Na kandidátkách hnutí Stačilo! by mělo být čtyřicet zástupců sociální demokracie, předsedkyně Jana Maláčová se stane jedničkou v Praze, první místopředseda Lubomír Zaorálek bude o zvolení usilovat v Moravskoslezském kraji z druhého místa za komunistkou Kateřinou Konečnou. Šance obou uskupení dostat se na podzim do sněmovny tak výrazně stoupla, Andrej Babiš je jistě rád. Zaorálek dohodu vysvětlil potřebou zachránit zemi, nikoliv stranu.

Je možné dát mu za pravdu v tom smyslu, že k záchraně sociální demokracie volební spojenectví se Stačilo! velmi pravděpodobně nepovede. Nanejvýš se tím způsobem dá prodloužit její agonie. Protesty proti spojení tradiční strany české levice s komunisty znějí trochu povinnostně, jakkoliv může člověk sdílet emoci, kterou vyjadřují. Mnoho let trvající debata o tom, že komunisty je nutno ostrakizovat, že se s nimi „nemluví“, totiž už byla zřejmě uzavřena – alespoň z hlediska potenciální parlamentní většiny (ANO, SPD a další opoziční strany). Těžko na tom může něco změnit čerstvě přijatý zákon, na jehož základě by bylo možné stíhat propagaci komunistické ideologie (více o ní píše Adam Růžička v rubrice Echo týdne). Pro Stačilo! a komunisty mají dnes jistou slabost i lidé, kteří se označují za konzervativní pravici, vidí v nich „konzervativní levici“: možná trochu narudlí, ale pořád naši. Jak se to mohlo stát?

Jistě je možné vykládat to heslem „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Ti tuzemští konzervativci, kteří jako největší (možná dokonce jedinou) akutní hrozbu pro budoucnost Česka i Západu vnímají Evropskou unii, další nadnárodní organizace a vůbec současné elity často podlehnou značně zkratkovitému „disidentskému“ myšlení – vždycky je třeba hlásat pravý opak toho, co hlásá různě definovaný mainstream. Stačilo! se prezentuje podobně, jen sympatie představitelů hnutí k Putinovi jsou artikulovány jaksi přímočařeji. Důvod ke spojenectví, nebo aspoň vzájemnému neútočení se zdá být nasnadě. Ta spřízněnost ale může být založena jaksi hlouběji. O českém konzervatismu se často (a právem) říká, že nemá moc co konzervovat. Jeho pojivem není žádná živá tradice, spíš jakýsi pocit, nostalgie po „normálním světě“, jejž ale mnozí jeho představitelé ani nezažili, možná by se ani neshodli na tom, kdy existoval. Pro lidi přes padesát tím „normálním“ světem může být Československo osmdesátých let, vzpomínky na časy mládí či dětství mohou nějakým způsobem ovlivňovat jejich politickou imaginaci. A vágní politické vize lidí, kteří se hlásí k antisystémovosti, skutečně mají jakýsi „osmdesátkový šmrnc“, jako kdyby popisovaly nějakou idealizovanou podobu těch časů, vnímaných očima tehdejší většiny, tedy lidí, kteří se proti režimu neangažovali a „žili si svoje životy“. Na předrevoluční roky tak mohou vzpomínat jako na klidné. Svět byl předvídatelný, a pokud člověk věděl, co si může a nemůže dovolit, režim ho většinou nechal na pokoji. Komunistická ideologie byla skoro mrtvá, skuteční fanatici už tehdy byli spíš vzácní. V privátní sféře – třeba na chatě – mohl člověk zažít klídek a nerušeně si užívat prosté radosti.

V ideálu takového klídku je těch osmdesátkových ozvěn víc: národnostně homogenní populace, střežené a neprostupné hranice (byť třeba z jiného důvodu), propaganda, která dokola vynáší lid, bájnou entitu nadanou inherentní moudrostí, již neradno znevažovat. V politické praxi se s tím lidem a jeho hlasem, pravda, vůbec nepočítalo, ale to se snad rozumí samo sebou. Podobným způsobem osmdesátkoví nostalgici dneška pracují i se strachem obecně a strachem z války zvlášť. A vykreslují vůči němu idylickou alternativu země, do níž rozmary historie nemusejí dolehnout, vybere-li si tu správnou politickou reprezentaci a bude-li se zabývat jen sama sebou, v níž ztratí moc zlí královští rádcové a lid bude radostně tančit po úbočích hor – jako v Pyšné princezně, již je třeba vysílat o Vánocích až do skonání světa. Lidem, kteří se k představě takové idyly upínají, je snadné se vysmívat nebo se nad nimi pohoršovat, zvlášť když v člověku (jako například ve mně) tenhle druh nostalgie vyvolává značně nepříjemné vzpomínky. To druhé Česko se k nim většinou obrací s výsměchem nebo s patronizující rádoby empatií (mají to těžké, chudáčci). Všelijakým vidlákům tohoto světa tak ale jen umetá cestu.