Ludvík XIV., zvaný též král slunce, ozdobil svoje kanony velmi upřímným nápisem „Ultima ratio regum“ – Poslední argument králů. Králů od té doby ve světě značně ubylo, ale jejich náhradníci se tohoto principu drží dál, jen pod jinými tituly a v jiných jazycích. Vznešená latina vyšla z módy (ale to, že v ní po dva tisíce let byla, bylo přímým důsledkem římské vojenské dominance, nikoliv subtilních myšlenek římských intelektuálů).

Jenže mezinárodní právo může fungovat jen potud, pokud jsou větší státy ochotny se jej dobrovolně držet – nebo jej aspoň neobcházet moc zřetelně. To zase vyžaduje určitou míru vzájemné důvěry, která také není zrovna samozřejmá. Obojího je poslední dobou ve světě výrazný nedostatek.

Tím pádem opět dochází na „poslední argumenty králů“, a to v míře, jakou jsme si před deseti lety neuměli ani představit. Horká válka ve východní Evropě je sama o sobě dost špatná, teď se k ní přidala horká válka na Blízkém východě – a kdoví, jestli se ten seznam nerozšíří o nějaké další bojiště na Dálném východě. Dost záleží také na tom, jak ty dvě již běžící války dopadnou.

Z toho všeho plyne zajímavá otázka: nemáte-li dostatek takových „argumentů“, jste ještě vůbec „král“ (ve smyslu „aspoň trochu suverénní země“)? Čistě ekonomicky by dávalo smysl sdílet napříč EU, nebo dokonce napříč západní civilizací jedny a tytéž sady zbraní. Malé série duplikující tutéž práci jsou velmi drahé. Jenže v kritické chvíli můžete narazit na problém v podobě toho, že vám třeba dodavatel důležitých součástek odepře další dodávky. Nebo že by vám je třeba i dodal, ale leží na opačném konci zeměkoule (Austrálie? Tchaj-wan?) a mezi ním a vámi se nacházejí námořní a letecké síly nepřítele, které k vám ty dodávky nepustí.

Toto je jeden z nejčistějších případů „nerozseknutelného problému“, před nimiž teď stojíme. Víme, že udržet si kompletní logistický řetězec pro zbrojní výrobu na vlastním území je pekelně drahé, možná i nereálné. (Dokonce i třetí říše, která ovládala většinu evropského kontinentu, trpěla nedostatkem takových surovin, jako byla ropa nebo molybden.) Víme, že čím dále od nás se nějaká spojenecká země nachází (a to nejen fyzicky, ale i mentálně), v tím větším pokušení bude hodit nás v momentě krize přes palubu. (Opravdu někdo věří, že v případě ohrožení by nám přispěchalo na pomoc třeba Erdoganovo Turecko? Leda snad v situaci, kdy by z toho mohlo něco vytěžit.) Víme, že „čím míň argumentů“, tím menší „králíci“ ti naši „králové“ budou…

Najít funkční kompromis v tak složité situaci bude opravdu těžké – za předpokladu, že se o to někdo opravdu pokusí. Příliš mnoho lidí si totiž ještě nechce připustit, že klidné časy pominuly a jen tak se nevrátí. Historická zkušenost ale říká, že ty větší vlny destabilizací mají tendenci trvat několik desítek let.