Od začátku covidové pandemie a souvisejících lockdownů začátkem roku uplynulo pět let. V těch časech se zrodil dnešek, nebo v nich aspoň prudce akcelerovaly trendy, které jsou pro tvář dneška určující, existuje na tom dokonce široká shoda, spor se vede jenom o to, co to tenkrát vlastně akcelerovalo a k čemu to vedlo. Covidové časy jsou ve veřejné debatě a vůbec veřejném životě přítomné na jednu stranu silně a na druhou skoro vůbec. Na sociálních sítích dál a dál běží hádky o „tradiční“ covidová témata – vakcíny, původ pandemie a podobně. Pokusů nějak vyjádřit, co se to tenkrát s lidmi stalo jako s jednotlivci i společností, prožitek a zkušenost pandemie, není nijak moc. Ani v umění.

Je to zvláštní – soudobá tvorba se často soustřeďuje na vyprávění o vlastní zkušenosti (viz například literární autofikce) a také příběhy, v jejichž centru je trauma a snaha jednotlivce se s ním vyrovnat. A v něčem traumatizující událost globálního rozsahu, s níž měl nějakou zkušenost prakticky každý, stojí za zpracování jen málokomu. Možná těch pět let není dost dlouhá doba na to, aby člověk dosáhl skutečného odstupu, možná to souvisí s vnějškovou nedramatičností covidových časů – všichni jsou zavřeni doma a zvolna se jim tam vaří mozky, na takovém základě se těžko buduje napětí. Možná je většina tvůrců i potenciálního publika prostě ráda, že už tu dobu má za sebou, a nechce se za ní a za sebou v ní moc ohlížet, tušíc, že by nemusela vidět nic lahodícího oku.

O to cennější je, když to někdo naplno zkusí a dospěje k výsledku, který nějak přesahuje zobrazení uplynulé doby a zaujetí stanoviska k ní. Tím někým je známý americký režisér Ari Aster. Letos měl premiéru jeho film Eddington, byl uveden na festivalu v Cannes a po něm i v kinech, ta česká ovšem minul. V současnosti je dostupný v on-line videotékách, později v tomto roce se snad dostane i do nabídky streamovacích služeb. A zhlédnout ho doporučuji. Ne snad proto, že by člověku přinesl příjemný zážitek – je to dost nepříjemný film. Reakce publika i kritiky na něj jsou také smíšené, rozhodně v nich nepřevládá chvála. Může to být způsobeno tím, že snímek uhýbá před diváckými očekáváními. Je to tak trochu satira, která nikomu nepřinese uspokojení z toho, jak to ti druzí dostali, tak trochu (anti)western, tak trochu paranoidní thriller ve stylu podobných snímků ze sedmdesátých let, tak trochu fantaskní psychodrama. Domnívám se ale, že přes všechnu tu roztříštěnost na povrchu to je velmi soustředěný film, suverénně natočený a výborně zahraný. Vypráví o slabých lidech zasažených a zpracovávaných nějakou silou, která je proměňuje, covid je jenom její součástí, těch nákaz je víc.

Joe Cross (Joaquin Phoenix) je okresní šerif v zapadlé končině Nového Mexika. Jeho rodinný život je dost neutěšený, manželka Louise (Emma Stoneová) se vůči němu chová velmi odtažitě, na síti ráda sleduje videa charismatického sektáře Vernona (Austin Butler). Kvůli pandemii je u Crossových na bytě i šerifova tchyně Dawn (Deirdre O’Connellová), která se už naplno propadla do konspiračního světa. Pandemie v Americe už běží, ve městečku Eddington, kde Joe žije, se ale ještě nikdo nenakazil. Moderně smýšlející starosta Ted Garcia (Pedro Pascal) ale i tak nařídil nošení roušek a dodržování odstupů na veřejnosti i v obchodech a restauracích. Joeovi to vadí, má astma a roušku špatně snáší, lockdownová pravidla mu přijdou přehnaná a krutá. Impulzivně se rozhodne Garciovi postavit a kandidovat na starostu. Rozjede kutilsky neumělou kampaň, daleký velký svět ale Eddington bombarduje dalšími impulzy a tématy, ukazuje se, že Joeův odpor ke Garciovi má také výraznou osobní dimenzi…

Takto popsán může děj úvodu filmu působit jako prvoplánová satirická fraška. Městečko v ní slouží jako model rozdělené Ameriky, na jedné straně starosta a jeho lidé – reprezentanti velkoměstských liberálů – v kontaktu s dobou, jejíž slovník si osvojili, lidé budoucnosti, kteří podporují plán výstavby velkého datového centra vedle Eddingtonu. Ve srovnání s nimi může Joe působit jako loser, v něčem ale přece jen humánnější. Na obě strany fronty kulturních válek Aster pálí rovnoměrně, v kontextu současného amerického filmu je ovšem krajně nezvyklé, aby se někdo trefoval do té pokrokové strany, třeba aby vykreslil demonstraci na podporu hnutí Black Lives Matter jako shromáždění zpovykané bílé mládeže, která chrlí módní slogany a termíny, aniž jim rozumí. Část těch odmítavých reakcí také může souviset s dojmem, že Aster v některých scénách míří tam, kam by se podle mínění pokrokově smýšlející kritiky rozhodně neměl trefovat.

Antiwestern, antišerif

Jestli je ale film Eddington občas k smíchu, není to smích úlevný, nebo dokonce očistný. Události jsou zobrazeny velmi nervním způsobem, místy tomu napomáhá hudba (Bobby Krlic a Daniel Pemberton), precizní obrazy známého kameramana Dariuse Khondjiho zachycují lidi, kteří možná mluví a jednají groteskně, zároveň to ale jsou postavy na pokraji pádu do čehosi horšího, směšné scény narušují nečekané zášlehy intenzity jiného typu, postavy mohou na okamžik připomínat splašené loutky, jež se na chvilku vymkly zpod kontroly vodiče. Vycukaní muži a ženy lapení do jakési absurdní pasti. Ve vyobrazeních běžné pandemické reality po pěti letech vynikne přízračná povaha tehdejší všednosti – fronta mlčenlivých lidí na ulici před obchodem, všichni v rouškách a mezi nimi rozestupy, všichni mlčí, na večer se „na tajňačku“ sejde místní mládež, taky si drží odstup, ve tmě jeden na druhého sotva vidí. Jsou to lidé v izolaci ne jenom ve smyslu pandemických nařízení, ale i stavu ducha. Aster nemá náturu baviče, který by nakonec přivedl publikum k ujištění, že dnes se už tomu všemu můžeme zasmát. Je to v něčem velice nesmlouvavý režisér, který dokáže v některých scénách dosáhnout až bergmanovské strohosti a intenzity, třeba ve chvíli, kdy hovor u Crossových na verandě nabere surreálný hororový obrat a v pauzách mezi replikami se začne vynořovat nějaká nevyslovená strašná pravda. Svědkem toho všeho je krajina jako z westernu, která ale nevybízí k rozletu a překročení horizontu, sálá z ní vyprahlost a tíseň.

Nejenom v tomto ohledu je film Eddington jakýsi inverzní western. Jeho protagonistou je typická westernová postava – šerif. Joe je naprostý opak odvážného muže zákona z příběhů z Divokého západu. Je to sice dobrák, zároveň ale člověk velmi slabý a nemužný. Otloukánek, který každou situaci zvrtá, je svým okolím a vůbec světem neustále ponižovaný, také zraňovaný v té nejintimnější sféře. Na útoky zvnějšku často reaguje panickým ústupem. Zvlášť když přijdou od jeho blízkých, postava jeho manželky Lou, ta nejtragičtější ve filmu, je ve skvělém podání Emmy Stoneové stylizována až hororově. Podobně jako jiní Eddingtonští se Joe před ataky reality ukrývá do bezpečí smartphonu – když Lou v noci odmítne jeho nesmělý pokus, hned se stáhne a jeho tvář osvítí displej. Ten aparát je vůbec jedním z ústředních témat filmu, byť o něm v replikách postav nepadne slovo. Přes něj do města padají dramata velkého světa, aby je pak lidé z Eddingtonu absurdně přehrávali, vtahuje je do sebe a zároveň vstupuje do nich a vyžírá je zevnitř.

Série ponížení v Joeovi vyvolává narůstající frustraci, jednoho dne to v něm musí prasknout. Dna ponížení dosáhne ve skvěle natočené a inscenované scéně, v níž velmi účinně funguje otravný song popové zpěvačky Katy Perry („Jsi jako ohňostroj! Všichni budou dělat Ach! Ach! Ach!“). Joeův pokus nějak přerazit vlastní slabost, postavit se světu a zastat se sám sebe je ale také definovaný právě jeho slabostí – při vší jeho nečekanosti a hrůze. Je to předzvěst příchodu násilí zvenčí, jehož původ Aster neupřesňuje, s ním také přichází „westernové“ finále, zběsilá a groteskní přestřelka, která nepřinese ani stopu katarze. Změní všechno a nezmění nic. Joeovo ponížení bude fixováno tím nejděsivějším způsobem, Dawn dál povede svoje konspirační výklady. Datové centrum bude postaveno, to je asi to nejdůležitější. Budoucnost přijde a je jedno, kdo ji coby starosta v Eddingtonu přivítá. Všichni už jsou na ni připraveni a pro ni zpracováni. Metaforou toho přicházejícího světa může být úvodní záběr filmu – obraz pomateného muže vlekoucího se pouští, jeho naléhavé a zmatené žvatlání občas přejde od slov k výsměšnému a v něčem až zvířecímu křiku.