Ještě před začátkem války na Ukrajině natočil v Rusku americký režisér Michael Lockshin adaptaci klasického románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka. Po velkých peripetiích se snímek dostal do ruských kin, měl veliký úspěch, vzbudil ale prudce odmítavou reakci oficiálních míst, která dobře pochopila, že fantaskní a vášnivý příběh o lásce, ďáblovi v Moskvě a střetu spisovatele se stalinistickou mocí má v dnešním Rusku velmi aktuální dimenzi. Do Moskvy, kde vyrůstal, se Lockshin vrátit nemůže, film se ale pomalu dostává do světových kin včetně těch českých. S Týdeníkem Echo mluvil také o své ojedinělé rodinné historii, současném Rusku, tamním filmu i o Michailu Bulgakovovi.

V Moskvě jste byl naposled v roce 2021. Když jste tenkrát odjížděl, počítal jste s možností, že se už nebudete moci vrátit?

Bylo to krátce potom, co jsme Mistra a Markétku dotočili, letěl jsem film stříhat do Los Angeles. Měl jsem ale už tehdy pocit, že se stane něco špatného. V lednu 2022 jsem měl v Rusku přebírat cenu za svůj první film (Stříbrné brusle, první ruský film natočený pro Netflix – pozn. red.). Tehdy už se ruské jednotky soustřeďovaly na ukrajinské hranici, mnoho lidí věřilo, že válka nebude, já jsem si ale myslel, že začne, a pro cenu si už nepřijel. Neměl jsem ale tušení, jak katastrofická to bude válka. Výroba našeho filmu se tehdy rozpadla, z Ruska odešly západní firmy včetně našeho distributora Universal, nevěděli jsme, jestli producent bude kvůli mým proukrajinským veřejným vyjádřením chtít pokračovat se mnou jako s režisérem.

Chybí vám Moskva?

Samozřejmě. V době začátku války jsem tam sice už dlouho nežil, ale chodil jsem tam do školy a na univerzitu. Měl jsem rád Petrohrad v létě. Mám v Rusku přátele.

Jste s nimi i dnes v nějakém kontaktu?

Ano, ale čím dál méně, i když někteří mí přátelé cestují po světě. Většina z nich byla proti válce, i když to třeba nechtěli veřejně projevit. Postupem doby ale mnoho z nich ten svůj postoj nějak relativizovalo, z černé a bílé se stala šedá. Nevím, jestli je to kvůli vlivu propagandy, nebo nějaké jejich kognitivní disonanci. Takže i kvůli tomu k sobě dnes máme daleko.

V Rusku máte nejenom přátele, žije tam i vaše rodina, dostala se tam dost neobvyklým způsobem. Vaši rodiče, američtí komunisté, se v roce 1986 z Texasu přestěhovali do Sovětského svazu. Bylo to z jejich strany náhlé rozhodnutí, anebo ten přesun déle chystali a vás a vaši sestru na něj připravovali?

Nepamatuji si toho moc, bylo mi tenkrát pět. A dítě v tomhle věku prostě přijme, že rodina jede na výlet tam nebo onam. Matně si ale vzpomínám, že to bylo docela náhlé. Z doby po našem příjezdu si pamatuji hlavně to, že jsem poprvé v životě viděl sníh a užíval si ho. Uvědomění si nějakých kulturních rozdílů přišlo až později, v době dospívání.

Z těch velmi nepočetných emigrantů, kteří ze Západu přišli do zemí východního bloku, se staly svého druhu celebrity. Hojně se o nich psalo v médiích, objevovali se v televizi. Byl to i případ vaší rodiny?

Asi ano, ale byl jsem tehdy malý. Velmi rychle jsem se naučil rusky, byl jsem integrovaný do ruské školy, i když jsem se asi trochu vymykal, nebyl jsem si ale vědom toho, že na mé rodině je něco zvláštního a že můj život v Rusku má nějakou politickou dimenzi. Spolužáci mě mohli brát jako exota, ale když se v devadesátých letech Rusko otevřelo, objevilo se v Moskvě hodně cizinců, takže jsem ani v tomhle ohledu moc nevyčníval.

Tři roky po vašem příjezdu se zhroutil komunismus v Evropě, za další dva roky se rozpadl Sovětský svaz. Jak to vaši rodiče nesli?

Byli z toho v depresi, podobně jako další lidé, kteří věřili v ideály sovětského komunismu. Zároveň si, myslím, brzy po příjezdu uvědomili, jak moc se sovětská realita liší od představ, které o ní měli, když ještě žili v Americe. Pro mnoho Rusů ale zhroucení SSSR představovalo naději, přineslo jim svobodu. V zásadě si devadesátá léta v Rusku pamatuji jako dobu, kdy byli lidé znejistělí, ztratili místo ve společnosti a hledali pro sebe nějaké nové.

Devadesátá léta v Rusku jsou dnes vnímána především jako roky chudoby a zločinu…

Rozhodně. A obojí jsem tenkrát vnímal. Zároveň jsem viděl i to, jak se z rodičů těch spolužáků, kteří pocházeli z různých funkcionářských rodin, stávali přes noc milionáři. Z aparátčíků, kteří dřív řídili nějakou továrnu, pak ji převzali a stali se z nich byznysmeni. Viděl jsem chudobu i extrémní bohatství a taky drogy, alkoholismus a depresi, doktory věd, kteří se najednou museli živit jako taxikáři a podobně. Se svou rodinou, která tam zůstala, jsem dál v kontaktu, jenom s otcem už dlouho nemluvím, trochu mu přeskočilo.

Chcete se jako umělec nějak odstřihnout od toho napojení na Rusko, stát se prostě západním filmařem, který zpracovává pro Západ typická témata?

Od Ruska se nemohu odstřihnout, ani kdybych chtěl. A já nechci. Ale pokud jde o témata, tak nevím, jestli je dnes možné natočit film o Rusku, který by zároveň nebyl o válce. Neláká mě adaptovat další krásný klasický ruský román a nezahrnout do něj tu strašnou nacionalistickou válku, již Rusko rozpoutalo. Zároveň nevím, jestli je možné film o té válce natočit dnes, když ještě nevíme, jak dopadne. Znám lidi, kteří se v exilu a bez cenzury snaží udělat rusky mluvené filmy o tom, jaké to je, být dnes Rusem. Andrej Zvjagincev, což je podle mě filmař, který dnes nemá obdobu, se o něco takového pokouší. Nemůžu ale říct, že by tohle bylo moje téma, že bych chtěl udělat něco podobného. Mám rozpracované nějaké projekty, ale ruské současnosti se explicitně netýkají.

Ve vašem filmu i v Bulgakovově románu postavy občas mluví „v kódech“, řeknou třeba o někom, že odjel na dovolenou, ale myslí tím, že ho zatkla tajná policie. Používají se podobné kódy i v současném Rusku?

Určitě. Přátelé, se kterými si ještě pořád píšu, to dělají, protože dobře vědí, že do zprávy nemohou přímo napsat, co si myslí, neboť všechny konverzace přes internet jsou kontrolované. Bulgakovovo dílo bylo lingvisticky analyzováno a těch kódů se v něm našlo hodně. V tomhle ohledu se historie, bohužel, opakuje.

Před válkou existovala na Západě početná ruská emigrace, měla i svou vlastní kulturu, časopisy, knihy, společenský život. Dá se něco podobného říct i o současném ruském exilu?

Ano. Z Ruska po začátku válku odešly statisíce lidí, mezi nimi i mnoho umělců, spisovatelů, filmařů a dalších. Mají dnes svou televizi Dožď, která sídlí v Amsterdamu, v Rize zpravodajský server Meduza, v Berlíně jsou ruská vydavatelství. Ta společnost je živá, je ale taky plná vnitřních bojů.

Jste Američan, který prožil formativní roky v Rusku. Myslíte, že díky tomu vidíte Západ trochu ruskýma očima?

Vždycky jsem, myslím, dokázal vnímat svět z obou perspektiv, jsem bilingvní, dění v Rusku i ve Spojených státech vnímám pohledem outsidera. Podobné outsiderství jsem vnímal i z Bulgakovových textů, proto jsem se na ně snad dokázal napojit.

Existuje stereotyp depresivního ruského exulanta lamentujícího nad bezduchým Západem…

Nejsem tenhle typ a myslím, že Západ není bezduchý, v jeho kultuře je hodně ducha. Ale znám pár ruských emigrantů, kteří tenhle stereotyp naplňují.

Jsou v současném Rusku černé listiny, oficiální či neoficiální, na nichž jsou umělci, kteří by si už ve svém oboru neměli „škrtnout“?

Určitě existují. Když jsem z Ruska v roce 2021 odjížděl, existovala jakási cenzura. Rychle po začátku války ale dosáhla až stalinských dimenzí. Řešilo se, že by náš film neměl být nikdy uveden nebo že by z něj měly být pro ruská kina vystřiženy některé scény – konkrétně třeba ta, v níž postavu Spisovatele, kterou jsme do Bulgakovova příběhu dopsali, vyslýchá tajná police a je ve vězení, nebo záběr na hořící Moskvu ve finále filmu. O tom všem už jsem se dovídal jenom přes e-mail. Po premiéře začala v médiích kampaň proti filmu. Od té doby se cenzura v Rusku ještě upevnila a dnes by už nebylo možné natočit film, který by byl režimu nepohodlný. A nikdo by to ani nezkusil – lidé mají strach a vědí, co si mohou a nemohou dovolit.

A ta cenzura je otevřená a režim veřejně hlásá, že je potřeba kulturu a veřejný život „vyčistit“, anebo se dál tváří, že v zemi panuje svoboda, a cenzura je nějakým způsobem skrytá?

V ústavě je pořád ukotvená svoboda projevu, neexistuje žádný zákon, který by cenzuru legalizoval, ale o tom, co se smí a nesmí dělat, se mluví úplně otevřeně.

Režimní umění dnešního Ruska je spíš eskapistické, nebo se natáčejí hrdinské eposy jako za sovětských časů?

Jen málo dnešních ruských filmů jsou čistá propaganda, třeba proválečné hrdinské filmy. Skoro nikdo na ně taky nechodí. Naprostá většina produkce jsou únikové filmy, hodně pohádek a komedií.

Sovětský svaz se hlásil k ideologii, v níž všichni museli být vzděláni a rituálně potvrzovat svou loajalitu vůči ní, tehdejší propaganda popisovala SSSR jako avantgardu historického vývoje. Ve vašem filmu je scéna z divadla, kde se hraje muzikál o šťastné budoucnosti, kdy všichni budou žít v sovětském zřízení. Dnešní Rusko ale něco takového nemá.

Nemá. Režim se dlouho snažil něco takového vytvořit. Dnešní režimní ideologie je odpor proti liberálnímu Západu, tvrzení, že Rusko má svou vlastní cestu. Nějakou pozitivní vizi ale ruská propaganda nevykresluje. Ve dvacátých a třicátých letech asi byli lidé, kteří věřili v ideály komunismu. Nemyslím si, že je v dnešním Rusku moc lidí, kteří věří v obnovení ruského impéria. O to je to všechno smutnější.

V Bulgakovově románu se Moskvou prochází ďábel a baví se tím, že lidé v tom městě nevěří v jeho existenci. Dnešní ruský režim se ale okázale hlásí k pravoslavné tradici. Dá se říct, že by dnešní Moskvané už na Bulgakovova Wolanda reagovali jinak?

Je těžké říci, co si dnešní Rusové myslí, neexistují důvěryhodné sociologické průzkumy. Když jsem v Rusku vyrůstal, byla to většinově ateistická země a nemyslím si, že by se to nějak zásadně změnilo. V každodenním životě se tam ale lidé vždycky řídili mnoha pověrami, to se asi taky nezměnilo. Ďábla by ale asi nepoznali. A nepoznávají. I dnes přece prochází Moskvou.

Bulgakovova Mistra a Markétku jsem poprvé četl v osmdesátých letech v komunistickém Československu, tehdy bylo snadné se na ten text napojit, nejenom kvůli politice – čtenář mohl mít pocit, že s Bulgakovem dýchá stejný vzduch. Vy jste ten román četl ve svobodnějších časech.

Jako povinnou školní četbu na konci devadesátých let. Ale i tak mě ta kniha strhla. Jako dítě jsem zažil konec Sovětského svazu a i v devadesátých letech měla Moskva dál v něčem sovětský „feeling“, groteskní byrokracie a vůbec groteska života, mluvení v kódech a mnoho dalšího se přeneslo do nové doby. Z Mistra a Markétky se stala jedna z mých nejoblíbenějších knih, přečetl jsem všechno od Bulgakova a před začátkem práce na filmu jsem tu knihu četl ještě několikrát. S každým čtením se pro mě nějak proměňovala, pořád jsem v ní nacházel věci, jichž jsem si dřív nevšiml. Mistr a Markétka navíc není úplně dokončený román, četl jsem i starší verze textu, které se od toho vydávaného v mnohém dost liší.

Máte v knize nějakou oblíbenou pasáž, která se do filmu nakonec nevešla?

Těch je hodně. V knize je hodně dějových linií, které jedna s druhou nemusejí moc souviset, třeba příběh předsedy domovní správy Nikanora Ivanoviče Bosáka – ten může fungovat v literatuře, ale ve filmu už tolik ne. Nakonec jsme se rozhodovali podle toho, jestli ta která scéna nebo linie nějak posouvá pro nás ústřední příběh filmu, příběh Mistra a Markétky. Vypadly tak i obrazy, které by jinak měly velký filmový potenciál, třeba scény s Galou jako upírem.

V Mistrovi a Markétce, románu i filmu, je zábavně vykreslená typologie režimních umělců a kulturních funkcionářů. Je tam naivní a troubovitý „věřící“, básník Bezprizorný, kritik a fanatik moci Latunský, naoko kultivovaný a o to nebezpečnější baron Meigel, všichni ti legrační a bezpáteřní aparátčíci, jejichž jediným zájmem je mít se dobře. Vidíte podobnou typologii i v kulturním establishmentu současného Ruska?

Na sto procent. V mnoha komentářích k filmu se to také zdůrazňovalo. Když jsme film natáčeli, mysleli jsme, že je především o minulosti, v době premiéry se z něj ale stal film o dnešku. O cenzuře, vězněných umělcích a taky o aparátčících, kteří jsou dnes stejní jako tehdy. Komentátoři, kteří znají dnešní establishment zevnitř, ve filmu nacházeli vyobrazení některých, jak se dnes v Rusku říká, „dvorních umělců“ současnosti. Stejně tak dnes v ruských uměleckých kruzích existuje strach z tajných služeb, napojení některých lidí na bezpečnostní složky – známo je to například o některých členech ruské filmové komise a podobně. Každý ví, že pokud chce něco natočit, je potřeba být s takovými lidmi zadobře. Před válkou to tak nebylo.

Jak tohle prostředí neslo, že filmovou adaptaci milovaného ruského románu natočil neruský tvůrce?

Je to paradoxní, v letech 2020–2021, kdy se film připravoval, měl ještě ruský film mezinárodní ambice, ruská kultura chtěla být integrována do té evropské, v Rusku měly kanceláře velké produkční a distribuční firmy a podobně. V té době nijak nevadilo, že mám americký pas, možná to představovalo i určité pozitivum. Po premiéře ale byla kampaň prorežimních médií proti filmu založena z velké části právě na tom, že cizák ze Západu znesvětil ruskou klasiku.

Zmínil jste postavu Spisovatele, jakési alter ego Michaila Bulgakova. Jak toho autora jako postavu vnímáte?

Jevgenij Cyganov, který Spisovatele a Mistra hrál, měl nastudované Bulgakovovy texty. Bulgakov toho o sobě napsal hodně, některé jeho prózy, třeba Zápisky mladého lékaře, jsou autobiografické, román Bílá garda, adaptovaný pro divadlo jako Dny Turbinových, pojednává o jeho rodině. Taky po něm zůstaly deníky, deník si psala i jeho manželka. Je toho dost, z čeho je možné jeho postavu vytvořit. Důležité je, že Bulgakov se v sovětském systému cítil jako outsider, pocházel z aristokratické rodiny, mluvil více jazyky, ruskou kulturu považoval za součást evropské kultury, nesouzněl s bolševickým experimentem. Mnohokrát žádal o povolení emigrovat, ale úřady mu odjezd zakázaly.

Zároveň se říká, že Stalin měl pro Bulgakova slabost, aspoň ho tedy nenechal zabít jako mnohé jiné umělce.

Je těžké určit, proč někteří umělci byli v době stalinismu vězněni a zabíjeni a jiní ne. Bylo to skoro jako loterie. O Stalinově slabosti pro Bulgakova kvůli tomu, že Dny Turbinových byly jeho oblíbená hra, se mluvilo začátkem třicátých let a pak už ne. Bulgakov žil ve strachu, že ho každý den mohou zatknout, nebyl publikován, jeho texty pro divadlo nebyly uváděny. Stalina nikdy nepotkal, jednou s ním hovořil telefonicky.

Choval naději, že by se mohl dožít vydání Mistra a Markétky?

Z jeho deníkových záznamů vyplývá, že v to věřil mnoho let. I proto je v knize tolik těch kódovaných vyjádření, nechtěl, aby text byl příliš explicitní, protože pak by nebyla už vůbec žádná šance ho vydat. Na konci života už mu bylo jasné, že se vydání nedožije, ale manželka mu slíbila, že pro publikaci románu udělá všechno. A po šestadvaceti letech se jí to podařilo prosadit.

Z Bulgakovova románu je silně cítit smutek a zoufalství člověka, který je chycený v sovětském světě jako v pasti, ví, že proti němu nemá šanci, a aspoň v rukopise vypíše sen o tom, jak se ten režim a jeho slouhové dočkají odplaty. Myslíte, že odcházel ze světa zoufalý?

Těžko říct. Umíral na velmi vážnou a bolestivou nemoc. V závěru života dostával morfin, ale na románu pracoval do úplného konce. Pokud měl naději, vyrůstala z lásky, protože věřil v lásku. Snad ho utěšovalo i vědomí, že jeho umění bude existovat dál.

Mluvil jste o tom, jak se ten romána pro vás každým přečtením měnil. Pro mě se postupně stával čím dál smutnějším. Poprvé jsem ho četl jako teenager a vnímal především to zesměšnění režimu a režimní kultury, až později mi docházelo, jak neuvěřitelně smutná ta kniha je.

V hodně reakcích lidé psali, že můj film je příliš vážný. Když si ale vezmete esenci příběhu, tak ta je jasně tragická, i když je v tom příběhu i hodně satiry, grotesknosti a fantasknosti.

Postava Spisovatele a jeho milenky, z nichž se ve Spisovatelově textu stávají Mistr a Markétka, ve vašem filmu spáchají sebevraždu. Ta je ale svým způsobem předznamenána už v Bulgakovově románu. Aby vztah Mistra a Markétky mohl být naplněný, musí je Woland zabít.

V našem filmu není nic, co by nevyplývalo z románu, nebylo v jedné z jeho starších verzí nebo v Bulgakovových denících. Možná to jen v knize není tak explicitní a čtenář to může přehlédnout.

Současná veřejná debata na Západě je hodně formovaná tzv. kulturní válkou. Velmi hojně se v ní používají často domnělé analogie s velkými a krvavými totalitárními ideologiemi dvacátého století. Mnozí jsou v ní označováni za novodobé nacisty nebo stalinisty…

Tahle srovnání velmi neodpovídají tomu, jak skutečná totalita vypadá. Používání slov jako nacista a fašista je dnes na Západě inflační, je směšné, když tak jsou označováni třeba i v něčem autoritářští dnešní západní vůdci. Znám lidi, kteří zažili skutečný hitlerismus, stalinismus, putinismus, a proto vím, že míra strachu a autoritářské kontroly byla v těch režimech jiná než na dnešním Západě. To neznamená, že se na Západě, v Evropě ani USA, nedějí znepokojivé věci a neexistují neblahé nebo i hrozivé trendy. Jejich přirovnávání k nacismu či komunismu je ale přepjaté.