Války mají tendenci oscilovat mezi tvrdým pragmatismem a významným symbolismem a poslední vlna izraelských náletů na Teherán zahrnovala hojnou míru obojího. Izraelské ozbrojené síly tvrdí, že zničily několik objektů patřících íránským revolučním gardám (Basídž), a to v okamžiku, kdy se v nich nacházelo několik set jejích příslušníků. To by představovalo ten pragmatismus – za předpokladu, že se tato informace ověří. Basídžové jsou opěrnou silou celého systému, jejich zdecimování je v logickém zájmu protivníka.

Co se symbolismu týče, ten moc ověřovat nemusíme, protože i přes výpadky íránského internetu prosákly ven fotografie a videa: Izraelci zničili „hodiny zkázy Izraele“, bizarní stroj, který režim ajatolláhů zřídil na Palestinském (jak jinak) náměstí v centru Teheránu roku 2017. Tyto hodiny odpočítávaly „zbývající čas sionistické entity“ s tím, že nula měla být dosažena kolem roku 2040. Normální země by se asi spokojila s běžným orlojem, leč na islámské republice abyste cokoliv normálního pohledali.

(Vždycky se musím chmurně pousmát, když vidím nějakého západního levičáka, jak hájí íránský režim. Kdyby se narodil tam, nejspíš by jeho kosti dávno hnily mezi kostmi jeho soudruhů. Oslavovat vlastní řezníky, to chce opravdu velmi specifické vidění světa. Takové to, ve kterém čirá nenávist k západní civilizaci trumfuje všechno ostatní.)

Věznice Evín je symbolem státního zla už nejméně padesát let. Zničení její brány nepovede k osvobození vězňů, taková věc se ze vzduchu udělat nedá; maximálně by mohlo „usnadnit práci“ vlastnímu obyvatelstvu, pokud by se rozhodlo ke vzpouře. Není to moc pravděpodobné, protože máloco ovládá teheránský režim tak dobře jako potlačování nespokojenosti svých vlastních lidí.

Na další průběh války nebudou mít tyto dva symbolické údery nejspíš vliv. Tam bude záležet spíš na tom, jestli se íránská vláda rozhodne uzavřít Hormuzský průliv, úžinu, skrze niž proudí čtvrtina světového obchodu s ropou. Z hlediska válečné komunikace jde ovšem o jednoznačný vzkaz: „Víme přesně, co jste zač.“