V posledních dnech Francie, Belgie, Lucembursko, Malta, San Marino, Andorra, Británie, Austrálie, Kanada a Portugalsko uznaly palestinský stát. V květnu tak již učinily Norsko, Španělsko a Irsko. Pro úplnost dodejme, že Česko uznalo Palestinu ještě jako komunistické Československo, ale moc s k tomu nehlásí.

Všichni se zaklínají tím, že je to nutný krok k míru na Blízkém východě. Například francouzský prezident Emmanuel Macron prohlásil, že „je to nejlepší způsob, jak izolovat Hamás“. „Nyní je čas jednat – ne zítra, ne za deset let. Pokud nezačneme jednat, konflikt se jen prohloubí a naděje na mír zmizí,“ dodal. Podobně mluvil britský premiér Keir Starmer. „Tváří v tvář rostoucím hrůzám na Blízkém východě jednáme tak, abychom udrželi naději na mír,“ řekl. „Toto řešení není odměnou Hamásu, protože znamená, že Hamás nemá budoucnost,“ tvrdí Starmer. Ve skutečnosti unáhlené uznání Palestiny jako státu nepomáhá téměř nikomu. Nepomáhá Izraelcům, nepomáhá Palestincům, nepomáhá míru. Jediný, kdo z něj může mít nefalšovanou radost, je právě Hamás.

To ale není jediný důvod, proč uznání Palestiny v tento moment je veskrze špatný nápad. Máme tu třeba řadu nevyřešených praktických otázek. První z nich je území palestinského státu. To není přesně definované a je předmětem sporů. Dalším je status Jeruzaléma a tamějších svatých míst. Nejasné je také, kdo by novému státnímu útvaru vládl. Mezinárodně uznávaným představitelem palestinského lidu je Palestinská samospráva, kde má hlavní slovo Fatah. Pod kontrolou má ale pouze Západní břeh. V Gaze, tedy alespoň dokud ho Izrael konečně nezničí, má hlavní slovo Hamás. Měla by tedy Palestině vládnout zkorumpovaná gerontokracie, nebo islamističtí radikálové? Ani jedna varianta není příliš lákavá. A to Fatah také není žádný svatoušek. Do letoška Palestinská samospráva vyplácela podporu rodinám teroristů, kteří byli zabiti nebo sedí v izraelských vězeních. Zástupce Palestinské samosprávy v Londýně odmítl odsoudit řádění ze 7. října a prohlásil, že Hamás je součástí palestinské sociální struktury. Palestinský prezident Mahmúd Abbás právě slouží 21. rok ze svého čtyřletého mandátu. Nikdo ho ale k odstoupení příliš netlačí, jelikož se bojí, kdo by přišel po něm.

Suverénní stát musí podle politologických teoretiků splňovat čtyři kritéria: mít stálé obyvatelstvo, definované teritorium, vládu, jež dokáže prosazovat svou autoritu na celém území, a schopnost navazovat vztahy s ostatními státy. Minimálně dvě kritéria Palestina v žádném případě nesplňuje.

Pak je tu skutečnost, že Palestinci mohli svůj stát dávno mít – kdyby ho ale opravdu chtěli. Poprvé se jim tato příležitost naskytla v roce 1948, když Britové odešli z tehdejší Mandátní Palestiny a OSN její území rozdělila na židovský a arabský stát. Arabové to ale neuznali, pokusili se Židy zahnat do moře a byli na hlavu poraženi.

Podruhé stát odmítli v roce 2000. Tehdejší americký prezident Bill Clinton to palestinskému vůdci Jásiru Arafatovi nikdy neodpustil. Křičel na něj, že učinil „kolosální chybu“. Dodnes Clinton trvá na tom, že za neúspěch tehdejších mírových jednání může Arafat. Ten místo toho spustil teroristickou kampaň známou jako druhá intifáda.

Naposledy Palestinci odmítli návrh na svůj stát v roce 2008. Nikdy se totiž nesmířili s existencí židovského státu. Jednou z podmínek, na kterých trvají, je návrat „uprchlíků“, kteří odešli či byli vyhnáni po válce v roce 1948. Těch je oficiálně 5,9 milionu, jelikož u Palestinců, jako jediného národa na světě, se status uprchlíka dědí. Nepřekvapivě desetimilionový Izrael něco takového nechce dopustit. Byl by to jeho konec.

Od té doby již další mírovou nabídku nedostali.

Mezitím se izraelská společnost zatvrdila. Do 90. let byla vize dvojstátního řešení v Izraeli populární a levice díky ní dokázala vyhrávat volby. Představa, že vedle sebe budou mírově žít dva národy, byla lákavá. Jenže vývoj mezi Palestinci Izraelce přesvědčil, že v dohledné době je dvojstátní řešení jen zbožné přání.

Teror druhé intifády pro ně byl důkazem, že Palestinci budou raději zabíjet, než aby přijali nejlepší nabídku na stát ve svých dějinách. Definitivním pohřbením idealistických nálad ale bylo dění v Gaze. Ta jim poskytla varování, jak by palestinský stát mohl vypadat.

V roce 2005 se Izrael rozhodl pro gesto dobré vůle a opustil Pásmo. V rámci stažení nuceně evakuoval přes 8000 Izraelců, kteří tam žili v 21 osadách. Ty následně srovnala se zemí izraelská armáda. Záběry, jak vojáci násilím vytahují lidi z jejich domovů a stěhují je pryč, vyvolaly nesmírné trauma v izraelské společnosti. Mnozí si ale říkali, že to stojí za to, pokud je to krok k míru. A Palestinci získali příležitost ukázat, že si dokážou vládnout sami.

Místo toho Gazu ovládl Hamás a přetvořil ji v hnízdo islamistických teroristů. Pravidelně ostřeloval Izrael raketami, kopal tunely do Izraele, unášel lidi a vůbec představoval permanentní bezpečnostní riziko. Vyústěním toho všeho byl masakr ze 7. října.

Ve vesnicích, které toho osudného dne Hamás napadl, se koncentrovali zbývající idealisté a naivní levičáci, kteří věřili v mírovou budoucnost. Právě u nich byli zaměstnáni někteří z asi 18 000 Gazanů, kteří měli povolení pracovat v Izraeli. Ti také působili jako agenti Hamásu a díky nim teroristé 7. října dobře věděli, kam jít.

Nyní v Izraeli těžko najdete někoho, kdo by věřil, že palestinský stát by znamenal pro Izrael zlepšení bezpečnostní situace. Naopak se bojí, že po stažení Izraele ze Západního břehu by se z něj stala druhá Gaza a k moci by se dostali islamisté. To je velmi pravděpodobné, jelikož přes všechny antipatie Palestinskou samosprávu drží u moci převážně Izrael. Ví, že alternativa by byla mnohem horší.

Při zvážení těchto okolností dávají smysl i právně sporné izraelské osady na palestinských územích. Jejich zastánci tvrdí, že je to jediná možnost, jak si udržet kontrolu nad Západním břehem, a tím pádem i záruku bezpečnosti. Právě Gaza jim k tomu poskytuje pádný argument. Podívejte, říkají, stáhli jsme se z Gazy a výsledkem bylo bombardování a 7. říjen.

Nynější vlna uznávání palestinského státu je pokračováním na Západě zažité představy, že hlavní překážkou míru na Blízkém východě je Izrael a je třeba na něj zatlačit. Historie ukazuje, že jsou to hlavně Palestinci, kteří odmítají mírové řešení.

Palestinský stát by tak neměl vzniknout, dokud nebude zcela jasné, že se nestane rejdištěm teroristů, uzná izraelské hranice a bude ctít izraelské bezpečnostní zájmy. Mír se jistě neobejde bez ústupků ze strany Izraele, ale hlavní břímě leží na Palestincích.