Český film Sbormistr režiséra Ondřeje Provazníka je vzácný příklad díla, o němž média unisono referují jako o velmi dobrém. A člověk se na něj vypraví a zjistí, že skutečně velmi dobré je, že všechny ty aplausy vstoje a pochvalné recenze mají nějaké opodstatnění. Je to taky film, který nejde snaživě naproti diváckým očekáváním, což se v tomto případě dá považovat za přednost.

Plakáty na Sbormistra publiku sdělují, že film „inspirovaly skutečné události“, což může Provazníkův snímek přiřazovat do početné skupiny velmi populárních true crime filmů a seriálů. Film i jeho titulní postava odkazují k reálnému předobrazu – známé kauze Bohumila Kulínského, sbormistra prestižního souboru Bambini di Praga, který byl v roce 2008 odsouzen za pohlavní zneužití desítek nezletilých zpěvaček. Zároveň ale Sbormistr postrádá mnohé atributy, s nimiž se u true crime žánru počítá. Nepřináší nějakou rekonstrukci případu a s ním i osudu titulního antihrdiny – neukazuje, jak a proč „to“ začalo a dál pokračovalo, vyšlo najevo, vyšetřovalo se, dopadlo u soudu. Nesnaží se postihnout životní dráhu sbormistra Máchy (Juraj Loj) jako umělce a zločince, jeho cestu ze světových pódií do vězení, jeho pohnutky a vůbec vnitřní svět. Máchova postava z filmu odchází, jak do něj přišla. Snímek příliš neukazuje ani dobovou společnost a dopad, jaký kauza mohla mít, ani práci institucí. Není to film, v němž by se „běžný divák“ jaksi našel, protože by mu evokoval nějaké jeho vzpomínky, připomněl by mu, že i on v tom vyobrazeném světě žil a byl také – když už nic jiného – součástí tehdejšího publika. Není to ani „film s poselstvím“, jehož prvotním účelem by bylo popsat na konkrétním případě nějaký problém a zaujmout k němu postoj. Ne že by to však byl film v pohledu na pohlavní zneužívání jaksi neutrální, nebo dokonce relativizující – strašnost toho zločinu z něj vystupuje o to silněji, oč je jeho podání zdrženlivější.

Sbormistr se nevyčerpává odsouzením odsouzeníhodného. Je inspirovaný reálnou kauzou, ale troufnu si odhadnout, že divák, ke kterému se tahle informace nedonese, ho bude vnímat úplně stejně jako ti, kdo příběh znají. Snaží se postihnout něco méně zřetelného, unikavějšího, než jsou fakta jednoho v Česku známého případu. V rozhovorech pro média režisér často mluví o tom, jak blízko sebe existují krása a odpornost, to nejvznešenější a nejnižší. Sbormistra by také bylo možné charakterizovat jako film o – dnes už málo užívaným výrazem řečeno – ztrátě nevinnosti nebo jako velice smutný příběh dospívání.

Provazník začínal jako dokumentarista (často ve dvojici se spolurežisérem Martinem Duškem). V roce 2018 měl premiéru jeho hraný debut Staříci (opět spolu s Duškem), kritika i publikum ho přijaly velmi dobře. V jednom ohledu se Sbormistrovi podobá. I příběh Staříků má nějaký reálný předobraz – plán Pravomila Rajchla, bojovníka proti nacismu a posléze vězně komunistického režimu, který po návratu z emigrace chtěl zabít Karla Vaše, prokurátora spoluodpovědného za některé justiční vraždy čtyřicátých a padesátých let. Vaš nebyl nikdy potrestán. I ve Stařících se ale k tématu, jež se jaksi samozřejmě nabízí a film se ho také dotýká, tedy zločinů komunistického režimu a beztrestnosti většiny jejich pachatelů, přidává ještě ambice postihnout cosi subtilnějšího. Způsob, jakým čas nezastavitelně požírá vše, čím lidé kdysi žili, jejich příběhy, zásluhy i viny, to, jak po ještě nedávno tolik živých dějinách zbude jen pár nepostřehnutelných stop v krajině plné novostaveb a pár vetchých lidí, pro něž ty dějiny nikdy neskončily.

Hrdinka filmu Sbormistr, Karolína (skvěle zahraná Kateřinou Falbrovou), je opakem protagonistů Staříků. Neohlíží se zpátky ve snaze udržet při životě cosi minulého a ztraceného v čase. Rozhlíží se, vyhlíží, obhlíží svět, který se před ní otvírá. Film často ukazuje detail Karolíniny tváře, její oči, z nichž se dají vyčíst dětské rozpaky, zakřiknutost i zvědavost, dychtivost, nejistota z toho, co by mohl život přinést a jak by se k tomu měla postavit, i touha poznat to. Je první polovina devadesátých let, Karolína je členkou známého a ceněného dívčího sboru, je v něm relativně nová. Zpívá v něm i její starší sestra Lucie (Maya Kintera), která je už zavedená, patří mezi hvězdy souboru. Sbor vede spolu se svou matkou (Ivana Wojtylová) Vít Mácha, k němuž dívky vzhlížejí s bázní a obdivem. Je pro ně idol i obávaná autorita, jeho kritika je zničující, když na to přijde. Karolínin zpěv ho zaujme, pozve ji na soustředění do Krkonoš, po něm se bude rozhodovat, které dívky pojedou na zájezd do Ameriky. Mácha si Karolíny i dál jaksi nadstandardně všímá, občas se k ní chová, jako kdyby byla dospělejší, než je.

Hrdinka se zároveň blíže seznamuje s parťačkami ze sboru, v tom světě dospívajících holek s jejich náladami a legráckami občas probleskne i cosi nepojmenovávaného, k čemu odkazují různé narážky a vágně formulované rady. Je možné vnímat to i v podtextu situací, v nichž se na první pohled řeší provozní záležitosti sboru nebo konflikty mezi jeho členkami. Karolína to všechno nevnímá nebo tak docela nechápe, divák, který vše sleduje s distancí (a také do kina přišel poučený o tématu filmu), ale vidí blížící se katastrofu, se smutkem a s pobouřením. Karolína se sestrou odlétají se sborem do New Yorku, tam příběh očekávatelným způsobem vyvrcholí. Ta očekávatelnost film ale posiluje – je o ještě dítěti, které se ocitlo v situaci, v níž vlastně nemělo šanci.

Rutinér zločinu

Příběh, který se odehrává také v náznacích a narážkách, autoři vyprávějí adekvátně subtilním způsobem, který je zároveň velmi barvitý a plastický, formálně zvládnutý, aniž to okázale anoncuje. Evokace doby je ve Sbormistrovi přesvědčivá, i když v něm nedojde na nějakou velkou „devadesátkovou“ scénu; kostýmy (Marek Cpin) i výprava (Irena Hradecká) nepůsobí jako součást nějaké pracně budované aranžované kulisy, ale jaksi organicky, jako okolnosti života. Doba, v níž se film odehrává, se navíc k příběhu hodí, je to čas, kdy se česká společnost rozkoukává po životě podobně jako hlavní hrdinka. Kamera Lukáše Miloty vše zachycuje velmi vtahujícím a zároveň elegantním způsobem. Mladé herečky podávají dobré výkony (a jistě také byly dobře vedeny), díky nim vypadá vyobrazení života v dívčím kolektivu i vztahů v něm přesvědčivě. Kateřina Falbrová a Maya Kintera působí, jako kdyby sestry ani nemusely hrát, mezi přednosti Sbormistra patří taky vystižení povahy sourozeneckého vztahu. Klíčová scéna, v níž se „to“ stane, je podána velmi decentně, což ale nijak neumenšuje její devastující emocionální účinek, spíš naopak.

Vít Mácha je v podání Juraje Loje v něčem zvláštní postava. Film ji nahlíží očima dívek, jež v něm vidí idol, a jeho zjev a někdy i chování tomu odpovídají. Dospělý muž, který umí udělat dojem na čtrnáctileté holky, ví, jak s nimi pracovat a jak je manipulovat. Stejně tak je možné říct, že Máchovy fígle a jeho kouzlo mohou zabrat právě a jenom na čtrnáctileté holky. Sbormistr Mácha je rutinér zneužívání, film ale neukazuje, jak a z čeho se Mácha jako násilník „zrodil“ (postava jeho matky, partnerky v řízení sboru, je možná trochu moc upozaděná). Před Karolínou byly jiné a další ji budou následovat. To všechno je odpudivé a v něčem taky velmi „všedním“ způsobem zlé. Ta neukončená série zločinů na dětech se na Máchovi asi taky nějak podepsala, možná ho rozežrala zevnitř. Mácha ale ve filmu vždycky udrží masku, neukáže, co je za ní, třeba tam není vůbec nic. V jednom ohledu ale výjimečný je – má cit pro hudbu, schopnost dostat ze sborových pěvkyň maximum. Obětem svých manipulací nabízí víc než jenom „světskou slávu“, šanci vyniknout mezi vrstevnicemi, užít si potlesk a pozornost, navštívit vzdálená a zajímavá místa. Taky jim „dává hudbu“, umožňuje podílet se na sborovém zpěvu, což pro někoho může mít rozměr až transcendentní. A člověk, který to zažil, nechce přijít o možnost zažívat to dál. Být schopný přivádět lidi k zážitku něčeho vyššího, přesahujícího dává člověku velikou moc a ty jím vedené dělá vůči němu velmi zranitelnými. Sbormistr Mácha přijal tu roli božstva, asi o ni i velmi stál, božstva, jež dává a s krutou samozřejmostí taky bere.