Marian Kechlibar - Autor je publicista

/

Články autora

Postjaderné Německo

Nový německý kancléř Merz slíbil stávajícímu francouzskému prezidentovi Macronovi, že Německo přestane sabotovat jadernou energii na celoevropské úrovni a zasadí se o odstranění řady byrokratických překážek ze společné evropské politiky. Na ospalé německé poměry je to téměř revoluce. Země, jejíž intelektuální vrstvu těžce zasáhla myšlenka „Atomkraft – nein, danke!“, si rozmyslela svoji obvyklou snahu dokopávat do německých řešení i zbytek Evropy hlava nehlava. Není ale úplně jasné, zda České republice taková revoluce ještě k něčemu bude.

Napětí na střeše světa

V celém historickém Kašmíru, který je dnes de facto rozdělen na indickou, pákistánskou a čínskou část, nežije ani osmnáct milionů lidí. Shodou okolností to vychází jen asi na jedno procento obrovské lidské masy, která obývá Pákistán, Indii a Bangladéš. Kdybychom připočítali i tu Čínu, rázem bychom se dostali na půl procenta. I jedno procento ale může být solidní rozbuškou velkých problémů; ostatně sudetští Němci tvořili svého času také zhruba jedno procento obyvatel Evropy. Když se z Indie stáhla britská koloniální moc, muslimové požadovali (a dostali) samostatný stát, Pákistán (tehdy byl jeho součástí i Bangladéš).

Hluboký a mělký stát

Je trochu příznačné, že pojem „hluboký stát“, který se už občas používá i v České republice a stihl se rozšířit do všech koutů anglosféry, vlastně původně pochází z turečtiny: derin devlet. Sekulární charakter Turecké republiky měl být střežen jejími silovými složkami, a to i proti vlastnímu obyvatelstvu, které zas tak sekularizované nebylo a jemuž se nedalo věřit, zda jednoho dne nezvolí nábožensky orientované politiky.

Poprvé od Čingischána

Tak to tedy ruské ministerstvo obrany přiznalo otevřeně: v Kurské oblasti bojuje značné množství severokorejských vojáků. K účasti na rusko-ukrajinské válce se veřejně přihlásil i samotný severokorejský diktátor Kim Čong-un. Skončilo tak poněkud trapné období, podobající se jako vejce vejci onomu období při záboru Krymu: období, kdy někde operovali „zelení mužíci“, jasně ve prospěch Ruska, ale jak Moskva samotná, tak její příznivci zuřivě popírali jejich identitu. Teď už nic nepředstírají – a časem se možná dočkáme i nějakého toho rozdávání medailí.

Poučení z konkláve

V poslední den Velikonoc se papežský stolec nečekaně uprázdnil, protože zemřel papež František. Jeho nekrolog určitě napíšou jiní, daleko lépe, než bych to dokázal já. Zároveň to ale znamená, že musí být zvolen papež nový, a procedura, pomocí které se volí, stojí za mimořádnou pozornost. Katolická církev je nejstarší funkční instituce západní civilizace, a i když se proces volby papeže měnil, dnešní konkláve je výslednicí spousty ponaučení z historie a je zajímavé i z informačně-bezpečnostního hlediska. Podívejme se tedy na jeho principy. První princip – izolace od světa.

Proč v EU platíme vysoké mezinárodní poštovné

Nová americká administrativa vystřelila do mezinárodního prostoru přímo brokovnicový oblak cel, které zase vzápětí pozastavila (s výjimkou Číny), a na některé zboží (počítače) úplně zrušila. Psát komentáře k tomuto dění je poněkud nevděčná práce, protože cokoliv napíšete v pátek, nemusí už v pondělí platit, a někdy se za těch pár dní stihnou ty veletoče i dva. Nicméně i taková situace je k něčemu dobrá a jednou z těch dobrých věcí je to, že přitáhla pozornost k takzvaným necelním bariérám na trhu. Cla jsou jen špička ledovce.

Tutanchamon a dnešek

První písemné záznamy lidstva se vynořují z naprosté temnoty ve 4. tisíciletí před naším letopočtem. Cokoliv, co se stalo předtím, známe jenom z archeologických nálezů. Nejstarší příběhy, mýty a oficiální historie, které se nám dochovaly, jsou „jen“ něco přes pět tisíc let staré. Dvě nejstarší civilizace v našem okolí, Egypt a Sumer, byly „tak dávno, že už to skoro není pravda“. V každodenním životě na jejich stopy moc často nenarážíme. Nepíšeme jejich písmem, neuctíváme jejich bohy, zákony se od té doby také dost změnily. Ale stejně stojí za to, seznámit se občas s jejich historií, protože se v ní dají vysledovat společné prvky.

Osudová tlačítka

V jedné vzdálené galaxii před dávnými časy… No dobře, v České republice před půl rokem, pokud jste vyslovili pochybnosti o nákupu F-35, zařadilo vás to téměř automaticky do kategorie Putinových zrůd, které chtějí vydat svoji vlast hordám z východu. Bylo až překvapující, jak vyhraněné názory v této souvislosti padaly z humanitních intelektuálů, kteří jinak stěží rozeznají pistoli od revolveru a před vypuknutím války na Ukrajině se k věcem vojenským stavěli s tichým pohrdáním moderního světoobčana.

Čí je ten obrázek?

Autorská práva jsou poměrně moderní vynález. Ačkoli lidé malovali na stěny jeskyní už v paleolitu, dlouho neexistovala žádná právní ochrana duševních výtvorů. Umělecká díla a vynálezy se šířily zcela volně, podvázány hlavně tím, že mistrovskou malbu nebo sochu neuměl zkopírovat skoro nikdo. Literatura měla v historii spíš opačný problém, který dnes nemá: v době před vynálezem knihtisku se každá kniha musela opsat pěkně ručně a v evropských podmínkách málokdy vydržela pohromadě víc než 200 let. Nebýt nekonečné dřiny neznámých mnichů v klášterech, které dnes dávno neexistují, nezachovalo by se nám ze starých literárních děl vůbec nic.

Život bez oceli

Městu, ve kterém žiju, se kdysi říkalo „ocelové srdce republiky“. Kdo si ještě pamatuje pozdní socialismus, asi si vybaví všechno to obřadné uctívání, kterým komunisté zahrnovali těžký průmysl a dělníky pracující v něm. Překročení plánu, rekordy ve výrobě oceli, hrdé pochody horníků a hutníků, rudé hvězdy pomalu na každém komíně. Pětiletku splníme! Normálnějším lidem to lezlo krkem. Nikdo nemůže říci, že se věci nemění, protože k jakémusi eurokomunismu jsme se mezitím vrátili obloukem, ale přístup k průmyslu překmitl do zcela opačné polohy.

Pětadvacet let od velké bubliny

10. březen 2000 je už dnes dávná minulost, pro nejmladší generaci dospělých skoro stejně vzdálená jako napoleonské války: žádné vlastní vzpomínky na ni nemají. Na rozdíl od 11. září 2001 se ten den ani nijak zvlášť nezapsal do širšího kulturního povědomí. Ale zajímavý byl i tak, protože toho dne dosáhla americká burza v rámci takzvané dot-com bubliny svého maxima: technologický index Nasdaq měl hodnotu téměř 5049 bodů. Překonána byla až za dalších patnáct let – a mezi oběma vrcholy leží velmi hluboké údolí, v němž Nasdaq poklesl až k tisícovce.

Život v dobách velkého mazacího tlačítka

I software může být dospělý, a Skype, naprogramovaný několika estonskými vývojáři na začátku 21. století, by letos měl dvaadvacet let. Leč nebude, protože na své narozeniny (29. srpna) už bude odpočívat na digitálním hřbitově. Microsoft, současný majitel, se jej rozhodl vypnout. Pěkně globálně, totální výmaz. Má totiž ve svém portfoliu ještě jedno konkurenční řešení (Teams) – a dva kohouti na jednom smetišti jsou prý příliš. Hlavně jde ale asi o to, že Teams jsou integrované do různých korporátních řešení, kdežto Skype stál tak trochu stranou.

Atomová Rzeczpospolita

Kolaps polsko-litevské konfederace v 18. století zanechal ve střední Evropě první velké mocenské vakuum, ke kterému se přidalo druhé po zhroucení habsburské monarchie roku 1918. Od té chvíle se asi sto let považovalo za normu, že středoevropský prostor je hřištěm velmocí, které si s ním dělají víceméně to, co se jim zachce. Někdy se dohadují o počet gólů, někdy sázejí nový trávník, někdy do tamních národů čutají ze všech sil – a místní si při tom můžou nanejvýš zakňučet bolestí.

Umění odejít včas

V roce 2013 udělal tehdejší papež Benedikt XVI. nečekané a důležité gesto: po osmi letech pontifikátu rezignoval na svůj úřad. Byl to první papež za 700 let, který tak učinil bez nátlaku a zcela dobrovolně. Blížily se jeho 86. narozeniny a zkrátka pochyboval, že mu na výkon tak těžké práce ještě stačí tělesné síly. Nakonec jej čekalo ještě dalších devět poklidných let života v ústraní, což mu můžeme jedině popřát – nějaké síly tedy ještě musel „v záloze“ mít. (Třeba by je v papežském úřadě vypotřeboval dříve.) Tím spíše je ale nutné ocenit, jak velkomyslné gesto tehdy udělal.

Co všechno je „pomoc“

Trumpův úřad-neúřad DOGE, svolaný za účelem redukce federálního rozpočtu, se pustil, mimo jiné, do likvidace organizace USAID (U.S. Agency for International Development). USAID bývala „nadstranickou“ organizací, do které ani republikáni, ani demokrati příliš „nevrtali“: priority se mohly různě proměňovat, ale její postavení bylo v zásadě nedotknutelné. To, že tomu tak nyní není, je velké znamení měnící se doby. Jedním z důsledků je skutečnost, že předešlé hospodaření USAID se stalo trochu transparentnějším a vyšlo najevo, jak extrémně široké pole aktivit bylo z peněz agentury placeno.

Návrat kyvadla

Víkendové referendum ve Švýcarsku (ach, jak já tyhle možnosti Švýcarům závidím!) mělo rozhodnout o tom, zda alpská konfederace akceptuje velmi ambiciózní návrh místní mládežnické organizace Zelených. Podle něj by součástí švýcarské ústavy byl závazek zredukovat uhlíkovou stopu státu o více než 90 procent. Referendum skončilo očekávaným neúspěchem, ale rozsah toho neúspěchu očekávání překonal: proti se postavilo zhruba 70 procent občanů a iniciativa nezískala na svoji stranu ani jeden ze 26 kantonů. O moc jednoznačněji už nějaký návrh odmítnout nelze.

Test zřícením

Kvalita vládnutí, ono anglické „governance“, se notoricky špatně měří. Málokde je statistický úřad tak nezávislý, aby odolával všem pokusům vládních politiků o pozitivní přiohnutí čísel před volbami. Navíc leckdy není jasné, co přesně měřit; ono slavné premiérovo šermování nutellou bylo sice trochu bizarní, ale leckterá střízlivá, úředně vyhlížející statistika je ve skutečnosti ještě méně vypovídající než ty ceny pomazánek v supermarketu.

Krvavý džihád v Södertälje

Södertälje je město velikosti Frýdku-Místku ležící nedaleko švédského hlavního města Stockholmu. Až do včerejška bylo zbytku světa neznámé, nyní se ocitlo na titulních stránkách všech informačních portálů. Právě zde byl totiž zavražděn Salwan Momika, irácký běženec, který na sebe v minulých letech připoutal pozornost veřejným pálením koránu. Švédská policie už pozatýkala pět podezřelých. Máloco je v Evropě předmětem tak extrémního pokrytectví jako problémy západních zemí s následky masové imigrace z islámského světa. Příčinou jsou, mimo jiné, poměrně tvrdé zákony o „podněcování nenávisti.

Když se brána tábora otevřela

Před osmdesáti lety dorazili do polského města Osvětim první sovětští vojáci. Tisíciletá říše se blížila svému zániku, který nastal proti původním plánům o dobrých 988 let dříve, a její jednotliví činitelé se snažili různými způsoby zamaskovat své zlé činy. Tušili, že vítězové nebudou po šesti letech příliš milosrdní… A tak byl i Auschwitz, budoucí symbol hrůzy pro celou západní civilizaci, před ústupem téměř kompletně vyprázdněn a tamní velkokapacitní krematoria vyhozena do vzduchu. Leč kolabující říše už nedokáže odvést „perfektní práci“ a osvobození se přímo na místě dočkalo zhruba sedm tisíc vězňů, kteří nemlčeli.

Osamělý nový svět. Proč se nerodí děti

Nerodí se dost dětí. V Česku, v Chile, v Číně, ve Spojených arabských emirátech, v Kanadě, v Rusku, na Ukrajině, v Turecku, v Argentině. V každé té zemi pro to mají nějaké vysvětlení. U nás vysoké ceny nemovitostí, v Americe vysoké školné, ve Španělsku vysokou nezaměstnanost, v Argentině vysokou inflaci. Někdo také podezřívá mikroplasty nebo vakcíny proti covidu-19. Zásadní problém všech těchto vysvětlení je, že jsou strašně lokální. Tatáž věc, která v místě A má údajně moci za propad porodnosti, se v místě B vůbec nevyskytuje, a přitom poměry v porodnicích jsou tam i onde stejně tristní.

Máte nízké daně? A mohl bych je vidět?

Skoro se stydím přiznat, že jsem byl kdysi voličem ODS. Leč proběhlo to přesně tím samým způsobem jako kdysi u Churchilla: Neopustil jsem stranu, strana opustila mě. Dnes je těžko uvěřit, že ODS kdysi zakládal Václav Klaus a že její původní ideovou linií byl štíhlý stát po thatcherovském vzoru. Vláda vedená ODS zvyšuje byrokracii, zavádí gumové trestné činy na pokyn tajných služeb, rekordně zadlužuje stát a na důležitá místa dosazuje progresivní kádry, které se starají o maximální inkluzi queer témat do vzdělávání.

Vláda Kekia Maxima I.

Koupíte-li si za pouhých 44 miliard dolarů nějakou sociální síť, můžete si s ní pak za odměnu dělat leccos. I stalo se, že Elon Musk přejmenoval na přelomu roku svůj oficiální účet na „Kekius Maximus“ a do profilové ikonky si dal žabáka Pepeho, symbol online pravice, v gladiátorském brnění. Pro nezasvěcené čtenáře, „kek“ je internetový pojem pro „zlovolný smích“, často spojený se situací, kdy nějaká „sněhová vločka“ pláče nad špatně použitým zájmenem apod.

Pod příkrovem smogu

Zatímco píšu tento komentář, za okny víkendového vlaku IC Sobieski z Varšavy do Vídně se míhá „krajina posedlá tmou“: Horní Slezsko, obří aglomerace, která je průmyslovým centrem Polska. Horní Slezsko je země, skrze niž opakovaně prošly dějiny, bohužel si jí teď při pohledu z vagonu ale moc neužijete. Za okny převažuje šedobílá mlha, která ovšem není neškodnou říční mlhou stoupající z rybníků a slatin kolem Odry. Je to hnusný, v krku škrábající smog. Současná kvalita ovzduší v Polsku prý je rekordně špatná. Další podobně velký oblak čoudu je údajně až v Indii

Hra o damašský trůn

Sovětský svaz si – se souhlasem tehdy velmi čerstvého prezidenta Háfize Asada – začal budovat základnu v syrském Tartúsu roku 1971. Po velké roztržce s Egypťany roku 1977 sem pak přesunul těžiště svých operací na Blízkém východě. Ruská vojenská přítomnost v Sýrii má tedy zhruba padesátiletou tradici, je spojena s vládnoucí rodinou Asadů a momentálně je docela dobře možné, že společně s rodem Asadů také skončila. Vítězové občanské války mají pramálo důvodů si tam Rusy ponechávat a ani Erdoganovi, politickému vítězi této, se ruská přítomnost v tureckém „blízkém zahraničí“ nehodí.

O velkém syrském návratu

V Damašku padla vláda a Sýrie je novou zemí. Jestli bude lepší než předtím, to se ještě ukáže. Nicméně první dny po pádech režimu jsou vždycky uvolněnější, protože nová státní moc se ještě nestihla zkonsolidovat; a ze sousedních států, jako je Turecko a Libanon, se do Sýrie začali vracet utečenci, údajně ve značném počtu. Většina evropských států zareagovala okamžitým pozastavením přijímání dalších žádostí o azyl, což naznačuje, že by rády viděly totéž – co největší a nejširší odjezd směr Sýrie, zejména pak těch jedinců, kteří se do evropských společností moc dobře neintegrovali a jsou zátěží pro sociální systémy

Naše paní, která prošla ohněm

Ačkoliv je Francie oficiálně sekulární stát, na otevření rekonstruované Notre Dame nesměl prezident Emmanuel Macron chybět. Nechyběla ani řada dalších lidí, včetně nastupujícího prezidenta USA Donalda Trumpa a jeho poradce Elona Muska. Atmosféra byla vážná. Nebyl to jen běžný obřad, ale symbolický sraz celé západní civilizace, ohrožené dnes čím dál početnějšími řadami nepřátel. Kde jinde se v takové situaci sejít než ve starém chrámu, který stál nad vodami Seiny už v době, kdy ve Francii vládli Kapetovci a nikdo ještě netušil, že za velkým západním oceánem leží nějaká Amerika

Churchill, otec kontroverze

Winston Churchill, muž složitého osudu a nepříliš šťastného monogramu, by před pár dny měl 150 let. Narodil se do světa, ve kterém ještě elektrické žárovky byly pokusnou hračkou techniků, a zemřel v době, kdy lidé létali na oběžnou dráhu. Za devadesát let svého dlouhého života viděl vrchol britského impéria, dvě brutální světové války a pozvolný úpadek říše, která mu byla drahá – nezávislost Indie (1948) byla jen prvním kamínkem v lavině, jež v 50. a 60. letech proměnila dřívější koloniální mocnost v okrajový stát světové scény. Ačkoliv viktorián, dostal Churchill do vínku schopnost krátkého a úderného vyjadřování, se kterou by dnes byl králem všech sociálních sítí.

Problémy jako v Německu

Sdělení Petra Fialy o tom, že pod jeho vedením budeme mít platy jako v Německu, se zařadilo do českého národního folkloru a slyšel jsem už nejedno přirovnání ke slavnému Jakešovu projevu z Červeného Hrádku. Upřímně si myslím, že toto přirovnání je nefér – k Jakešovi. On byl sice nevzdělanec, a proto jeho projev obsahoval několik blekotavých „perel“, kterým se smál celý národ, ale když se člověk podívá na celý jeho text a odmyslí si humpolácký tón, jde řada těch poznámek zcela k věci. Dá se říci, že Milouš Jakeš léta Páně 1989 jakž takž chápal hloubku marasmu, ve kterém se tehdejší Československo nacházelo.

Evropa, kde zítra znamená včera

Něco podobného se kdysi říkalo o Sovětském svazu: země, kde zítra již znamená včera. Formulaci přinesl do českého jazyka Julius Fučík, jeden z mnoha intelektuálů, kteří vyměnili pravdu za loajalitu (ke Stalinovi), přičemž byl schopen vynechat ze své knihy i tak důležité „detaily“, jako byl ukrajinský hladomor. Ta fráze je ovšem dvojsečná a snadno se převrátí: tam, kde zítra budou mít to, co jinde měli včera, jestli vůbec. To odpovídalo realitě daleko víc. Velká říše na východě byla vždycky poněkud zpožděná, což, musíme spravedlivě konstatovat, mělo svůj původ už ve staletích feudalismu.

Zapomeňte na Latinx

Ruben Gallego, na Hispánce netypicky modrooký senátor z Arizony, pochází ze smíšené kolumbijsko-mexické rodiny. Jeho senátní křeslo se v posledních volbách stalo předmětem těžkého boje s republikánskou vyzývatelkou Kari Lakeovou. A Gallegovi přijeli na pomoc levicoví studenti z nepříliš daleké Kalifornie. Gallego jejich pomoc uvítal, ale pro každého měl důrazné varování: „Jestli řeknete Latinx, okamžitě vás posadím zpátky na autobus do Kalifornie!“ U nás je Latinx málo známý pojem, takže ono varování si zaslouží vysvětlit.

Starší články