Vítězství ANO v letošních volbách ozvučil hit italské kapely Ricchi e Poveri, píseň Sarà perché ti amo z roku 1981. Andrej Babiš ji pouštěl, když vystupoval z auta před volebním štábem. Hrála i k nástupu lídrů hnutí na vítěznou tiskovou konferenci, někteří činitelé se v tu chvíli dali do jakéhosi snaživého potancovávání. Ta hudební dramaturgie nepochybně vyjadřovala vkus a preference předsedy, nepodezíral bych Babiše z toho, že na jeho nadšení z té písně bylo něco předstíraného (novinářům ochotně vysvětloval, co v češtině znamená její název). Její zvuk a melodie mu asociují radost, zábavu, veselí, mládí... Samé příjemné věci.

Lidem, kteří do téhle society nepatřili, ta skladba tehdy mohla asociovat jiné city. Tu agresivní a křečovitou pohodičku, kterou člověku lila do hlavy normalizační zábava a jež významným způsobem dotvářela celkový „feeling“ pozdně normalizační ČSSR. Urputnou radostnost a poživačnost, které dotvářely dojem strnulosti a tísně. Ach, ty československé osmdesátky! Nikdy pořádně neskončily, je to záhada. Nenapadlo by mě, že mě hudba populární v té době bude trýznit ještě na prahu šedesátky. Ten ideál, který tehdejší pop představoval, obraz nirvány, v níž budem colu pít spolu, ale asi má nějaký trvalý apel. Nese příslib hrdého uspokojení jednoduchých potřeb, satisfakce člověka v džínách z Tuzexu a s kartonem tvrdých spartek v ruce, připraveného dát se do tance v jednoduchém rytmu, který bude snadné udržet. Něco takového si může člověk představit, když slyší slovo „dobře“, anebo dokonce „líp“. Ten osmdesátkový pop taky evokuje svět velmi statický, přehledně rozdělený, v němž byly jasně a úzce vymezené hranice povoleného, zdánlivě neměnný. V časech, kdy se dějiny daly do pohybu, může ta představa neměnnosti a předvídatelnosti působit až útěšně. Klamná ale byla i tenkrát.