Filozof Arthur Schopenhauer považuje pojem důstojnosti za bezvadnou věc pro vyšperkování řečí. Člověk, který má plná ústa důstojnosti, působí hned lidštěji. Horší je, když po dotyčném chceme, aby nám vysvětlil, cože to je, ta důstojnost. Pak se prý ukáže, jak je to mlhavý pojem. Možná nemá žádný obsah, jen falešně prohlubuje řeč.
Boj proti „pravicovému populismu“ v Evropě přinesl v posledních dnech dva zásadní zvraty. Nejdříve 1. května britská Reform UK ovládla komunální volby. Získala 30 % hlasů a 677 zastupitelů z celkových 1641 možných. Taktéž získala dalšího poslance v doplňovacích volbách v okrsku Runcorn a Helsby. Labouristé a konzervativci, tradiční strany střídající se u moci zhruba jedno století, pohořeli. Konzervativci získali 317 zastupitelů, labouristé 98. Labouristy obzvláště děsí prohra v Runcornu. V parlamentních volbách minulý rok tam totiž přesvědčivě vyhráli a okrsek byl považován za nedobytnou baštu.
Jsou za námi první květnové dny, neúprosně se blíží osmdesáté výročí konce druhé světové války a atmosféra je zjančená. Může za to několik faktorů: jednak jsou to kulatiny, ale to je nejméně podstatné. Jednak je to výročí doslova živé, jelikož ještě pořád jsou mezi námi pamětníci tehdejšího jara – dokonce i takoví, kteří si ho dobře pamatují, protože jim bylo třeba deset. A jednak, a to je hlavní důvod, proč se jančí, je výročí využíváno a zneužíváno v aktuálních politických bojích, protože druhá světová válka je pořád vztažný bod dějin pro západní Evropu, pro Rusko, vlastně i Ameriku.
Vraťme se ještě k zablokovanému pochodu Hnutí pro život (tedy proti potratům) minulou sobotu v Praze. Aféra totiž zprvu váhavě, pak jednoznačně přerostla svým významem jeden středně veliký pochod skupiny konzervativců, jimž se ve městě postaví skupiny levice. Tím váhavě se chce říct, že směrodatní politici onu skandální situaci, která na několik hodin nastala v centru Prahy, zprvu nekomentovali. Přestože řádně nahlášený pochod byl na schválené trase zablokován, policie nebyla schopná vynutit pravidla a dlouho nečinně přihlížela sezení několika desítek protidemonstrantů ve vozovce.
Aby mohl být člověk katolickou církví prohlášen za svatého, potřebuje alespoň dva prokázané zázraky. Nedávno zesnulý papež František možná má jeden už v kapse. Na jeho pohřbu se sešli prezidenti USA a Ukrajiny Donald Trump a Volodymyr Zelenskyj. Krátce poté Trump publikoval dosud nejostřejší kritiku Vladimira Putina. „Možná nechce zastavit válku, jen mě vodí, a je třeba s ním jednat jinak,“ napsal na sociální síti Truth Social. A nejspíše skutečně došlo k posunu v americko-ukrajinských vztazích.
Málokdy se nám Čechům přihodí, že bychom mohli nabídnout své rady a zkušenosti nějaké vyspělé zemi. Jedna taková vzácná situace se rýsovala v USA. Myšlenku reparací za otroctví uvedl nově do pohybu spisovatel esejista Ta-Nehisi Coates esejí v roce 2014. Nejkonkrétnějších obrysů nabyla v šíleném létě Black Lives Matter v roce 2020, kdy Kalifornie zřídila pro reparace pracovní skupinu a svou vlastní zřídila taky sanfranciská městská rada. Byla to zlatá éra přejmenovávání škol, rušení moderní algebry ve školách coby rasistické a dalších pošahaných nápadů.
Když se teď zase řeší Česká televize, postavení generálního ředitele a kvalita zpravodajství (nechme teď stranou, že složení redakce zpravodajství a publicistiky Jana Součka předchází a taky ho přežije), máme tu pěkný nový příklad tendenčnosti ČT. V pondělí po poledni Španělsko postihl naprostý, Portugalsko a přilehlé oblasti jižní Francie pak částečný blackout.
I dnes pokračujeme ve sledování tematiky postnárodního státu. Představa války mezi národními státy je dnes v Evropě skoro nemyslitelná. Občanská válka? To je jiná. Romány Michela Houellebecqa si bez ní nelze představit, přičemž autor vychází z diskurzu, který ve Francii dnes už léta reálně existuje – jak mezi potenciálními aktéry, tak mezi experty z bezpečnostního prostředí. Když narazíte na článek analytika britského Adam Smith Institute Sama Bidwella na téma občanské války v Británii, můžete to považovat za ukázku čím dál tím horečnatější rétoriky šířící se v této zemi.
Mám křivý prst. Od páté třídy, škola v přírodě v Nízké Fatře, obehávačka na preliezačke na betónovom ihrisku. Chrup! Soudružky jsem neinformovala, návštěvu pohotovosti jsem pokládala za zbytečnou, navedena obsesivní četbou Vinnetoua stanovila jsem si léčebný protokol sama. Ráno a večer vymáchat pazouru v teplé a ve studené vodě, zavázat kapesníkem a jede se dál. Oteklý prostředník opravdu přestal, aspoň tak ukrutně, bolet už po týdnu, ale boule na nakřivo srostlém kloubu mi dodnes připomíná, že chirurg není nepřítel. Snubák ale patří na prsteníček, takže to vlastně tak nevadí.
Někdy v první polovině sedmdesátých let se ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v pražských Bohnicích potkali dva stejně staří čerství absolventi, elévové vědy o duši a mysli, a seznali, že smýšlí podobně, a to nejen o duševních chorobách. Vzniklo tak volné přátelské pouto, které přetrvalo všechny změny v jejich profesním i osobním životě, jakož i převratné změny ve společnosti, až do Cyrilovy tragické, ale přesto předčasné smrti před několika dny. Lidí, s kterými člověk v pětasedmdesáti letech sdílel dvě třetiny života, rapidně ubývá, ale tato ztráta zraňuje víc než jiné.
V generaci dnešních sedmdesátníků – občas to bude platit i pro některé o dekádu mladší či naopak starší – ještě najdeme vzdělance klasického střihu. Špičkové odborníky v přírodních nebo technických oborech, zároveň ale vzdělané i v humanitních disciplínách a také s láskou k umění a přehledem v literatuře, hudbě nebo ve výtvarném umění. To jsou ty obrazy matematiků, fyziků, chemiků nebo lékařů hrajících pro osvěžení své velké duše na housle nebo na klavír a zároveň schopných zpaměti recitovat Shakespearovy sonety. Takové osobnosti mladší generace vědců tolik negeneruje.
Tradiční média se přežila, už nemohou plnit roli „strážců bran“, kteří rozhodují o tom, kdo smí být připuštěn do veřejné debaty. Jejich místo zaujímají média nová, pružnější, přizpůsobenější duchu doby a představám publika a tak dále a tak podobně. Něco podobného člověk slyší často a jistě je na tom velký kus pravdy. Pokud ale ta nová a lepší – demokratičtější, pluralitnější, svobodnější a bůhvíjaká ještě – hrají dnes vůdčí roli, měla by si to připustit a nehrát si na outsidery z undergroundu, když se jim to hodí. Tu značně vypočítavou vyhýbavost některých nových mediálních hvězd ilustruje nedávné dění kolem podcastu Joea Rogana.
Donald Trump sliboval, že pokud se stane prezidentem, zařídí mír na Ukrajině do 24 hodin. Velmi rychle se ale ukázalo, že vyjednat klid zbraní mezi Kyjevem a Moskvou je spíše maraton než sprint. A Američanům docházejí síly. Podle serveru Axios předložili Ukrajincům „finální“ mírovou nabídku. Pokud ji Kyjev nepřijme, Washington je připraven si nad celým procesem umýt ruce a odejít. A pravděpodobnost, že se tak stane, se v posledních dnech velmi zvýšila. Protože mírový plán, tak jak ho zveřejnil Axios, je v současné podobě pro Ukrajinu nepřijatelný.
Vzhledem k tomu, že je nikoli lídrem, ale čestným prezidentem jedné nikoli parlamentní strany, vzbuzuje Filip Turek mimořádnou pozornost. Aférka ze souboru fotografií na jeho účtu, z nichž bdělé oko Danuše Nerudové vyčetlo, že Turek překračoval rychlost na české dálnici, plnila několik dní české weby. Europoslance Turka tedy prošetřuje policie, nemohla nereagovat. Rychlost 200 km/h je o poznání víc než u nás povolených 130 km/h. Europoslanec by mohl přijít o řidičský průkaz. Pak je tu ještě rychlost politická, s níž po kauze skočili představitelé vládního tábora, dokonce členové vlády.
