Historie je užitečná učitelka – za předpokladu, že při jejím výkladu dáváme pozor. Pokud ale posloucháme jen napůl, můžeme se pak dopustit, v nejlepším případě, pořádného faux pas.

Jedno takové faux pas má nyní na kontě prezident Petr Pavel, který se v rozhovoru s Natalií Sedleckou z Rádia Svobodná Evropa vyjádřil pro striktnější sledování Rusů v Evropě s tím, že Spojené státy za druhé světové války také „podrobily sledování japonskou populaci“.

Zaprvé, represe se netýkaly jen občanů Japonského císařství, ale i amerických občanů japonského původu, prostě lidí, kteří měli tu smůlu, že byli potomky „špatných rodičů“ či prarodičů. Je příznačné, že proti Američanům italského a německého původu se nic podobného neaplikovalo, protože to by bylo nutno zavřít půlku Ameriky. Američané japonského původu ale měli tu smůlu, že jich bylo dostatečně málo (na kontinentu jen něco přes sto tisíc), aby to bylo logisticky možné. Navíc byl už před válkou protijaponský rasismus celkem běžný a sám Roosevelt o Japoncích řekl (a napsal) věci, které by dnes nezopakoval ani ten nejdrsnější republikán.

Zadruhé, nešlo o žádný monitoring. Občané podléhající prezidentskému výnosu 9066 byli deportováni do internačních táborů obehnaných ostnatým drátem a hlídaných ozbrojenými strážemi, kam si s sebou směli vzít jen to, co unesli. Podmínky v internačních táborech sice nebyly ani zdaleka tak hrozné jako třeba v nacistických koncentrácích, ale bída to byla stejně; mnoho lidí přišlo o své podniky, zaměstnání a mezilidské vztahy. Plukovník Bendetsen, jeden z lidí zodpovědných za organizaci celé akce, byl toho názoru, že do tábora má jít „každý s kapkou japonské krve“. V praxi stačila jedna osmina, v řídkých případech i jedna šestnáctina japonského původu. Jedině na Havaji se tak tvrdá měřítka neuplatňovala – opět z logistických důvodů: potenciálních vězňů tam bylo nezvládnutelně mnoho.

Konec těmto táborům znamenalo až rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci Ex parte Endo (18. prosince 1944), podle nějž nesmí vláda držet loajální občany v detenci jen tak. Žalobkyně, která vyhrála, Mitsuye Endo, byla mladá žena narozená v kalifornském Sacramentu, praktikující křesťanka, která ani neuměla japonsky a jejíž bratr sloužil v americké armádě. Přesto i ji tehdy Rooseveltova administrativa zavřela za ostnatý drát kdesi ve venkovském Oregonu.

Kdybychom měli zopakovat tuto politiku, ocitl by se u nás za plotem například Alexandr Mitrofanov (rodák z Rostova na Donu), exmanželka Karla Janečka Lilia Khousnoutdinova (rodačka z Magnitogorsku) nebo Aleš Brichta (dědeček Rus). Z historických, již zesnulých osobností by se pak „kvalifikoval“ třeba legionářský generál Sergej Vojcechovský nebo manželka prvorepublikového premiéra Kramáře Naděžda.

Naštěstí si nemyslím, že jste to tak myslel. Spíš jenom tu historii neznáte a šlo o nechtěné faux pas. Ale stejně se příště raději poraďte s někým znalým, než takovou věc pronesete na mikrofon.

S pozdravem Marian Kechlibar, poloviční Bulhar po otci.