Nikoli soustavný pozorovatel politické scény ve středu odpoledne zaznamenal vývoj, že Filip Turek tedy ministrem zahraničí asi spíš nebude. Je docela možné, že se to za několik hodin zase změní nebo že se o tom ještě bude jednat nebo že bude ministrem něčeho jiného. Také je možné, že onen nepozorný pozorovatel zprávu nepochopil nebo to byla zpráva takzvaně fejková, která k němu přilétla bůhví odkud. Ale o to vlastně ani tak nejde.

Lze si představit, že touha stát se ministrem je nějakým důsledkem delšího osobnostního vývoje, který začíná nějakou dobu předtím, než k tomu dojde. Možná to neznalý člověk přeceňuje, ale přece jen být ministrem není jen tak, nějakou kompetenci to vyžaduje, cosi to předpokládá, nějaké nároky to na člověka klade. Sice mu to jistě něco přináší, dejme tomu pocit moci, uznání, nějaké požitky, ale také mu to hodně bere, v každém případě velkou část svobody, času, nervů a tak podobně. Ano, moc je afrodiziakum, říkal Henry Kissinger, ale vocaď pocaď a zrovna v případě Filipa Turka se právě tohle nejeví jako hlavní motivace, i když co já vím. Já osobně bych nechtěl být ministrem ani za zlaté prase: když se mi čas od času v noci zdá, že mám třeba něco řídit nebo o něčem rozhodovat, tak se vzbudím hrůzou a jsem moc rád, že to byl jen sen a ve skutečnosti mám a musím řídit maximálně jen sám sebe, s čímž je i tak dost práce. Myslím, že to tak má většina lidí, takže je na druhé straně dobře, že se najdou jedinci, kteří naopak něco řídit chtějí, třeba právě nějaké ministerstvo.

A zajímavé je, jak tito lidé vznikají a jak k tomu docházejí. Právě tím byl (a je) myslím pan Turek dobrým příkladem. Na něm je přece nápadné to, že k něčemu takovému spět musel, ač chtěl, či nikoli. Běžně se o tom v seriózních článcích nepíše ani se o tom nemá uvažovat. Tohle ale není politický komentář, proto si tu snad mohu dovolit napsat, že fyziognomie, tedy jak někdo vypadá, je strašlivě podceňovaná věc, a přitom je v mnoha ohledech rozhodující. Ve skutečnosti ji nejde docenit, každý o ní nakonec ví, na každého působí a řídí se jí, ale předstírá se, že nikoli, neboť z nějakých důvodů se předstírá, že to není to podstatné. Přitom je.

Člověk je obětí i výhercem svého vzhledu. Je jeho tvůrcem i zajatcem, ať již ho využívá, nebo je jím zneužíván. Nenápadný člověk se chová většinou spíš nenápadně, nápadně vypadající člověk se chová, inu nápadně. Pan Turek vypadal ještě předtím, než se objevil v aktivní politice, tak, že jednou se v ní objeví. Jeho fysis ho nutně přivedla k určitému typu chování, za které třeba ani nemohl. Bylo by proti přirozenosti jeho zjevu, kdyby byl skromný a plachý, nerozlišitelný od všech ostatních. Muselo se to projevit – a také projevilo. Byl vlastně v pozici supermodelky, po které každý chce, aby se prošla v plavkách, tedy pro začátek, a ona se chce bavit o národohospodářství. Na to, jak to měl těžké, to ještě Filip Turek zvládal dobře. Přejme mu, aby se mu to dařilo dále, a přitom mysleme na to, že to nebude mít ještě dlouho sám se sebou lehké. Ani my s ním.