Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Lockdown jako stav ducha

Od začátku covidové pandemie a souvisejících lockdownů začátkem roku uplynulo pět let. V těch časech se zrodil dnešek, nebo v nich aspoň prudce akcelerovaly trendy, které jsou pro tvář dneška určující, existuje na tom dokonce široká shoda, spor se vede jenom o to, co to tenkrát vlastně akcelerovalo a k čemu to vedlo. Covidové časy jsou ve veřejné debatě a vůbec veřejném životě přítomné na jednu stranu silně a na druhou skoro vůbec. Na sociálních sítích dál a dál běží hádky o „tradiční“ covidová témata.

Proč se s těmi druhými vůbec bavit?

Ještě nedávno patřilo k často (i mnou) užívaným floskulím tvrzení, že je důležité, aby se v rozdělené společnosti lidé spolu – bez ohledu na to, kam v tom rozdělení patří – dál bavili. Zdá se mi, že tohle přesvědčení nebo aspoň sklon ho veřejně deklarovat poslední dobou slábne. V závěru hojně diskutovaného dokumentu Velký vlastenecký výlet říká jeho režisér Robin Kvapil, že ho zkušenost z natáčení na Ukrajině přivedla k tomu, že s lidmi pevně ukotvenými na druhé straně nemá význam se bavit a snažit se je přesvědčovat. Na podobně formulované stanovisko jsem narazil víckrát a přicházelo od lidí ze všech stran dnešních kulturních a dalších válek.

A co děti? Pomyslel někdo na děti?

Starší řady seriálu Simpsonovi jsou zásobárna citátů dobře využitelných při debatě o prakticky každé otázce, včetně těch nejvážnějších. Když se dozvídám o záměru dánského předsednictví EU prosadit tzv. chat control, tedy plošnou kontrolu zpráv, jež si posílají uživatelé různých chatovacích aplikací, aby se tak zamezilo šíření dětské pornografie, hned mi jedna simpsonovská citace naskakuje. V tom seriálu se čas od času objevila postava maloměstské dámy, která ráda navštěvuje různá veřejná shromáždění, a když se tam rozproudí debata, pokaždé s patosem vzkřikne: „A co děti? Pomyslel někdo na děti?“

Jaké národnosti byl SSSR?

Ve čtvrtek v Praze na Spartě hrál pohárové utkání lotyšský klub Riga FC. Skupina ultra pražského klubu na stadionu vyvěsila velký transparent: „21. 8. 1968 jste k nám vtrhli, dnes však vaši invazi zastavíme.“ Ten nápis vyjadřoval zdánlivě neotřesitelnou logiku. Do Československa v roce 1968 vpadla vojska Sovětského svazu, jeho součástí bylo také dnešní Lotyšsko, tudíž ta invaze byla také lotyšská. Jasná věc. Snad ten transparent v Lotyšsku neměl nějakou publicitu, příslušníci toho pobaltského národa by se jím mohli právem cítit uraženi.

Lidé s názorem na cestách

Záběr ukazuje scénu z Charkova někdy v roce 2024. Ulice druhého největšího města na Ukrajině jsou i přes den prakticky prázdné, na domech jsou vidět stopy po ruském ostřelování, co chvíli se rozezní sirény, lidé přežívají hodiny a hodiny v protileteckých krytech, i děti se učí v podzemí, z dálky je slyšet dělostřelba, občas dopadne raketa. Ulicí jdou návštěvníci z Česka, štáb dokumentárního filmu a jeho aktéři. Blíží se auto, hodně omlácený žigulík na pokraji rozpadu. Jeden z aktérů si ho všimne, obličej se mu roztáhne do vřelého úsměvu.

Aliance revanše

O Andrejovi Babišovi bylo už mnohokrát napsáno (taky jsem se o to přičinil), že jeho nejvýraznější charakteristikou jako politika je prázdnota. Svým způsobem je to jeho velká výhoda, umožňuje voličstvu, aby si do něj promítalo často protichůdné představy a přání. Zároveň jeho politika měla nějaké konstanty, prezentovala jakýsi lidový technokratismus, kontrast mezi „žvanírnou“ tradiční politiky a „makáním“ oproštěným od ideových střetů, představu země řízené jako firma, v čele každého závodu znavený ředitel nebo ředitelka, trnoucí hrůzou, co na něj nejvyšší vytáhne na příští výrobní poradě.

Groteskní pohádka o smutných zbraních

Horor už dlouho představuje jakousi zkratku, po níž se dostatečně oprásklý mladý tvůrce může dostat do světa „velkého“ filmu třeba i z pozice outsidera. Je to žánr velice filmový, ambicióznímu autorovi může posloužit, aby předvedl, jak zvládá formu nebo jak inovativně dokáže pracovat s nějakou konvencí. Horor se k tomu hodí, protože se v něm snáz než v jiných žánrech dají obejít omezení, která s sebou nese „punkový“ způsob natáčení, mizivé produkční možnosti, neznámí a třeba ani ne moc dobří herci…

Tak mu tu Nobelovku slibte!

K nejlepším satirickým dílům, která se pokusila postihnout dnešek, patří sedmnáct let starý snímek bratrů Coenových Po přečtení spalte, troufl bych si ho označit za prorocký film. Vypráví o tom, jak kolize zájmů a ambicí několika washingtonských troubů, narcistů, zahořklých činitelů střední ráže a podobně vygradovala do groteskního krváku s drobnou politickou dimenzí. Film uzavírá kouzelná scéna, v níž se životem otřískaný šéf CIA radí s podřízeným, jak celou věc co nejefektivněji ututlat. Probírají aktéry jednoho po druhém. .

Potíže s „pravdivými“ příběhy

Členové České filmové a televizní akademie vybírali hlasováním film, který by měl Česko reprezentovat mezi díly, z nichž bude americká akademie vybírat kandidáty na Oscara pro nejlepší neanglicky mluvený snímek. Stane se jím dokument Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být, nekonvenčně a působivě pojatý portrét fotografky Libuše Jarcovjákové. Volba, proti jejímuž výsledku nelze nic namítat. Předcházela jí však místy vyhrocená diskuse o jiném snímku – Sbormistrovi scenáristy a režiséra Ondřeje Provazníka (recenzi najdete v Echu č. 29/2025 – pozn. red.).

Anatomie jedné kauzičky

Současná kulturní válka probíhá v něčem velmi předvídatelným způsobem. Jakmile bojovníci dostanou patřičný signál, zareagují známým a předpisovým způsobem, dá se na to spolehnout. Téhle neměnné charakteristiky je také možné využít, vytěžit z ní nějaké to dílčí vítězství. Nedávno se to povedlo americkým republikánům a vůbec online pravici, když se jim povedlo motivovat svoje protivníky z řad, řekněme, progresivní levice k tomu, aby se velmi efektivně a vlastními silami znemožnili. Šlo o... reklamu na džíny. Asi jste o té kauze už slyšeli.

Mučedník motorismu

Stala se strašná věc. Někoho vyhodili z kapely. Za názor! Týká se to nás všech, protože je to jen další ilustrace... něčeho. Asi tušíte, nač narážím. Oto Klempíř, politický marketér, textař a jeden z vokalistů skupiny J.A.R., dostal padáka z kapely, když se jeho spoluhráči dozvěděli, že se stal volební lídrem Motoristů v Plzeňském kraji. Došlo tím mimo jiné k pověstnému rozpoutání diskuse. J.A.R. jsou docela populární kapela, do těch debat se ale pustili i lidé, kterým je populární hudba spíš volná, situace to zjevně vyžaduje. Jde o hodně.

Zakázali jsme komunismus. Všiml si toho někdo?

V Česku vstoupila v platnost novela trestního zákona, nového znění se dočkal i paragraf 403. Stojí v něm teď: „Kdo založí, podporuje nebo propaguje nacistické, komunistické a jiné hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.“ Změna spočívá v tom, že paragraf explicitně zmiňuje dvě ideologie – nacismus a komunismus. Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl o tom mluvil s Petrem Blažkem, Luďkem Bednářem a Adamem Růžičkou.

Obrácený mluvčí

Život občas nabere nečekaný směr. Ví to kdekdo, například i Jiří Ovčáček. Postava, již část české veřejnosti po několik let sledovala s jakousi často naštvanou a někdy pobavenou fascinací. Začínal jako pilný redaktor komunistických Haló novin, později pracoval pro někdejšího předsedu ČSSD Jiřího Paroubka, s nímž se ale rozešel ve zlém, pak psal do Práva. Jeho „hvězdná hodina“ ale nastala, když se stal mluvčím prezidenta Miloše Zemana. V té roli vystupoval konfrontačním způsobem, svoje invektivy občas formuloval velmi exaltovaně a se značnou snahou o jakousi literárnost.

Něco mezi pejskem a Bohem

Někde v Praze je ztrápený patnáctiletý kluk, když na něj jeho problémy dolehnou, konverzuje o nich celou noc s chatbotem. Vyprávěla mi o něm jedna jeho vrstevnice, působila při tom ustaraně, nedivil jsem se jí. Představa sotva dospívajícího mladíka, který svůj světabol vrhá do digitální propasti v naději, že se z ní ozvou slova, která mu pomohou zvládnout těžké dny, mi přišla smutná a snad i v něčem zvrácená. Daleko víc lidí to ale vidí jinak. Miliony jich jsou vděčné, že jim umělá inteligence dělá společníka, kterému je možné se svěřovat, probírat s ním život způsobem třeba i terapeutickým.

Proč se obtěžovat s programem?

Odpovědný volič se rozhoduje podle programu. Zamyslí se nad tím, co pro něj ve správě země představuje prioritu, jakým řešením dává přednost, pak si prostuduje programy kandidujících stran, zjistí, se kterou z nich se v největší míře shoduje – a té to pak hodí. Jinými slovy: odpovědný volič to nemá lehké, volební akt pro něj sice může představovat slavnost, předcházet by jí ale měla aspoň nějaká práce. A jistě, většina lidí (mě nevyjímaje) má občas sklon dělat se na veřejnosti lepšími, rádi se proto tváří jako ti nejodpovědnější voliči, i když ve skutečnosti jednají impulzivněji a někdy třeba i bez většího rozmyslu.

Humor a jeho platoničtí „ochránci“

Animovaný americký seriál Městečko South Park začal sedmadvacátou sezonu, první měla premiéru v roce 1997. Po tolika letech by už neměl nikoho ničím překvapit. Ale stalo se. V čerstvé premiéře se mimo jiné objeví prezident Donald Trump, loudí sex na znuděném Satanovi, kdekoho žaluje o veliké peníze, průběžně je zesměšňována jeho (ne)disponovanost v určitých partiích. Mluvčí Bílého domu na to reagoval s tím, že South Park už dávno ztratil relevanci, jeho tvůrci se jen zoufale snaží přitáhnout pozornost, Donald Trump je nejúspěšnější prezident historie a žádná čtvrtořadá show na tom nic nezmění.

A kde jsou medvědi?

Minisérii Živel (Untamed) na Netflixu lze doporučit ne snad jako dílo, které by mohlo diváka strhnout, nebo aspoň bavit, ale coby studijní materiál. Málokdy se tvůrcům podaří do scénáře vměstnat tolik klišé, aby tak mohlo vzniknout dílo stoprocentně čisté, do poslední mrtě a nijak inspirovaně naplňující jakousi konvenční představu, z níž zároveň nikdy nevybočí, ani o milimetr. V případě Živlu jde o představu žánrové podívané pro tzv. náročného diváka, který vyžaduje nejenom vzruchy, ale i „hloubku“ a „poselství“.

Koalice klídku

Na kandidátkách hnutí Stačilo! by mělo být čtyřicet zástupců sociální demokracie, předsedkyně Jana Maláčová se stane jedničkou v Praze, první místopředseda Lubomír Zaorálek bude o zvolení usilovat v Moravskoslezském kraji z druhého místa za komunistkou Kateřinou Konečnou. Šance obou uskupení dostat se na podzim do sněmovny tak výrazně stoupla, Andrej Babiš je jistě rád. Zaorálek dohodu vysvětlil potřebou zachránit zemi, nikoliv stranu.

Poprask na globální vesnici

Asi jste tu historku zaznamenali. Existuje kapela jménem Coldplay, je docela populární. Její koncert dokrášlují projekce na velké obrazovce, říká se jí jumbotron. V jednom okamžiku přenášel záběr ze skyboxu, lóže pro prominentní hosty. Objevili se na něm pán a paní, kteří se k sobě, řekněme, velice měli. V okamžiku, kdy si uvědomili, že jsou vystaveni pohledům všech těch tisíců lidí kolem, se velmi vylekaně pokusili dostat ze zorného pole kamery, vypadali při tom velmi komicky, v dané situaci dost dobře není možné vypadat jinak.

Zpívat, ale nemluvit

Český film Sbormistr režiséra Ondřeje Provazníka je vzácný příklad díla, o němž média unisono referují jako o velmi dobrém. A člověk se na něj vypraví a zjistí, že skutečně velmi dobré je, že všechny ty aplausy vstoje a pochvalné recenze mají nějaké opodstatnění. Je to taky film, který nejde snaživě naproti diváckým očekáváním, což se v tomto případě dá považovat za přednost. Plakáty na Sbormistra publiku sdělují, že film „inspirovaly skutečné události“, což může Provazníkův snímek přiřazovat do početné skupiny velmi populárních true crime filmů a seriálů.

MAGA proti Trumpovi

Jen ať ti slaboši klidně pokračují a dál dělají práci demokratů, ať je ani nenapadne promluvit o našich neuvěřitelných a bezprecedentních úspěších, protože já už o jejich podporu nestojím. Nestává se často, aby se politik takhle rezolutně distancoval od části svých stoupenců, jako to předevčírem udělal americký prezident Donald Trump. Ti „slaboši“, o nichž je řeč, navíc patřili do nejtvrdšího jádra tábora MAGA. Prezident přitom teď, zdálo by se, nemá moc důvodů se rozčilovat, konflikt s Íránem dopadl podle jeho představ, nedávno se pochlubil, že po krátkém rozhovoru přesvědčil vedení Coca-Coly, by změnilo recepturu...

Levice se sjednocuje. Zajímá to někoho?

Pár lidí minulý týden protestovalo proti tomu, aby členové sociální demokracie kandidovali na kandidátce hnutí Stačilo!, jehož nejsilnější součástí je komunistická strana. Smutná ilustrace toho, jak špatně na tom je sociální demokracie, partaj, jež v Česku byla vždy významná. Před o něco málo víc než deseti lety se vedla v něčem podobná debata, sociální demokraté a levicová inteligence se přeli o to, jestli spolupracovat s komunisty jako menšinovými partnery nebo silou, která by podporovala hypotetickou jednobarevnou vládu ČSSD.

Nazkoušet si život a ztratit se v roli

Americký komik kanadského původu Nathan Fielder je v kontextu dnešní masové zábavy úkaz skutečně ojedinělý. Ve světě, který spoléhá na recyklaci, algoritmizaci a vůbec orientaci na nějakým způsobem zprůměrovanou poptávku, se dokázal uplatnit s něčím velice původním. Jistě to taky znamená, že jeho věci takzvaně nejsou pro každého. I divák, který se s nimi úplně „nepotká“, by ale měl uznat, že něco takového se hned tak nevidí. Stejnou zkušenost by nepřipravenému publiku měla přinést i druhá řada Fielderova seriálu Zkouška, jež se nedávno objevila v nabídce streamovací služby HBO Max.

Soumrak seznamovacích aplikací?

Firmám, které provozují internetové seznamovací aplikace, se přestává ekonomicky dařit. Počet předplatitelů Tinderu mírně klesá, společnost Bumble, která provozuje stejnojmennou aplikaci, propustila třetinu zaměstnanců. Optimistická (z mého pohledu) interpretace je, že tenhle způsob seznamování narazil na svůj limit, protože čím dál víc lidí zjišťuje, že účast v něm jim moc nepřináší a strašně je vyčerpává. Seznamovací aplikace fungují na principu předplatného, základní verzi má uživatel zadarmo, když si připlatí, získá navíc nějaká privilegia a „vychytávky“.

Filip Turek jako oběť MeToo? To snad ne

Prázdninový program na českých hradech a zámcích, v kulturácích a pohostinských zařízeních by měla nově obohatit dost prapodivná položka. Poslanec Evropského parlamentu a kandidát Motoristů do sněmovních voleb Filip Turek totiž chce uspořádat turné, během nějž by lidem vysvětloval, jak a za jakým účelem se organizují kampaně MeToo. Cítí se k tomu být povolán, terčem jedné takové kampaně se prý stal sám. Web Page Not Found zveřejnil text Apoleny Rychlíkové, podle nějž na poslance podala trestní oznámení bývalá partnerka, kterou měl před lety bít a jinými způsoby fyzicky i psychicky týrat.

Íránské filmové samizdaty

Výrazem současného Íránu nejsou jenom apokalyptické hrozby ajatolláhů a sevřené šiky revolučních gard. V zemi existují i lidé, kteří se diktatuře dokážou odvážně a třeba i za cenu těžkých obětí postavit. Patří mezi ně i někteří íránští filmaři, tamní kinematografie je oceňována už od konce minulého století, kdy festivalové publikum zaujaly filmy tzv. íránské nové vlny, především její nejvýraznější osobnosti – Abbáse Kiarostamího, filmaře a básníka, autora snímků na první pohled jednoduchých a zároveň velice komplexních, prodchnutých velmi přesvědčivým a neokázalým humanismem.

Proč si Newyorčané možná zvolí „komunistu“?

V New Yorku se v listopadu bude volit starosta. Jako do značné míry určující pro jejich výsledek se považuje to, jak dopadnou demokratické primárky. Jejich vítězem se velmi překvapivě stal Zohran Mamdani, jejž prezident Trump popsal jako „komunistického šílence“ a pohrával si na veřejnosti s myšlenkou, že ho možná bude potřeba deportovat.

Formanova a Keseyho „problematická“ klasika

Mezi nejvýznamnější – alespoň ze společenského hlediska – události letošního filmového festivalu v Karlových Varech patří uvedení restaurované verze snímku Přelet nad kukaččím hnízdem, při té příležitosti do Varů přijede jeho producent a známý herec Michael Douglas (víc k tomu v textu Veroniky Bednářové v tomto vydání, str. 38). Pro české publikum mají 50. výročí i obnovená premiéra tohoto snímku zvláštní váhu, Přelet nad kukaččím hnízdem tu je vnímaný jako něco víc než „jen“ jedno z velmi významných děl filmové historie. Je to taky „náš“ film.

Musk versus Trump. „Nerd“ proti bavičovi nemá šanci

A takové to bylo krásné přátelství, chtělo by se říct. Inu, už není. Velmi veřejná roztržka mezi Donaldem Trumpem a Elonem Muskem jistě má i nějaké politické příčiny a možné následky. Dá se vykládat jako projev inherentní tenze v prezidentově nesourodé koalici, v tomto případě mezi spíš libertariánsky orientovanými magnáty ze Silicon Valley, pro něž je zmenšování rozpočtových výdajů zásadní, a zbytkem MAGA hnutí.

Padesát let v Čelistech

Koncem června uplynulo půl století od premiéry filmu Čelisti režiséra Stevena Spielberga, díla, které v mnohém změnilo svět filmu jako umění i jako průmyslového odvětví. Vrcholného prázdninového a plážového filmu, jenž změnil vztah širokých mas k parybám, inspiroval mnoho a mnoho starostlivých pohledů propátrávajících hladinu moře, jestli se nad ní nemihl zlověstný trojúhelník žraločí ploutve. Čas Čelistem, myslím, neubral na síle, měl jsem v životě příležitost ověřit si, že působí i na generace narozené dlouho po jejich vzniku. Je to film s jasně vymezenou ambicí, kterou ale naplňuje bezezbytku.

Starší články