Jsou roky přelomové. 2013 byl jedním z nich. Jen krátce to vypadalo, že se budou psát jen ty velké politické dějiny, ale naše vlastní životy se ze dne na den nemůžou zásadně změnit. Trvalo to jen třináct dní. Třináctého června rozjel tehdejší šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Robert Šlachta (dnes aktivní politik s parlamentní ambicí) a žalobce Ivo Ištvan (dnes řadový prokurátor Nejvyššího státního zastupitelství) bezprecedentní razii na Úřadu vlády.
Vladimir Putin popáté vyhrál prezidentské volby. Při účasti 74,22 % získal přes 87 % hlasů. Tedy to jsou oficiální výsledky. Málokdo je totiž považuje za svobodné a spravedlivé. Žádnému relevantnímu oponentovi nebylo dovoleno kandidovat. Volby doprovázela přítomnost represivních složek. Na okupovaných územích na Ukrajině probíhaly přímo pod dohledem armády. Miliony státních zaměstnanců a studentů musely volit povinně. A hlavně v Rusku stále platí Stalinova poučka: „Není důležité, jak kdo hlasuje, ale kdo hlasy sčítá.“
Událostí týdne v české politice je mimořádná schůze sněmovny, kterou vyprovokoval Andrej Babiš jedním zatoulaným e-mailem. V tom e-mailu si u svého poradce objednává informace k ministru zahraničí Janu Lipavskému. Protože následující text bude údivem nad tím, s jakou rutinou pětikoalice přistupuje ke svým příznivcům jako ke zpolitizované zvěři, která už nemyslí, začněme příkladem ze světa dřív, než čtenář stihne zapnout Antibabiše v sobě.
Imponoval mi už tenkrát váš odchod z Babišových Lidových novin: vzdáleně mi to připomnělo náš, ale nucený odchod z Literárek na podzim 1967 – vy jste ovšem měli možnost zůstat, my měli jen možnost odejít, to znamenalo vyklidit redakci do poslední krabice. Pro týdeník ministerstva kultury stejného názvu, podobné grafiky, zkrátka pro „erárky“, jak se těm novinám tenkrát říkalo. Někteří z vás, i výrazní novináři, z Lidovek neodešli. Moc by mě zajímalo, co si tom myslí dnes.
Hned v úvodu se musím přiznat, že Týdeník Echo čtu a čtu ho systematicky už celých deset let. Zdůrazňuji to proto, že to bych nemohl říci o žádném jiném časopisu u nás.
Neštěstí kulatých výročí spočívá v tom, že je v nich přítomen všeobecně srozumitelný kýč, a že se k nim proto touží vztáhnout kdekdo, jelikož je to snadné. Obzvlášť velké pokušení k patetickému vyjádření nabízejí dvojitá kulatá výročí. Přesně to letos znovu potkalo básníka a písničkáře Karla Kryla. Třicáté výročí jeho úmrtí a okolnosti, jež ho doprovázely, už na začátku března připomněl kolega Marian Kechlibar.
Že se Ukrajině na frontové linii nevede zrovna dobře, není žádným tajemstvím. Všeobecně tak sílí výzvy k vyjednávání. Ukrajina by měla uznat porážku a usednout k jednacímu stolu. Bude to tak pro všechny lepší. Kyjev se vyhne převálcování a ještě horšímu osudu. Západ se bude moci vrátit k normálním vztahům s Ruskem. Nejvýznamnější představitel, který veřejně formuloval tuto myšlenku, je papež František. Za neúspěšnou západní politiku na Ukrajině ale také označil bývalý poradce Borise Johnsona Dominic Cummings.
Tak je to oficiální, o Bílý dům se střetne současný prezident Joe Biden a jeho předchůdce v úřadě Donald Trump. Minulý týden proběhlo takzvané superúterý, den, kdy probíhaly primárky ve čtrnácti státech a v jednom teritoriu najednou. Trump v nich přesvědčivě zvítězil a jeho poslední vyzývatelka v souboji o republikánskou nominaci Nikki Haleyová z voleb odstoupila. Navzdory úspěchu primárky vyjevily zásadní Trumpovu slabinu.
Na přehlídkách uměleckých profesí, jako jsou Čeští lvi anebo Oscaři, můžete získat body příslušně progresivním politickým proslovem, ale kupodivu – no, vlastně to tak divné není – u diváků a nakonec i u profesionálů bodují filmy, které se opírají o trvalejší hodnoty než o poslední woke posedlost. Takový trhák jako Oppenheimer nezískal hlavního Oscara desítky let. A u nás „favorizovanému“ filmu Úsvit nepomohl k sošce ani výskyt intersex dítěte. Ale není to proto, že by se neziskově-nátlakový komplex nesnažil.
Česká vláda se nově nekamarádí s vládou Slovenska, je na ni bohovsky naštvaná. Potřebu sdělit to světu měla minulý týden, když oznámila, že společné, symbolické zasedání obou vlád na začátku května se odkládá na neurčito. Vygradovalo to oficiózním přijetím, jehož se dostalo lídrovi slovenské opozice Michalu Šimečkovi. Předseda Progresívného Slovenska šel v Praze doslova z ruky do ruky, po termínech u ministrů vnitra, zahraničí a předsedkyně sněmovny o den později čekal Šimečku v Kramářově vile sám předseda vlády Petr Fiala.
Papež František řekl, že prezident Zelenskyj by měl najít odvahu vyvěsit bílou vlajku. Vyvolal tím vlnu údivu, znechucení i odporu, zvláště u těch, kteří tak moc doufají ve vítězství Ukrajiny, že by byli ochotni za ni bojovat ještě léta. U počítačů a zdálky. Papež, který obvykle získává sympatie vstřícnými výroky a gesty vůči slabým, vyloučeným, pokořeným, se tady prý postavil za agresora, začal hrát, jak se říká, podle not Kremlu, stal se pomalu Putinovým agentem.
