Smích nad vzorečkem, kterým tým Donalda Trumpa určil, jaké tarify budou v USA uplatňovat na dovozy z jednotlivých států, vystřídalo mrazení z propadu akciových trhů. Ty se obávají dopadů zavedení tarifů na světové hospodářství. Po něm přišlo přesvědčení, že „ti blázni“ to s tarify přece nemohou myslet vážně a propad cen akcií je jistě donutí tyto plány „zabalit“. Jenže ten smích spíš odhalil nepoučenost komentátorů.
Na podzim se prý bude rozhodovat o dalším charakteru státu. „Budou to volby o tom, jaká bude míra svobody v České republice,“ prohlásil minulý týden Petr Fiala. Jedna z důležitých svobod – svoboda projevu – přičiněním vlády mezitím inkasuje rány, byť „jen“ převodem unijních nařízení do českého práva. Máme už tady zákon o digitální ekonomice, který do českého práva převádí unijní Nařízení o digitálních službách (DSA). O rizicích tohoto nařízení píšeme opakovaně, jeho smysl je v tom, aby sociální sítě pod hrozbou pokut mazaly různý obsah, i takový, který nedosahuje úrovně trestného činu.
Zdálo se, že jednou z výhod současného týmu amerického prezidenta Donalda Trumpa je jeho soudržnost. Zatímco během prvního Trumpova období to vypadalo, že v Bílém domě hrají „škatulata, hejbejte se“ – prostřídali se například čtyři mluvčí, čtyři poradci pro národní bezpečnost a pět personálních šéfů –, nynější prezidentský tým působil velmi soudržně. Když unikl interní chat, kde se koordinoval úder proti Húsíům, působilo to, že Trumpův tým dobře funguje i v zákulisí. Trumpova cla ale tuto idylu narušila. Rýsuje se spor mezi zastánci volného trhu a protekcionisty.
Europoslankyně STAN Danuše Nerudová má metodu chodit do střetu s vybranými protivníky, takovými, o nichž může předpokládat, že mezi jejími voliči vzbuzují odpor. Takhle pomohla k překvapivě dobrému výsledku při eurovolbách Filipu Turkovi, ale pomohla i sobě. Takhle se pouští do komunistky Kateřiny Konečné. Ale dělá to mezitím tak, že Konečné pomůže a sobě uškodí. Včera během televizního duelu o něčem úplně jiném obě europoslankyně zabrousily do historie a Nerudová prohloubila svůj výklad konce druhé světové války na našem území.
S přáním snížit věk prvovoličů na 16 let přišla šéfka Mladých starostů Zdena Kašparová (CNN Prima NEWS), není sama. Že právě to u dosud apatických juniorů probudí, nebo snad dokonce vyrobí intenzivní vzplanutí pro věci veřejné, se domnívají také mladí Piráti nebo prezident Pavel. Tomu to hodně leží na srdci: poté, co absolvoval besedy se středoškoláky, shledal, že se mládež v politice orientuje lépe než jejich rezignovaní rodiče. V té části o rezignaci dospělých se s ním dá souhlasit. Naopak o orientovanější a principiálně aktivnější mládeži mám určité pochyby.
Příčinou „naší nynější krize“, projevující se růstem polarizace a vzestupem „populistů“, jsou sociální sítě a dezinformace, které tyto napomáhají šířit. Z této odvážné teze, kterou by před deseti lety podepsali asi jen největší fanoušci devadesátkového filmu Spiknutí s Melem Gibsonem, je dnes tisíckrát opakované dogma. Dogma užitečné, protože namísto zamyšlení se nad nutností změn, které by demokratickým společnostem vrátily stabilitu, definuje viníka a z jeho vymýcení dělá recept na návrat ke starým dobrým časům. Jak tedy s tímto zlem našich časů bojovat?
Ve čtvrtek premiér Petr Fiala zorganizoval v pražské La Fabrice konferenci Bezpečná budoucnost. Vystoupila na ní i autorka Echa Tereza Matějčková, její příspěvek byl, dovolím si tvrdit, nejzajímavější (i kdyby jen tím, že ho autorka pojala mimoběžně a nepřistupovala na „narativ“ osazenstva Fialovy konference; podívejte se sami). A pak se v La Fabrice odehrál ještě jeden nesmírně zajímavý moment, během panelové diskuse. Jeden z panelistů, novinář deníku (rudé) Právo Alexandr Mitrofanov, se v posledních letech čím dál ofenzivněji vyrovnává se svým ruským původem, o který se ani nezasloužil, ani za něj nemůže.
Čtenáři si možná vzpomenou na pojem „čitelnost“, který rozvinul antropolog James Scott ve své knize Vidět jako stát. Analyzoval v ní, jak v dějinách snaha (nejen) státní moci o efektivnější ovládání šla ruku v ruce se snahou o lepší informovanost o tom, co se „tam dole“ děje, a jak se tato snaha o zčitelnění, o převedení různých aktivit na měřitelné a operacionalizovatelné veličiny, promítala do podoby civilizace. Scott svou knihu vydal v roce 1998, tedy mimo jiné ještě před expanzí kamerových monitorovacích systémů a internetu do dnešní podoby. Ty mění civilizaci dost pronikavě, a to přímo na úrovni každého jednotlivého individuálního vědomí.
Marine Le Penové byla francouzským soudem zakázaná účast v prezidentských volbách a je nápadné, kolik lidí od Moskvy po New York má jasno v tom, co se tam stalo. Až by jim člověk, který případ dlouhodobě nesledoval, neumí francouzsky a o životě ve Francii toho zas tak moc neví, záviděl jejich vhled do situace. Tedy dokud nezjistí, že řada těch lidí taky případ dlouhodobě nesledovala, taky neumí francouzsky a taky o Francii moc neví. Je to do jisté míry přirozené. Když se někde válčí a umírají nevinní, taky si člověk přeje, aby to skončilo, aniž by věděl vše o kořenech dotyčného konfliktu.
Talleyrand, Metternich, Bismarck, Kissinger. Tyto velikány světové diplomacie spojuje trpělivost, pracovitost a cynismus, které každému v jeho době dovolily do velké míry určovat světovou politiku. Americký prezident Donald Trump by jejich úspěchy jistě rád napodobil – jeho triumfem má být ukončení války na Ukrajině.
Premiér Petr Fiala natočil další díl krátkého vysvětlovacího pořadu Čísla a data. Tentokrát na téma ceny energií. Pomiňme teď, jaké všechny vládní „úspěchy“, které prý zajistily „nezávislost na Rusku a stabilitu cen“, Fiala vyjmenovává. Stačí, když premiér tvrdí, že současná vláda rozhýbala dostavbu Dukovan a stavět se začne v roce 2029. Vzhledem k tomu, co se teď kolem jaderného tendru děje a jak beznadějně to vypadá s podílem českého průmyslu, se tomu už asi zdráhají věřit i nejvěrnější voliči.
Když Donald Trump během volební kampaně prohlašoval, že do 24 hodin po svém zvolení zajistí příměří na Ukrajině, jen málokdo to bral doslova. Pro mnohé to však bylo vítané znamení, že jeho administrativa to s ukončením války myslí vážně a že konec bojů je na dohled. Tato iluze se rychle rozplývá. Grigorij Karasin, vedoucí ruské delegace v Rijádu, kde probíhala jednání s Američany, prohlásil, že očekávat průlom už na prvním setkání je naivní. Podle něj je pravděpodobné, že jednání se protáhnou až do roku 2026, přičemž nejbližší možný termín dohody vidí na konci letošního roku.
