Norský snímek Citová hodnota režiséra Joachima Triera je považován za jeden z nejdůležitějších filmů právě skončivšího roku. Na festivalu v Cannes dostal Grand Prix, obdobu stříbrné medaile, dá se čekat, že se objeví v nominacích na různá výroční ocenění. Trierův film je navíc dílo, které se snaží o jakousi neexkluzivnost, má ambici oslovit širší vrstvy publika, než jsou lidé, kteří pečlivě sledují festivalové trendy. Pokouší se dotknout čehosi univerzálního, nesnaží se publikum poučit o nějaké podobě jinakosti, vypráví o věcech, jež by mohli mít lidé na plátně i v sále společné. Film Citová hodnota by bylo možné brát jako příklad dobře provedeného „měšťanského umění“, což nemyslím nijak pejorativně.

Provedení elegantní, vyjadřování sdělné, téma závažné, traktované ale způsobem, který nebude nikoho moc rozedírat nebo zneklidňovat. Film pro kultivované lidi, kteří chtějí být dále povznášeni, třeba i ze statusových důvodů, neradi by se ale v sále dočkali nějakého skutečného otřesu. Opět: nic proti tomu. V kinematografii dlouho existovala tahle kategorie tvorby, snímky tohoto typu často dostávaly různé ceny, mluvilo se o nich.

V současnosti se ale tento druh, řekněme, přemýšlivějšího, úhledného a přitom divácky stále vstřícného filmového mainstreamu už prakticky vytratil. Přesněji řečeno: už není součástí mainstreamu, stalo se z něj „umčo“ pro fajnšmekry. Je to škoda – pro kinematografii i pro to publikum. Dochází kvůli tomu totiž ke značnému zmatení pojmů. Dílo, které je příkladem právě toho dobře provedeného mainstreamu, k němuž patří také ta snadná stravitelnost a možná i mělkost, nebo aspoň nevelká hloubka, je najednou vnímáno jako příklad vrcholně zvládnutého umění. Něco takového se stalo i s Trierovou Citovou hodnotou, filmem, na němž není nic nějakým zásadním způsobem špatně, zároveň je ale až absurdně přeceňovaný.

Z Joachima Triera (nar. 1974; není nijak spřízněn se známým Larsem von Trierem) se v posledních letech stala evropská režisérská hvězda. Do širšího povědomí se dostal díky filmu Nejhorší člověk na světě (2021), portrétu mladé hrdinky, která neví, co chce – ani ve vtazích, ani v práci. Trier ji ukazoval nesoudícím, v nějaké míře sympatizujícím způsobem, nemálo mladých divaček a diváků se v tom portrétu našlo, ztotožnilo se s ním. Zároveň jim mohlo uniknout, že příběh protagonistky je také dost hořký a nekončí pro ni moc dobře. Citová hodnota má s tímto snímkem leccos společného – kulisu současného Osla, opět skvělou Renate Reinsveovou v hlavní roli, téma vztahu mladé ženy a staršího muže, umělce, přičemž ten vztah je ukazován s pochopením pro motivy a jednání obou stran. Tentokrát to ale není vztah partnerský, ale pouto mezi rodičem a potomkem, uznávaným režisérem Gustavem Borgem (Stellan Skarsgaard) a jeho dcerou, herečkou Norou (Renate Reinsveová). Ta spolu se sestrou Agnes (Inga Ibsdotter Lilleaasová) vyrůstala v domě, který Gustav zdědil po své matce, zůstaly tam, i když Gustav rodinu opustil. Po smrti bývalé ženy se otec snaží vrátit do životů dávno dospělých dcer (Agnes v jeho starém domě žije se svou rodinou). Má také tvůrčí nápady, chce na místě, kde vyrůstal, natočit film, jímž by se vypořádal s tragickou událostí, kteru tam zažil a která ho celoživotně poznamenala. Byl by rád, kdyby jednu z hlavních rolí přijala Nora, jako alternativa se nabízí hollywoodská hvězda Rachel (Elle Fanningová), jejíž účast na projektu by zestárnuvšímu režisérovi jistě pomohla přinejmenším z produkčního a kasovního hlediska…

Tři postavy hledají domov

Jakýmsi tichým, ale stejně významným protagonistou Trierova filmu je také dům, v němž se Citová hodnota zčásti odehrává. Až pohádkové působící dřevěná stavba někde v norském hlavním městě, nesoucí onu titulní citovou hodnotu. Autoři (spoluscenáristou je Trierův častý spolupracovník Eskil Vogt) ho „obsazují“ do jaksi osvědčené role. Dům, rodinné sídlo jako svědek i depozitář vzpomínek, památník minulého a ztraceného, které v něm ale nějakým způsobem trvá. Vsáklé do zdí, zapsáno rýhami a dalšími drobnými stopami, které mohou pamětníkovi připomenout čas a okolnosti jejich vzniku a pro další generace být šifrovanou zprávou o životech neznámých předků. Rodný dům obvykle hraje klíčovou úlohu v osobní mytologii. Je to místo, kde nastalo stvoření a kdy také člověk vnímal svět a čas jiným způsobem – jako trvalejší, neměnný, prodchnutý samozřejmou jistotou a řádem. Je ovšem také často místem, kdy ty jistoty byly poprvé a zásadním způsobem narušeny, svědkem a trvalou připomínkou ztráty prvotní nevinnosti. Může se z něho stát prostor jaksi dvojí povahy. Je to fyzicky existující stavba, v níž člověk vidí doklad kontinuity vlastního života i památku na to, co nenávratně minulo. A zároveň může mít ideální, lidskými smysly nepostižitelnou podstatu, která snad trvá v jeho stěnách, v nichž neporušeno přežívá místo, kde „to všechno“ začalo a jež také čeká, až „to všechno“ skončí – místo, z něhož jsme odešli a které čeká na náš návrat. Je to fyzický domov i domov duchovní nebo jeho obraz uzpůsobený lidskému vnímání. Místo počátku i místo určení. Tím způsobem je motiv rodného domu zpracováván i v umění včetně filmu: například ve třech snímcích Andreje Tarkovského (Solaris, Zrcadlo a Nostalgie) je smrt zobrazovaná jako návrat do rodného domu.

Marně hledám domov, povzdychne si jedna z hlavních postav Citové hodnoty. Vyjádří tak ústřední téma filmu i leitmotiv všech jeho protagonistů. Lidí, kteří se vyrovnávají s možností ztráty domova (rodinné sídlo se bude prodávat) i s jeho absencí na niterné úrovni. V tom pohádkově vyhlížejícím domě každý z nich zažil taky nějakou velmi nepohádkovou věc, která ho poznamenala na zbytek života. Byli tam protagonisty vlastního příběhu, zároveň hráli i důležitou roli v příběhu druhých. Během filmu jsou ale přivedeni k uvědomění, že jejich individuální příběhy jsou součástí nějaké delší story (patří do ní i trauma z válečných časů, což je motiv, který je v Citové hodnotě podle mě zbytečný a jistým způsobem konvenční a snadný). Každý z nich se po svém snaží vyrovnat s tím, co v tom domě zažil. Gustav se pokouší svoje zranění ve filmu pojmenovat a popsat, postavit se mu tváří v tvář. Nora svoje prožitky artikuluje, když jako herečka na pódiu vystupuje v nějaké roli (dlouhá sekvence v úvodu filmu, kdy Noru těsně před premiérou přemůže tréma, je nervydrásající). Agnes na místě, kde se rozpadla její původní rodina, buduje novou, v níž se, jak věří, už nebude nic podobného opakovat. Citová hodnota, o niž ve filmu jde, ale nepředstavuje jenom zranění a ztrátu, je to také pouto, které má smysl udržet, anebo se o to aspoň pokusit, bez ohledu na bolest, již přinesla minulost. V centru Citové hodnoty je rodina umělců a umění je také ve filmu ukazováno jako způsob, jak ze svých osobních prožitků a ztrát udělat něco univerzálního a zároveň dát sám sobě šanci posunout se o kousek dál.

Joachim Trier a jeho tým svá témata dokážou podat v hladce plynoucím celku. Scénář naťukne ledacos, nepůsobí to ale usnaženě a chtěně, herci jsou výborní, pomáhá jim k tomu i nestereotypnost postav, z nichž každá je nahlížena s pochopením, které přitom nepomíjí ani nerelativizuje jejich provinění vůči ostatním. I obraz (kamera Kasper Tuxen) je kultivovaný a sdělný, přispívá k celkově melancholickému a přitom vitálnímu dojmu. Citová hodnota je však také film srážený vlastními přednostmi – aby dílo mohlo proniknout někam skutečně hluboko, muselo by se toho hladkého plynutí, ohleduplnosti vůči publiku, po němž toho autoři vlastně moc nechtějí, vzdát. Nevystavují ho konfrontaci s něčím skutečně zneklidňujícím, nepřinášejí mu prožitek otřesu, který by mohl být společný divákům i tvůrcům, pravdivosti, jež se nutně musí vzpírat rytmu hladkého plynutí a uživatelsky vstřícné komunikace. Je to paradoxní. Citová hodnota, jejímž tématem je otisk minulosti v tom, co je přítomné, nakonec taky především evokuje cosi, co tu bylo ještě před jejím natočením – snímky, které se dotýkaly podobných témat, ale měly jinou přesvědčivost a intenzitu než ten Trierův, jenž ve srovnání s nimi může působit jako ochuzená náhražka. V něčem může připomínat norskou metropoli, jak ji Trier ve svých filmech zachycuje. Nepochybně příjemné město, kde se asi dobře žije, uzpůsobené lidským potřebám a vnímání, nepřekračující meze lidského měřítka. Řím to ale není.