Žijeme ve světě, v reálném světě, kterému vládne síla, kterému vládne moc. Tenhle axiom důsledného „realismu“ formuloval v rozhovoru pro CNN Stephen Miller, zástupce šéfa úřadu amerického prezidenta, když se vyjadřoval k zatčení Nicoláse Madura (záměrně nepíšu prezidenta Madura, protože jeho volební „vítězství“ bylo zmanipulované a země Západu, včetně nejen USA, ale i Česka, ho jako legitimní hlavu státu neuznávají). Americká akce byla velmi přesvědčivou demonstrací síly.

Kritici Madurova zatčení v té souvislosti poukazují na dvojí metr americké administrativy – Trump rozkázal zatknout Madura, který je ve Státech obviněný z narkoterorismu, a přitom omilostnil bývalého honduraského prezidenta Hernándeze, jenž byl loni v Americe odsouzen na 45 let za krytí narkokartelů. Ten rozpor se dá interpretovat všelijak – Hernándezova strana je Trumpovi politicky blízká, omilostnění mohlo být projevem impulzivní a nepromyšlené negace všeho, co se stalo za Bidenových časů, a podobně. Ten rozpor ale taky může být jen zdánlivý, spektakulární zatčení i velkorysá milost jako kdyby skládaly jedno poselství: Co s vámi bude, záleží jen na nás. Tak nás neštvěte. Nikoli nekamaraďte se s kartely, nevražděte politické odpůrce a tak dále. Neštvěte nás. To je velmi zjednodušeně podaný základ známé Monroeovy doktríny, již se Trump, jak říká, rozhodl oživit a naplnit. Lidovějším jazykem ji před skoro sto lety shrnul výrok připisovaný prezidentu Rooseveltovi nikaragujského diktátora Somozy: „Je možná hajzl, ale je to náš hajzl“. Podle té staronové americké doktríny se latinskoameričtí vládcové budou těšit svobodě být, či nebýt „hajzly“ dle vlastního uvážení, nebudou ale mít svobodu nebýt „naši“.

Bezprostředně po Madurově úspěšném zatčení prezident Trump mluvil, jako kdyby se Amerika rozhodla změnit ve Venezuele režim („Budeme Venezuelu řídit“ a podobně). Mohl to být jen projev pro Trumpa charakteristického impulzivního siláctví, vyvolávalo to ale reminiscence nezvládnuté změny režimu po odstranění všeobecně nenáviděného režimu Saddáma Husajna. V krátkém komentáři pro časopis (teprve vyjde) jsem to označil za projev nebezpečné pýchy. Může to tak být, ale teď už si stoprocentně jistý nejsem. Kromě přepálených ambicí a nekontrolované povídavosti ta slova mohou vyjadřovat i záměr naplnit Monroeovu (a Trumpovu) doktrínu. Na to, co chtějí (anebo říkají, že chtějí) Američané, režim ve Venezuele měnit nemusí. Bezprostředně po Madurově zatčení se také objevily spekulace, podle nichž měly americké speciální jednotky pomoct zevnitř, zásah prý probíhal s vědomím části režimu. V čele státu je viceprezidentka Delcy Rodriguezová, jež je i v kontextu venezuelské levicové diktatury považovaná za extremistku. To ale neznamená, že se stávající režim s Američany nějak nedohodne, neuzavře kompromis, z nějž třeba bude mít i nějaký prospěch, a který mu přinese dokonce i větší stabilitu. Venezuelští vládci se stanou „našimi“, což je nemusí nijak omezovat ve vztahu k poměrům uvnitř země.

Na sociálních sítích po Madurově zatčení kolovalo video, na němž rozčilená Venezuelanka křičela na kritiky amerického zásahu. Ptala se jich, kde byli, když venezuelský režim vraždil a mučil stoupence opozice. Mnoho lidí bylo při demonstracích proti diktatuře ochotno hodně riskovat, nemálo z nich za to také hodně zaplatilo, během protestů proti volebnímu podvodu režimní složky zabily nejméně dvaadvacet lidí. Madurovo zatčení pro diktaturu v Caracasu představuje velikou reputační škodu, lidi ale zatím do ulic nevyšli. Může to mít spoustu důvodů. Třeba ten, že Venezuelané sledují zprávy, všímají si, že Trump toho sice hodně řekl o ropě a penězích, venezuelští odpůrci Nicoláse Madura mu ale za zmínku nestáli. O vůdkyni opozice a laureátce Nobelovy ceny Maríi Corině Machadové řekl, že ve vlasti „nemá respekt“. Stephen Miller ve výše citovaném rozhovoru jako v podstatě bezpředmětnou odpálil otázku, zda by ve Venezuele měly proběhnout svobodné volby. Lidé v Caracasu a dalších městech se možná do demonstrací nehrnou taky proto, že pochopili, že přetahovaná mezi Amerikou a venezuelskými tyrany není jejich boj, moc se jich netýká, nikdo se o jejich podporu nehlásí a třeba jim toho nakonec ani moc nepřinese.