Nakonec z toho byla moc pěkná událost, i když možná trochu jiná, než zainteresované publikum očekávalo. V Lánech byla v přímém přenosu otevřena obálka s dokumentem, který měl obsahovat poslední slova Tomáše Garrigua Masaryka. Tajemník jeho syna Jana, Antonín Sum, který záznam v roce 2005 předal Národnímu archivu, tak učinil s podmínkou, že obsah bude zveřejněn po dvaceti letech. Stalo se – a hned se ukázalo, že věci se mají trochu jinak.

Nejsou to poslední slova, záznam pravděpodobně vznikl tři roky před prezidentovou smrtí, v roce 1934, kdy se Masarykovo zdraví prudce zhoršilo a očekával se brzký konec. A dokument neobsahuje nějakou prezidentovu politickou závěť, poselství národu či instrukce pro československé činitele, co přesně by měli dělat, prognózu toho, co přinesou přicházející časy, a rady, jak se v nich zachovat.

Jistě, byly to všechno jenom úryvky, nezaznělo všechno, co si tenkrát Jan Masaryk anglicky zapsal. To málo, co je z prezidentových slov známo, ale působí dojmem, že TGM vyhlížel konec vyrovnaný, že se nesnažil do (domněle) poslední chvíle hrát roli aktivního státníka, který potřebuje věřit tomu, že ještě pořád všechno řídí, a vytěsňovat tak třeba vědomí, že z tohoto světa už odchází a nedá se s tím nic dělat.

Ta slova také, myslím, vyjadřují změnu perspektivy, kterou může člověk na konci své životní dráhy prožívat. Víckrát jsem na těchto stránkách citoval myšlenku amerického komentátora a spisovatele Davida Brookse. Rozdělil úspěchy a ctnosti člověka do dvou skupin: ty, o nichž sám píše ve svém „cévéčku“ (tedy profesní úspěchy, publikace, ceny a vyznamenání a podobně), a ty, o nichž se mluví na jeho pohřbu, kde na něj truchlící vzpomínají především jako na člověka.

Z těch zveřejněných slov jsem takovou proměnu priorit vnímal. Přijetí toho, že moje snahy a stanoviska už nejsou moc důležité a je lepší soustředit se na svoje poslední věci. Odstup a taky jakási mírnost, třeba i vůči tomu Andreji Hlinkovi, jejž prezident označil za hlupáka. Tahle perspektiva nemusí být příznakem konce, podobným třeba obtížnému dýchání. Spíš bych řekl, že to je projev nějakého lidského zrání, možná jeho závěrečná fáze, stav, k němuž někdo dospěje v posledních dnech, někdo třeba i dřív a někdo vůbec.

Je příznačné, že ta nejcitovanější věta ze zveřejněného dokumentu se týkala toho, že lidi jsou hloupí a nevzdělaní (TGM podle Dagmar Hájkové v zaznamenané promluvě z toho soudu nedělal výjimku pro sebe). Lidé, kteří tu sentenci opakovali, často působili dojmem, že se přiřazují k menšině vzdělaných a chytrých, jejímž údělem je to, že jí hloupost a nevzdělanost většiny kazí její ušlechtilé záměry. V něčem to působilo dost alibisticky. Škoda že si nevšimli toho, že tu citovanou větu formuloval člověk, který tenhle druh rádoby jistoty asi nepotřeboval.