Americký komik kanadského původu Nathan Fielder je v kontextu dnešní masové zábavy úkaz skutečně ojedinělý. Ve světě, který spoléhá na recyklaci, algoritmizaci a vůbec orientaci na nějakým způsobem zprůměrovanou poptávku, se dokázal uplatnit s něčím velice původním. Jistě to taky znamená, že jeho věci takzvaně nejsou pro každého. I divák, který se s nimi úplně „nepotká“, by ale měl uznat, že něco takového se hned tak nevidí. Stejnou zkušenost by nepřipravenému publiku měla přinést i druhá řada Fielderova seriálu Zkouška, jež se nedávno objevila v nabídce streamovací služby HBO Max.

Fielderova tvorba se pohybuje na hranici reality show a hraných seriálů, jistě v ní jsou pasáže, které nevznikly jaksi spontánním způsobem. Pozoruhodné je, že prožitek ze sledování nijak neovlivní to, jestli divák věří „reálnosti“ toho, co vidí, anebo ne – účinek i vyznění jsou, myslím, v obou případech stejné. Platí to zvlášť v případě Zkoušky, jejímž tématem je taky mlhavost hranice mezi – dnes velice nadužívaným výrazem řečeno – autenticitou chování člověka a přehráváním role, již si osvojil na základě vnějšího zadání nebo z vlastního rozhodnutí.

První řada seriálu popisuje Fielderovu snahu pomoci lidem, kteří před sebou mají situaci, jíž se obávají, protože by v ní nemuseli obstát. V seriálu dostanou možnost si tu těžkou chvíli dopředu nazkoušet v kulisách, jež jsou co nejpřesnější replikou jejího dějiště, a s herci, kteří si dobře osvojili roli dalších aktérů ve věci zkoušeného. V zájmu co nejpřesnější replikace té nadcházející reality jde ale štáb do absurdních krajností. Zkoušení obrovsky nakypí ve chvíli, kdy jedna z „klientek“ potřebuje nacvičit rodičovství. Ukazuje se, že i herci potřebují mít takovou situaci nazkoušenou, aby mohli podat odpovídající výkon. Fielder tak vytváří další a další vrstvy simulace, v nichž se ztrácí rozdíl mezi lidmi, kteří zkoušejí úlohu rodičů, a lidmi, kteří zkoušejí herecký part rodiče – a mezi nimi všemi prochází autor s nehnutou tváří, který jako kdyby nevnímal absurditu toho všeho a tím ji ještě zvýrazňoval.

Druhá řada tenhle princip zachovává. Deklaruje ale obecně prospěšný účel – snahu zabránit leteckým nehodám. Postava Nathana Fieldera dojde k závěru, že jejich důležitou a ve výcviku pilotů zcela opominutou příčinou je nedostatečná komunikace mezi kapitánem a prvním důstojníkem v pilotní kabině, především neschopnost podřízeného říct včas, že šéf něco dělá špatně. S odbouráním téhle bariéry má opět pomoci nácvik, který se jako vždy u Fieldera rozšiřuje až do absurdních krajností (v sérii dojde třeba i na falešnou pěveckou soutěž nebo snahu dosáhnout toho, aby tři klonovaní pejsci v simulovaných podmínkách získali osobnostní charakteristiky zvířete, jehož by měli být replikou). Hranice mezi rolí a „autenticitou“ opět mizí, tentokrát se tak ale děje v zájmu dosažení vytyčeného cíle. Ukazuje se, že komunikační potíž v pilotní kabině letadla může být odstraněna, pokud budou oba piloti během letu v roli, v níž to, co by se jim jinak říkalo těžce, vysloví jako představitelé nějaké postavy. To nutně vede i k úvahám o tom, v jakých životních situacích člověk vystupuje „za sebe“ a kdy se spíš stylizuje do postavy, kterou pro sebe zkonstruoval (nebo ji pro něj vymyslel někdo jiný), kde končí role a začíná já a co to já vůbec je. Zní to vše velmi filozoficky a Zkouška vlastně je docela filozofická show, v níž se ovšem ty životní otázky nastolují jazykem absurdní komiky.

Fielderův seriál je také portrétem určitého typu myšlení. Snahy přistupovat k životu se striktní racionalitou, která však může vést k podivným koncům, třeba i něco odhalit a naznačit řešení, zároveň se s podstatou toho života beznadějně míjet. Předmětem zkoumání se tak ve Zkoušce stane i osobnost autora: seriál ukazuje, co Fielder zkoumá, ale i o čem se mu mluvit nechce. Ten (auto)portrét city neprojevujícího protagonisty je ve finále doveden ke zdrženlivě podané, přesvědčivé emoci.

Zkouška (USA, 2025), scénář, režie, hlavní role: Nathan Fielder, v nabídce HBO Max