Někdy je potřeba zopakovat i ty nejtriviálnější pravdy. Třeba tu, že o oddanosti člověka principu svobody slova nevypovídá to, že ji hájí, pokud je kvůli svým vyjádřením omezovaný nebo trestaný stoupenec názorů mu blízkých. V takové situaci se obhájcem svobody slova stává prakticky každý. Skutečnou zkouškou to přesvědčení prochází v situaci, kdy jde o projev někoho z druhé strany, třeba i pobuřující a nechutný.

Velkým tématem posledních let byl boj proti tzv. kultuře rušení (cancel culture), snaze části pokrokářské levice především v anglosaském světě dosáhnout dominance ve veřejné debatě a v ní zapojených institucích tím, že dosáhne postihu lidí, kteří se ve svých vyjádřeních dopustí nějakého „prohřešku“, přičemž právo stanovovat, co je a co není prohřešek, si vyhradila pro sebe. Často k tomu stačilo vágní prohlášení, že to či ono se nějak dotklo citů někoho ze skupiny, jejíž city by měly být chráněny.

Kultura rušení není a nebyla jenom projev nějaké ideologie, ale také způsob chování, modus operandi, vycházející z norem extrémně on-line světa. Patřilo k němu fízlování v internetové historii zamýšleného terče, snaha najít tam důvod k „zásahu“, lhostejno, zda několik let starý, organizace internetových lynčů, k nimž patřilo i bombardování zaměstnavatelů požadavky, aby toho či onoho pracovníka vyhodili, mnozí představitelé institucí se tváří v tvář takovému tlaku zachovali slabošsky a podvolili se.

Po vítězství Donalda Trumpa se nositeli výkonné moci ve Státech stali stoupenci národního konzervatismu, adekvátně tomu stoupl jejich vliv ve veřejné debatě i v on-line světě. Od jejich nástupu zaznívá kritika, že přebrali móresy levicových praporečníků kultury rušení, a někdy se zdá oprávněná (viz třeba odebírání víz účastníkům propalestinských protestů).

Zdá se, že ta tendence dosáhla zatímního vrcholu po zavraždění vlivného aktivisty a influencera Charlieho Kirka. Na ten zločin někteří lidé reagovali skutečně hnusným způsobem, radovali se z něj a oslavovali ho. V reakci na to je začali stoupenci pravice „lovit“ – ztotožňovat, vyhledávat zaměstnavatele, dožadovat se vyhazovu. Vytvářeli také stránky, na nichž se shromažďovaly údaje o provinivších se. Někteří političtí představitelé ty odpudivé reakce popisovali jako reprezentativní pro celý protitrumpovský tábor a užívali de facto válečnou rétoriku, nepřítel musí být potlačen, zbaven jakéhokoli vlivu, jeho ideologie se nesmí šířit, jde o život...

Jistě, bezprostředně po šokujícím zločinu se rozhněvaná reakce dá v nějaké míře pochopit. Podobnost toho, co se momentálně děje se vzorcem chování cancel culture, ale i tak bije do očí. „Existuje svobodný projev (free speech) a nenávistný projev (hate speech) – a pro něj tu není místo…,“ řekla ministryně spravedlnosti Pam Bondiová. Identickou větu bývalo možné slyšet od pokrokářských stoupenců kultury rušení. Část MAGA tábora za to také Bondiovou kritizovala. Viceprezident J. D .Vance zas vyzval lidi, aby kontaktovali zaměstnavatele těch, kdo Kirkovu smrt oslavují. Tahle snaha už ale přináší i značně sporné plody. Do seznamů oslavujících se dostávají i lidé, kteří vraždu odsoudili, zároveň se ale kriticky (třeba i nevybíravě) vyjádřili ke Kirkovu veřejnému působení. Jistě, krátce po zločinu to nepůsobilo ohleduplně a vkusně. Má ale být ohleduplnost a vkusnost vynucována sankcí?

Smutně groteskní je případ místního manažera restauračního řetězce Texas Roadhouse z Floridy kvůli tomu, že se na síti nepřijatelným způsobem vyjadřovala jeho manželka. Jistě, je možné odbýt to s tím, že když se kácí les, létají třísky a podobně. Jenomže pokud se stanou postupy kultury rušení normou, stanou se normou i její excesy, které nekoření jenom v ideologii, ale také, možná především, v určitém způsobu chování. On-line šmírování a lynče není možné udržet v rozumných mezích. Ani nevím, jestli se o nějaké rozumnosti v tomhle ohledu dá mluvit. Exces, krutost, přehnanost a nespravedlnost jsou jejich neodstranitelnou charakteristikou. Jejich obětí se nestávají jenom jejich terče, ať už zvolené z důvodů pochopitelných, nebo z pouhé touhy po revanši. Tahle internetová „spravedlnost“ proměňuje i svoje vykonavatele. Kdo sám sobě dovolí fízlovské chování, fízlem se stává.