Ne, Angela Merkelová netvrdila, že Polsko a pobaltské země mohou za rozpoutání války na Ukrajině. Tvrdila cosi subtilnějšího, ale dost vážného na to, abychom to jen tak smetli ze stolu tím, že obsáhle ocitujeme kritiku z Polska.

Merkelová propagovala své memoáry v Budapešti a při té příležitosti poskytla rozhovor maďarskému (opozičnímu) médiu Partizán. A při té příležitosti zavzpomínala na měsíce předcházející rusko-ukrajinské válce. Na summitu EU v červnu 2021, tvrdí Merkelová, navrhla spolu s francouzským prezidentem ostatním unijním lídrům, že by takříkajíc jménem Evropy ona a Emmanuel Macron jednali přímo s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Načež to zablokovali hlavně Balti a ovšem další východoevropské země, především Polsko. Německá politická důchodkyně tím chce říci, že tehdy jsme možná minuli odbočku z cesty, která vedla k válce.

Konvenční odpověď by zněla, že Němci se svou neblahou tradicí Ostpolitik ze 70. let vůči Rusům v posledním desetiletí ustupovali tak dlouho, až je z toho Putinův vpád na Ukrajinu. Merkelové námitku si představujeme, ne opisujeme z jejích pamětí, z pasáže, která se týká let mezi Majdanem a ruskou invazí, takto: „Vojenské řešení konfliktu, tedy vojenské vítězství Ukrajiny nad ruskými jednotkami, byla iluze.“ Proto na tehdejší Porošenkovu Ukrajinu kancléřka naléhala, ať se pokouší o diplomatické řešení. Jak poznamenala pro Partizán, v onom červnu 2021 došla k názoru, že ruský prezident už nebere vážně Minské dohody (jichž bylo Německem garantem) mezi Kyjevem a separatisty. A proto hledala nový formát.

Člověk, který do této války nemá emočně nadmíru nainvestováno, vůbec nepochopí, co by na slovech Merkelové mělo být tak nehorázného, že je sériově proklínána. Od února 2022 ale žijeme v atmosféře, kdy se téměř už nemůže konstatovat, co bylo předtím při debatách s experty západních neziskovek, tedy lidmi proukrajinskými, banální konstatování – že Minské dohody nedodržovali Ukrajinci, a to z přesvědčení, že jsou pro ně nevýhodné. Přitom v „Minsku“ ještě nešlo o odtržení východu Ukrajiny, šlo o federalizaci, tak aby rusky cítící část Ukrajiny měla pocit ochrany před nacionalisty v Kyjevě.

Rusko-ukrajinsko-západní konflikt na Ukrajině doutná a hoří od oranžové revoluce před dvaceti lety, kdy se poprvé začala vážně řešit možnost vstupu Ukrajiny do NATO. Rusko, světe div se, vymáhá i pro sebe nějaké bezpečnostní ohledy. Jaderné mocnosti se cítí být neustále ohroženy jinými jadernými mocnostmi, je to vzájemná paranoia, a Rusko s obavami sledovalo expanzi amerického vojenského vlivu ke svým hranicím. Co této válce předcházelo, je historie bohatá na zákruty a na viníky, zodpovědné samozřejmě v různém stupni.

Přímá vina Ruska je neoddiskutovatelná a celkem nikdo se o to nepokouší. Ale poctivá rozprava na Západě, i  u nás, bude nevyhnutelná. Povede k ní ještě dlouhá cesta, soudě podle způsobu, jakým jsou okřikováni i klíčoví aktéři, sotva se začali rozpomínat.