Západní levice už dávno nabrala kurz, na který ji pohánějí orientální větry. Ze zdrojů zůstala marxistická touha po revoluční přeměně světa, jenže palivem už nejsou domácí proletáři, tedy chudí této země, ti se jaksi vytratili. Nahradili je chudí cizích zemí, kteří byli na jejich místa přiváženi ve velkém po celá desetiletí. Berlín byl vždycky poněkud crazy město. Po celé dvacáté století inklinoval k revolucím a k extremismu, rudému a pak hnědému.
Nejnovější slovní eskapáda Donalda Trumpa je příležitostí uvědomit si, do jaké míry jsme se stali závislí na rozmaru člověka, na něhož naopak my žádný vliv nemáme. Americký prezident v úterý v OSN jakoby mimoděk podpořil myšlenku zakázat vývoz nafty z USA. Je tedy myšlen jako dočasné opatření, které časově pokryje volby do Kongresu. V nich Trumpovým republikánům hrozí porážka, také kvůli vysokým cenám u čerpacích stanic. Trump tím zřejmě reaguje na tlak některých republikánských kongresmanů s obavou, že nebudou znovuzvoleni. Včera večer pak Bílý dům popřel, že by se zákaz vývozu nafty chystal.
V posledních dnech znovu zesílila obvinění Izraele z údajných válečných zločinů až genocidy, jíž se měl dopustit v Gaze. Může za to dokumentární film NAZA, jenž má na základě rozhovorů s izraelskými vojáky dokládat systematické porušování práva. Problém je, že kromě obecenstva na festivalu v Benátkách film nikdo neviděl. Je tedy velmi těžké na obvinění v něm vznesená reagovat.
Die Linke vyhrála zemské volby v hlavním městě Německa, Berlíně. Proti ní ale nikdo žádnou protipožární zeď nestaví, přitom je mnohem nebezpečnější, radikálnější a extremističtější než její protipól AfD. Požaduje vystoupení ze Severoatlantické aliance a její nahrazení evropskou bezpečnostní architekturou, které by se mohlo účastnit i Rusko. Její představitelé odkazují na tyrana a masového vraha Stalina.
Další zemské volby v Německu, další rána pro spolkového kancléře Friedricha Merze. Ačkoliv vyzyvatel establishmentu, strana AfD, v Meklenbursku-Předním Pomořansku nemá s 37 procenty ani teoreticky šanci zasednout ve vládě, pro Merze byl nejdůležitější zisk jeho CDU. Tato tradičně lidová, tedy masová strana podle exit pollů horko těžko překonává pětiprocentní hranici pro vstup do parlamentu. Pět a půl procenta – ale stejně tak i šest nebo sedm procent, až budou započítány domovy důchodců – bude nejslabší výsledek od založení strany v létě 1945.
Co takhle dát dohromady politickou formaci, mohla by se jmenovat třeba Postradatelní po vzoru filmu Sylvestera Stallona, složenou z lidí se dvěma základními kvalifikacemi – vědí, jaké reformy naše země potřebuje, a prokázali schopnost je prosadit –, kteří nepočítají s žádnou další politickou budoucností, takže nemají co ztratit?
Když se na jaře v Babišově koalici prvně jednalo o rozpočtu na příští rok, byla vedle varianty, na níž se schodek v návrhu asi ustálí (plus minus 370 miliard korun), zmíněna i varianta extrémní, se schodkem kolem 600 miliard. Předpokladem té extrémní varianty bylo vyhrocení války, kterou USA vedou v Perském zálivu proti Íránu, případně nějaká další černá labuť ze světa. K takto extrémnímu návrhu rozpočtu teď zaplaťpánbůh nesměřujeme. Ale ceny ropy, plynu, tím i elektřiny, se do české politiky promítají s nečekanou silou. Jsou výsledkem katastrofálních rozhodnutí politiků, tentokrát nikoli českých.
Na rozdíl od útoku imperiálního Japonska na americkou základnu v Pearl Harboru (1941), který vedl k válce a jednoznačné porážce ostrovní říše, útok pouhých čtyř unesených civilních letadel s 19 sebevražednými islamisty na Světové obchodní centrum v New Yorku a na Pentagon 11. září měl tragické důsledky. Rozsahem byl největší v dějinách (Wiki), vždyť během necelých dvou hodin zahynulo v ruinách mrakodrapů a okolí 2977 osob (včetně tří stovek statečných hasičů i záchranářů) a 16 493 lidí bylo zraněno, z nichž tisíce později zemřely na následky. Vyděšený národ vyžadoval, aby napadená velmoc odpověděla rázně a strůjce atentátu Usáma bin Ládin i jeho kohorta al-Káida byli zlikvidováni.
Kdo sleduje americkou debatu, má v posledních měsících a hlavně týdnech příležitost být opět svědkem dění, u něhož jsme my, Evropané, pouhými diváky. Řeč je o budoucnosti umělé inteligence. Je to přesně situace, k níž již lze nejlépe komentovat fotografií neodtrhnutelného víčka na PET lahvi. Vývoj technologie se určuje výhradně v souboji mezi USA a Čínou, tak jako byly počátky dobývání kosmu soubojem mezi USA a SSSR. Ale i do výzkumu směřujícího ne do tzv. hraničních modelů, ale do aplikací se v některých zemích ve světě investuje víc než v EU.
Prázdniny skončily. Je tudíž nutno vrátit se k běžnému provozu. Zapojit se do procesu a očekávat apokalypsu. Co taky jiného? Bývalí zaměstnanci AI firem přicházejí s prognózami, jak moc je pravděpodobné, že umělá inteligence vyhladí lidstvo, a kdy by se to asi tak mohlo stát. Technologický magnát a věrozvěst prazvláštní techno transcendence Peter Thiel zas varuje před tím, že odpor vůči AI a snaha ji regulovat umetou cestu ke vzniku totalitní světovlády a příchodu Antikrista.
Německo čekají v krátké době druhé zemské volby, ve kterých se očekává vítězství antirežimní či antisystémové strany AfD. Německé zemské volby nejsou ani zdaleka podobné našim volbám do krajského zastupitelstva. Ze zemských voleb vychází vláda, která řídí zemskou policii i tajnou službu, spravuje vlastní justici, vězeňství, spolkové země vytvářejí právní rámec veřejnoprávních médií. Německo je federací, a proto také zemská vláda vysílá své zástupce do Bundesratu neboli Spolkové rady, jisté obdoby druhé komory parlamentu, kde zastupují zájmy své zemské vlády a mohou společně blokovat některé zákony.
Své volání po lidském přístupu k pedofilům si Eva Decroix skutečně nemohla načasovat lépe. Zhruba tou dobou, kdy z ní unikla tato empatická slůvka, která ocení každý aspirující pedofil, předseda ODS Kupka před volbami už méně, ve Spojených státech vrcholil proces s vražedkyní vlastních dětí Lindsay Clancyovou, jejíž obhajoba stála přesně na tom samém. Na chorobné empatii k pachatelům a na psychiatrizaci všeho.
„Ten, kdo se v Polsku raduje z vítězství AfD, může být buď idiot, nebo zrádce,“ prohlásil po volbách ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko polský premiér Donald Tusk. Výrok vyvolal v některých kruzích v Česku až euforickou podporu. Kolegové z redakce Echa ho (už méně euforicky) umístili i do titulku poslední Echo Porady. Tuskův výrok za pozornost samozřejmě stojí. Akorát možná trochu jinak, než se na obou stranách barikády „sporu o AfD“ v posledních dnech psalo a mluvilo.
Několik měsíců jsme si museli počkat a bylo to napínavé a smutné zároveň – ostatně historik Petr Blažek dokonce posledního srpna vyvěsil na svém facebookovém profilu fotografii Knihovny Václava Havla s fotografií Václava Havla, leč již bez letitého názvu: cedule na zdi byla odmontována, vývěska nad vchodem rovněž. Jako bychom se na tom obraze vrátili do rozbitých osmdesátých let, pro něž byla typická právě bezústěšnost fasád a veřejných prostor. Holt čekat jsme museli dál. Ale nakonec je jasno a víme, že namísto dosavadního názvu se bude podnik nazývat 1. prezidentská knihovna.
V roce 2024 jsme psali v Týdeníku Echo o izraelsko-americkém psychologovi Danu Arielym, konkrétně o tom, jak tato hvězda behaviorální psychologie falšovala data ve svých studiích. Zjistil to projekt Data Colada, iniciativa tří vědců z oboru zaměřujících se na pofiderní vědecké praktiky. Nyní přišla tato trojice s odhalením, že Ariely zfalšoval už dvě studie v článku z roku 2002. Na sociálních sítích se ozvalo nemálo progresivistů, že to, čeho se dopustil Ariely, je daleko horší, než z čeho byl obviněn nedávno nešťastně zemřelý Jason Arday. Kde je mediální kanonáda, jaká uštvala Ardaye, ptali se.
Je to pětadvacet let. Jedenáctého září 2001 unesli členové teroristické organizace al-Káida ve Spojených státech tři plně obsazené civilní letouny, převzali řízení a navedli je do věží newyorského Světového obchodního centra a budovy ministerstva obrany ve Washingtonu. Zahynuly tisíce lidí. Změnil se svět. Na tohle sdělení mohl člověk tenkrát opakovaně narážet v novinových titulcích, komentářích, ve vystoupeních politiků. A nemuselo mu to připadat jako konstatování čehosi až banálního (Kdy se svět nemění?).
