Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Krvavé vzpomínky na dobu chaosu

Skoro každý sériový vrah má už dnes na Netflixu „svou“ minisérii. Je proto až s podivem, že na Charlese Mansona, démonickou postavu, jež v lidech po desetiletí probouzela temnou fascinaci, vyšla řada až teď. A že výsledkem není obvyklý naddimenzovaný upovídaný a formálně konvenční výklad, ale dokumentární film normální stopáže. Je dobře vystavěný, vynalézavě a efektivně se v něm pracuje s archivními materiály, režíroval ho klasik dokumentárního filmu Errol Morris. Co do sdělení je ale jeho film Operace Chaos: Mansonovic vraždy fragmentární.

S Teslou, ale bez paměti

Automobily na elektrický pohon symbolizují všechno, co je s dnešním Západem špatně – takový byl ještě nedávno konsenzus části konzervativní pravice, která je označovala za slepou vývojovou uličku, již mocensky a z pomýlených důvodů prosazuje establishment. Bývávalo. Mezi ty bizarnější události minulého týdne patřila i jakási prodejní akce u Bílého domu, během níž si prezident Trump vybíral z nabídky několika modelů elektrických vozů značky Tesla. Přítomný byl i majitel firmy Elon Musk, který při té příležitosti vyslovil závazek, že jeho společnost zdvojnásobí výrobu, což prezentoval jako projev víry v Ameriku.

Kulturní křesťanství jako „víra pozpátku“?

V diskusích o tom, co by západní civilizace měla v zájmu vlastního přežití ve svém životě výrazněji zviditelnit, často zaznívá výraz „židovsko-křesťanské hodnoty“. Operují jím i lidé, kteří se ke křesťanství (nebo judaismu) jako k náboženskému přesvědčení třeba nehlásí. Vnímají ale zásadní úlohu, již ta víra a její hodnoty ve formování a udržení západní civilizace měly, a jejich přežití považují za předpoklad jejího dalšího trvání.

Slzy „libtardů“ jako smysl politiky?

„Zmlkni, prcku (Be quiet, small man),“ doporučil Elon Musk polskému ministrovi zahraničí Radosławu Sikorskému, který na síti X napsal, že Evropa by měla pro Ukrajinu hledat náhradu za internetové připojení Starlink, jež napadené zemi poskytl právě Musk. S „výchovným políčkem“ hned přispěchal i ministr zahraničí USA Marco Rubio, když použil teď už obligátní americkou výzvu: „Poděkuj!“ Pochopitelně to vyvolalo emotivní a dotčené reakce.

Pět let po lockdownu

Ve čtvrtek to bylo pět let ode dne, kdy vláda vyhlásila nouzový stav, začalo období covidových lockdownů. Čas v něčem strašně dávný a zapomenutý, zároveň jako by to bylo včera, jako by to nikdy neskončilo. Zkušenost té doby je hodně diskutovaná a přitom, myslím, nezpracovaná, snad i vymlčovaná. Pandemie představovala mimo jiné i milník vývoje české veřejné debaty směrem k bezmyšlenkovitému tribalismu. Pro mnoho a mnoho jejích účastníků se stala součástí velkého příběhu o tom, jak měli vždycky a ve všem pravdu.

Happy end na Oscarech

Na Oscarech dnes už zjevně záleží tak málo, až je možné, že je vyhraje skutečně dobrý film. Jmenuje se Anora, natočil ho režisér Sean Baker. Jeho vítězství v něčem odpovídá způsobu, jímž se Oscary v posledních letech proměnily, celkem často se stane, že cenu pro nejlepší film získá snímek, který v kinech moc lidí nevidělo. Anora ve světových kinech utržila 41 milionů dolarů, mezi oscarovými vítězi hůře dopadly jen snímky Země nikoho a V rytmu srdce, jež ale byly uvedeny v době covidových lockdownů (i tak ale Bakerův malý a nezávisle produkovaný film něco vydělal).

Pohraniční stráž zasahuje

Současná veřejná debata má velice mnoho velice otravných rysů. Mezi ty nejotravnější z nich počítám existenci jakési „pohraniční stráže diskurzu“. Jednotka zapálených debatérů bděle sledující, jestli někde někdo názorově neujel, nepřekročil hranici přijatelného, jejíž poloha se sice v čase dost mění, členové stráže o její aktuální poloze ovšem mají skoro vždy přehled, v případě pochybností ji určí sami. Na překročení hranice stráž reaguje rázně a nesmlouvavě, doba si to zřejmě žádá. Nedávno zasáhla proti známé novinářce Petře Procházkové, která v televizi řekla, že ukrajinský prezident Zelenskyj během setkání s Donaldem Trumpem a J. D. Vancem udělal chyby.

Americké císařství

Příběhy, které si jako jednotlivci i jako společnost o sobě vyprávíme, jsou strašně důležité. To je známá a často opakovaná, dalo by se říct banální pravda. Ale pořád pravda. Jsou důležité, i když třeba nejsou ve všech ohledech pravdivé, ledacos je v nich zkresleno či pominuto. Jeden z nejsilnějších příběhů moderní doby je ten americký, který lidé na celém světě vstřebávali nejenom ze zpráv a knih, ale i z popkultury, písniček a filmů známých po celém světě. Už nějakou dobu se ale ten „oficiální příběh Ameriky“ mění.

Jeff Bezos se činí

Z šéfa Amazonu a třetího nejbohatšího člověka na světě Jeffa Bezose se v poslední době stala politicky angažovaná osoba. Spolu s dalšími technologickými magnáty byl svědkem inaugurace prezidenta Donalda Trumpa, což bylo obecně interpretováno jako příznak nového spojenectví. V tomto týdnu formuloval svůj vydavatelský ideál – Bezosovi patří deník Washington Post, z hlediska zisku je mezi jeho podniky jistě bezvýznamný, vliv tradičních médií navíc klesá, ještě pořád to ale jsou vlivné noviny. Bezos se rozhodl provést v deníku koncepční změnu, oznámil ji v dopise redakci, který zároveň zveřejnil na síti X.

Válka, ve které se Rusko a Západ navzájem podcenily

Válka na Ukrajině začala před třemi roky, 24. února 2022. Postupně se podoba konfliktu ustálila ve vyčerpávající a zdlouhavou „opotřebovávací válku“. Na diplomatické frontě ale vývoj prudce akceleroval, když nový americký prezident Donald Trump prohlašuje, že konflikt chce co nejrychleji ukončit. Evropu zároveň ale znejišťuje, když ji odstrkuje na vedlejší kolej, a vůči Ukrajině a Volodymyru Zelenskému vystupuje výrazně kritičtěji než jeho předchůdce. V Salonu Echa jsme o tom debatovali s Michaelem Žantovským, Jiřím Šedivým, Jiřím Weiglem, Ondřejem Soukupem a Jiřím Justem.

Twitter není „skutečný život“. A zároveň je

Mezi ty, kdo nevyhráli volby v Německu, nepochybně patří také Elon Musk. Na svém masově sledovaném (200 milionů sledujících) účtu na síti X (dříve Twitter), již vlastní, masivně propagoval AfD, psal o ní jako o „poslední jiskřičce naděje“ pro Německo, burcoval, co to šlo, přidávali se k němu i někteří další členové Trumpovy administrativy. Zdá se ale, že ta nebývale silná podpora z Ameriky výsledek AfD nijak neovlivnila. Podpora strany byla podle průzkumů od konce roku plus minus stabilní, oscilovala mezi 19 a 22 procenty, její zisk ve volbách průzkumy kopíroval.

Rakovina jako performance

Potěší to, když člověk náhodou a nepřipraven narazí na dílo, které ho osloví silněji, než čekal, uvázne mu v hlavě. Ne nutně jako vrcholný umělecký výkon, ale jako výsledek poctivé snahy vyprávět příběh, na kterém „něco je“, něco víc než senzační okolnosti a drama, v němž jde také o lidské životy. Podobnou zkušenost jsem udělal s šestidílnou australskou minisérií Jablečný ocet. Pustil jsem si ji na zkoušku, na základě letmo zahlédnutého doporučení a bez velkých očekávání, ve stavu otupělosti, kdy mysl zvládne nanejvýš chvíli zpracovávat pohyblivé obrázky, než odpadne.

Hlavně se nezatěžovat fakty

Tyhle dny nejsou z nejveselejších. O to víc je člověk vděčný za důvod trochu se zasmát. Dostal jsem ho ze strany celkem nečekané – od Elona Muska, což není ten největší vtipálek na světě, i když si tak někdy asi připadá. Po převzetí Twitteru (dnes X) umožnil přidávat ke statusům takzvané komunitní poznámky, které uváděly na pravou míru faktické nepravdy v tom statusu obsažené. Často a úspěšně a pro uživatele užitečným způsobem byly korigovány absurdity, jež přicházely z „woke“ tábora.

Uprchlík v „prohnilé zemi“

Americký snímek Brutalista režiséra Bradyho Corbeta je obdivovaný a v některých ohledech taky obdivuhodný film. Už po jeho světové premiéře na festivalu v Benátkách, kde získal Stříbrného lva za režii, se o něm psalo jako o události, která svým významem přesahuje dimenzi jednoho roku. Následovala další ocenění, na Oscara je nominovaný v deseti kategoriích včetně ceny pro nejlepší film. Brutalista je film nesený vskutku obdivuhodnou ambicí.

Kdo obstojí ve „flyntovském“ testu?

Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti hájit vaše právo to říkat. Tahle sentence mylně připisovaná Voltairovi byla po dlouhé roky stálicí české názorové publicistiky, používala se někdy s až legračně veledůležitým důrazem. Jsou horší věci. Nedávno jsem si uvědomil, že jsem na ni už dávno nenarazil. Je to docela příznačné. Důvod, obávám se, není to, že by se stoupenci svobody projevu, mezi něž se počítám, naučili podepírat svoje teze méně okoukanými citacemi. Ale spíš to, že vnímání svobody projevu (i dalších svobod) jako univerzální hodnoty je dnes o dost méně rozšířené než dříve.

Krásný nový svět podle J. D. Vanceho

V Paříži se sešly světové špičky, aby debatovaly o hrozbách, jež přináší nástup umělé inteligence. Projev tam měl i americký viceprezident J. D. Vance, jeho čtvrthodinové vystoupení mělo velký ohlas, nedivím se tomu. Byla to dobře přednesená řeč, taky dobře napsaná – ne ve smyslu výjimečných literárních kvalit, ale srozumitelná, neužvaněná, věcná a nezanesená prefabrikovanými obraty. Označil bych ji za přesvědčivé vyjádření stanoviska, s nímž v mnoha ohledech nesouhlasím.

Oscarová legrace s Emilií Pérez

Ve světě se toho momentálně děje docela dost, člověk by proto mohl snadno přehlédnout, že budou brzy udělovat Oscary. A byla by to škoda – ne snad proto, že by letošní ročník Cen akademie byl nějak mimořádně nabitý nebo že by dění kolem Oscarů toho hodně, jak se dnes rádo říká, „vypovídalo o společnosti“ či aspoň o momentálním stavu, neb snad i dalším směřování filmového umění. Je to ale jistým morbidním způsobem zábavné – a na nějakou tu výpověď možná nakonec taky dojde. Nejvíc oscarových nominací – třináct – získal film francouzského režiséra Jacquese Audiarda Emilia Pérez.

Mysterium kanceláře

Na Apple TV+ (v Česku i na Canal+) začala druhá řada seriálu Odloučení (Severance). V amerických médiích se píše, že to je ten nejlepší seriál, jaký je aktuálně na streamovacích platformách k vidění. Jistě, podobné superlativy jsou v současné kulturní publicistice používané značně inflačním způsobem, v případě Odloučení mi ale nepřijdou nemístné, i když v sestavování žebříčků a vyhlašování těch nej nej děl nevidím velký smysl.

Který film je ten „prorocký“?

Film je sugestivní umění, ještě pořád masově sledované. Čas od času se proto stane, že nějaký snímek získá jaksi prorockou reputaci díla, jehož autoři odhadli a vyjádřili budoucnost dřív, než se stala, způsobem, jímž se svět teprve promění. Pro lidi se sklonem ke konspiračnímu teoretizování je například časté vnímání hraného filmu coby komunikačního nástroje, jímž je zasvěceným předáváno nějaké skryté poselství.

Nic jiného není reálné?

Světem technologií otřásl nástup čínské aplikace DeepSeek, údajně mnohem levnější a produkčně méně náročné umělé inteligence, než jsou ty americké. Prezident Trump v té souvislosti mluvil o „budíčku“ pro americké filmy, ve zprávách zazníval opakovaně termín „Sputnik moment“, odkazující k vyslání první družice, sovětského Sputniku, jež odstartovala vesmírné závody mezi tehdejšími supervelmocemi. Bude se tedy závodit. Otázka kam a proč se poběží, ale moc nezaznívá, jako kdyby bylo irelevantní si ji vůbec klást, protože směr vývoje je už nezměnitelně daný. Otázka jen je, jak rychle se závod poběží a kdo bude v jeho čele.

Veliká a skvělá Evropa? Zase?

Evropa by potřebovala svoje hnutí MEGA (Make Europe Great Again), radí na dálku Elon Musk a i na téhle straně oceánu se mu dostává sluchu. Evropa je v krizi a vyčerpaná, sama sebe podvazuje absurdními regulacemi, je pasivní a bezradná, což se ukazuje třeba i v bezpečnostních otázkách. Měla by být „znovu velká, skvělá“, ale to by se musela výrazně proměnit. Jinak může skončit jako skanzen, jehož obyvatelé budou hrát roli krojovaného komparzu pro turisty z rozvinutějších významnějších končin světa, kteří sem přijedou za nějakým tím „autentickým zážitkem“.

Boj za Dejvickou nádražku – kauza pro konzervativce

Vzal jsem to dost zeširoka, ale nakonec se přece jenom dostávám k Dejvické nádražce. Je to jedna z posledních klasických nádražních hospod, podniků spíše ošoupaných a nepředstavujících vrchol co do úzkostlivé hygieny a sledování gastronomických trendů. Konzervativec je člověk, který si stoupne před rozjetou historii a křičí na ni, aby se zastavila, a dělá to v době, kdy k tomu nikdo jiný nemá sklon a nikdo nemá ani trpělivost s lidmi, kteří to prosazují.

Příběh hymny Trumpovy revoluce

V Americe po nástupu Donalda Trumpa probíhají až revoluční změny, názory na ně se různí, avšak všechny jsou silné... V tomto textu se jim ovšem věnovat nebudu. Ale každá revoluce hodná toho jména má taky svou hymnu, má ji i ta Trumpova – je to píseň Y.M.C.A. od kapely Village People, která se často hrála během prezidentovy kampaně a při různých slavnostních příležitostech, včetně oslav inaugurace. Ta skladba má v něčem zajímavou historii a to, že se dostala do „prezidentského“ kontextu a osvojila si ji právě Trumpova administrativa, je v něčem paradoxní.

Tušení krásného a podivného

Pro generaci, která se rozhlížela po světě v devadesátých letech, a i pro nemálo lidí mladších byl David Lynch v mnohém iniciační umělec. Zažili díky němu, že film může vypadat jinak a vyjadřovat se jinak. Vzpírat se obvyklému způsobu interpretace – když tvůrce takto ukazuje toto, míní tím tohle a jeho poselství je takovéto –, a přesto si uchovat určitou sdělnost. Racionální sféra divákovy mysli nemusela úplně pobrat, o čem Lynchovy filmy jsou, co říkají o světě, společnosti, člověku.

Kdo je „média“?

Média jste vy. Těmito slovy se jednou za čas obrátí ke svým sledujícím (celkem jich je asi 200 milionů) na síti X její majitel, nejbohatší člověk na světě a člen nastupující Trumpovy americké administrativy Elon Musk. Má to být triumfální zvolání. Připomíná jím, že tradiční média jsou již překonaná, nemohou už fungovat jako strážci bran na tržiště informací, kteří rozhodují, kdo tam bude vpuštěn, kdo ne. Díky Muskově síti lze tuhle stráž obejít, stát se jedním z těch, kdo spoluurčují agendu. Musk rád pracuje s pojmem „občanský žurnalismus“, tradiční média podle něj budou vytlačena angažovanými občany.

Pravicoví soudruzi woke levice

Seznamte se s novým šéfem, stejným jako ten starej. Slova z dávné rokenrolové hymny Won’t Get Fooled Again od kapely The Who se často používají jako vyjádření skepse vůči změnám prezentovaným coby revoluční. Nakonec se šéf od šéfa, jedna vládnoucí garnitura od druhé zas tolik neliší. Je to značně zjednodušující tvrzení – mezi šéfy mohou být velice citelné rozdíly, vše vždycky při starém nezůstane, věci se mohou dramaticky změnit, ale jenom do určité míry. Snaha změnit společnost bude vždycky limitovaná danostmi lidské existence, povahou člověka.

Kontrola, důstojnost a eutanazie

Prezident Petr Pavel v úterý na setkání s veřejností v Třeboni potvrdil svou podporu uzákonění eutanazie. Vzhledem k okolnostem to mohlo být jen krátké vyjádření. „Já jsem už dříve odpovídal na tuto otázku jenom vlastním pocitem, který vycházel z toho, že jsem chtěl mít pokud možno co největší kontrolu nad svým životem.“ Pokud by se dostal do bezvýchodné situace, která by mu mohla přinést jen pokračující utrpení, měl by rád možnost odejít důstojně, „tedy způsobem, který si sám zvolím“, nechtěl by být udržován při životě, který by už neměl „nějakou kvalitu“.

Z krále Trumpa brzy bude jen prezident

Zvolený prezident Spojených států Donald Trump to svým oddaným fanouškům doma i v zahraničí nedělá jednoduché, úkol hájit a interpretovat různá jeho vyjádření může být dost nelehký. Například tenhle týden, když na tiskové konferenci nevyloučil možnost vojenské intervence v Grónsku, které by prý rád připojil. Na Kanadu, již by do Států začlenil taky, prý ale útočit nebude, vystaví ji jenom ekonomickému nátlaku. To jsme si oddechli. Někomu to může připadat jako imponující projev síly. Jsem tu a vezmu si, co chci. Je to ale síla spíš performativní, na odiv stavěná.

Když v sobě rodič najde sílu, nepotřebuje děti bít

Jak na tom česká rodina skutečně je a jak se proměňuje? Přispívají poměry v rodinách ke zhoršování duševního zdraví dětí a dospívajících? Co může přinést novela občanského zákoníku, která označuje veškeré tělesné tresty za nepřípustné? Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl o tom mluvil s psycholožkou Alenou Paloušovou, Petrou Wünschovou, psychoterapeutkou a ředitelkou organizace Locika, která se snaží pomáhat rodinám žít bez násilí, a psychologem Petrem Hrochem.

Krasavcův konec

Justin Trudeau včera oznámil odchod z funkce kanadského premiéra a předsedy vládní liberální strany, jejíž preference v prosinci spadly na v kanadském kontextu propastných šestnáct procent. V úřadu předsedy vlády končí po deseti letech, to je v politice docela dlouho, z hlediska „výdrže“ byl spíš úspěšný. „Odchod na vrcholu“ ale rozhodně nepředvedl.

Novější články Starší články