisér Taylor Sheridan je člověk-továrna a taky muž, jehož jméno „prodává“. Ve světě soudobého zábavního průmyslu představuje ojedinělý úkaz. Je to tvůrce původních seriálů, který si může dělat prakticky, co chce. Není to navíc „jen“ scenárista, svoje projekty má od začátku do konce pod dohledem, který vykonává z obrovského ranče v Texasu – jak romantické (k honičce, v níž Sheridan žije, ovšem dost přispívá, že ten lán světa musí splácet). Těch jeho projektů je velmi mnoho a to, že vznikly tovární výrobou, je na nich dost vidět.

Írán a budoucnost trumpismu

Mlha války je po začátku útoku USA a Izraele na Írán, zdá se mi, hustší. Těžko se dobrat informací o tom, co přesně se na bojišti děje, sociální sítě namísto toho uživatele přehlcují videi, jež mají dokládat to či ono, z nichž nemalá část může být „fejková“. K té snížené viditelnosti přispívá i americká administrativa, jejíž představitelé vystupují se sebevědomými prohlášeními, která si jsou navzájem někdy protichůdná. Například v pondělí se veřejnost mohla dozvědět, že válka je už prakticky u konce (Trump) i že teprve pořádně začíná (ministr obrany Hegseth), později byla ta slova pracně slaďována.

Jarmuschův „rodinný“ film

Jim Jarmusch uvedl svůj první hraný film před pětačtyřiceti lety. Pro pamětníka, který ho ze setrvačnosti má pořád zařazeného mezi mladé tvůrce na vzestupu, to může být překvapivé zjištění. Mohlo ho zmást, že Jarmusch pořád vypadá plus minus stejně, snad jen vlasy, jež si dřív odbarvoval na šedobílo, tu proceduru teď už nepotřebují. Jeho styl oblékání je pořád stejně elegantní, i díky tomu patří mezi americké režiséry, kteří jsou v Evropě možná populárnější než doma, protože naplňují evropskou představa cool Američana.

Novější články Starší články