V rozsáhlém článku Orientace LN (18.10) se Petr Kamberský zamýšlí nad historickými důvody krachu české pravice a dochází k závěru, že byla od počátku politický omyl. Dvě třetiny obyvatel se považují za středové až pravicové voliče, zaujímají ale postoj tradiční levice. A jsme také paradoxně jediná země, kde venkov volí levici a města pravici. To ovšem paradox není, totální kolektivizace (až na jihovýchodní Moravu) zničila venkovské náboženské a konzervativní kořeny.
Když jsem se poprvé dozvěděl o existenci groomingových gangů ve Velké Británii, převrátilo mi to svět vzhůru nohama. Bylo to v roce 2015, co jsem si poprvé přečetl o hrůzném případu ze severoanglického města Rotherham, kde bezmála tři dekády působil pákistánský gang, který za tu dobu měl na svědomí přes 1400 znásilněných dětí, povětšině z řad bělošských dívek z chudých poměrů. S mnohými dívkami se nakládalo jako se sexuálními otrokyněmi, které se vozily do různých měst pro ohyzdnou potěchu platících klientů z diaspory.
Český zájem o příčiny obrovského civilizačního skoku, který v posledních dvou dekádách předvedlo Polsko, neuvadá. Ovšem v tomto hledání se jen vzácně hovoří o faktoru, který byl možná tím nejpodstatnějším. A který se také může stát počátkem konce polského příběhu nejdelšího období ekonomického růstu v Evropě posledního půlstoletí. Demografie je v tuto chvíli v polské debatě jedním z hlavních témat. Podle v létě zveřejněných výsledků Eurostatu mělo Polsko v roce 2024 největší záporný přirozený přírůstek na kontinentu.
V noci čtvrtého října devatenáct set sedmdesát devět se socialistické Československo odvrátilo od špatného občana a dalo svým psohlavcům rozkaz vynést ho i s chotí do kapitalistické ciziny, ať si vyláme zuby na tvrdém chlebíčku exilu.
Norberta Bolze, teoretika médií a komentátora německého deníku Die Welt, ve čtvrtek ráno probudila policie a udělala u něho domovní prohlídku. Stalo se tak kvůli jeho komentáři na sociálních sítích, Bolz sarkasticky porovnal titulek názorového textu v levicových novinách Tageszeitung se známým nacistickým sloganem „Německo se probouzí“, přičemž ten slogan také ocitoval. To stačilo. Činorodost německé policie vzbudila značné a naprosto oprávněné pobouření.
V politice se, jak známo, rutinně lže. Jedna z nejprotivnějších lží, kterou teď musíme poslouchat, je, když Filip Turek omlouvá své staré posty na sociálních sítích tím, že je to černý humor. To, čemu Turek holdoval, není černý humor. Je to určitý komunikační kód, k němuž tíhnou skupiny hlavně mladých mužů, když tráví čas klábosením. Jejich řeč neustále krouží různými narážkami kolem dráždivé – pro ně – nacistické tematiky.
Hinduisté věří, že historie se opakuje v dlouhých, přes 4,3 milionu let trvajících cyklech. Svůj dějinný cyklus, aspoň co se týče politiky vůči Ukrajině, má i Bílý dům Donalda Trumpa, i když v tomto případě se počítá maximálně na měsíce. Začíná to fází amerického tlaku na Kyjev, aby se podřídil ruské vůli, že to pro něj bude tak lepší. V druhé fázi Trump zjišťuje, že hlavní problém není v Ukrajincích, ale ve Vladimiru Putinovi, který odmítá jakýkoli přijatelný kompromis. Přichází tedy fáze zloby, kdy Bílý dům začne klást Kremlu ultimáta.
Základní způsob komunikace se světem je dívat se na něj, dívat se na něj pozorně. Jaromír Kačer to, myslím, věděl, těmito slovy by to ale asi neřekl, nebyl přítelem rádoby vznešených životních velkopravd. Jaromír Kačer se taky dívat uměl, díky tomu dokázal i vidět a viděné zaznamenat. Být kameramanem se může zdát jako velmi technická profese – všechny ty objektivy, parametry toho či onoho, světla, expozice a bůhvíco dalšího.
Vzpomene si někdo, co měli společného Gustáv Husák a Václav Havel? Oba seděli v komunistických vězeních. Husák v drsných padesátých letech, kdy byl semlet stalinskými monstrprocesy a hrozil mu trest smrti. Havel v osmdesátých letech, která byla jen o něco málo měkčí. Každopádně se tehdy v Československu ujal vtip, že nezbytnou součástí kariérní přípravy na úřad prezidenta je „posedět si v lochu“. Případ francouzského exprezidenta Sarkozyho, který si teď skutečně půjde posedět, by nám měl připomenout i tu opačnou cestu.
K chystanému summitu Trump–Putin v Budapešti napadlo německou vládu připomenout maďarským hostitelům, že jsou vázáni mezinárodním zatykačem na Vladimira Putina. Ale nejenže kancléř Friedrich Merz sám dal nedávno najevo, že v případě izraelského premiéra Benjamina Netanjahua je mu stejný mezinárodní zatykač lhostejný, což z mezinárodního práva dělá výběrovou věc, a tedy neprávo. Merz má urgentní domácí úkoly, k nimž by měl přistoupit přednostně, a strašně se mu do nich nechce. Jde o Nord Stream.
Minulý týden se do popředí pozornosti opět dostal závod ve vývoji umělé inteligence mezi Amerikou a Čínou. K tématu se totiž vyjádřil Jensen Huang, šéf americké společnosti Nvidia, jedničky mezi výrobci grafických karet a čipů (bez jejich pohonu se trénování AI modelů neobejde) a firmy s nejvyšší tržní kapitalizací na světě v hodnotě neuvěřitelných 4,5 bilionu dolarů (což je několikanásobně více než roční HDP celé České republiky). Huang byl tázán na to, jak moc jsou Spojené státy napřed v porovnání s čínskými protivníky, načež vyrukoval s ne úplně utěšující odpovědí: napřed sice celkově jsou, ale ne o moc. A udržení náskoku do budoucna rozhodně není samozřejmostí.
Jedním z často zmiňovaných rizik nové technologie je vznik emocionální závislosti, na níž firma už loni upozorňovala, a užívání model jako náhražku za mezilidské vztahy či jakýsi surogát intimity, jenž povede k paralelnímu odcizování se od lidí z masa a kostí. Užíváte-li ChatGPT, můžete se brzy těšit na novou verzi, která by od prosince měla mít lepší osobnostní rysy, jež budou působit „lidštěji“, a která bude mít méně restriktivní pravidla a bude mimo jiné umožňovat i erotické konverzace.
V dobách začátků televize Nova mívala její zpravodajská relace na konci příspěvek ze světa zvířátek, především těch roztomilých, velmi často štěňátek (možná to tak je pořád, ale dlouho už jsem ji neviděl celou). Jaksi náročnější publikum včetně mne z toho mělo legraci – jaký to rozpor s ideálem seriózního zpravodajství, jak nicotnou informační hodnotu takové reportáže mají... Dnes už bych se asi nevysmíval, nanejvýš bych se pobaveně pousmál. Může to být věkem, který člověka může činit vnímavějším vůči prvoplánové štěněcí roztomilosti. Může v tom být ocenění kontinuity, vzácné neměnnosti.
Aféra Filipa Turka má potenciál. Že se v minulosti na sítích vyjadřoval nechutně (jeho obranná linie „blbý černý humor“ kulhá na slovo humor), kdo chtěl, věděl. To dnes samo o sobě nemá sílu ho pro křeslo ministra zahraničí diskvalifikovat. Dokonce i hajlování bývá u nás zpravidla projevem debilní puberty udělat něco „zakázaného“ – žijeme v zemi, která ve svých dějinách prostě nemá problém, že by v ní nějaký relevantní proud souzněl s Hitlerovým nacismem, takže dnes politicky ani není na co navazovat. Ale rasistické výroky, a především rasistický výrok o holčičce Natálce, představují něco, po čem se jejich autor ministrem stát nesmí.
