Kdo je dneska zapsanej, zítra bude v kole lámanej, říká se na jednom místě fantasy ságy o Zaklínači. Jedna boční postava (otčím lučištnice Milwy) tím odůvodňuje svůj útěk do lesa v momentě, kdy se přiblížili královští sčítači lidu. Historicky je to docela trefné pozorování: poddaní vesměs instinktivně nedůvěřovali jakýmkoliv snahám je „zmapovat“, protože typicky po nich následovaly nějaké ty nové daně nebo robotní povinnosti. Běžnou součástí různých selských bouří bylo spálení panského archivu, dostali-li se vzbouřenci k němu.

V časech, kdy nešlo dokumenty nijak snadno kopírovat, jste tak mohli zbavit rodinu staleté zátěže: není-li papír (nebo pergamen), není ani povinnost. Dnes jako poddaný – pardon, občan – před sčítáním lidu do lesa jen tak neutečete. A beztak by vám to k ničemu nebylo; zapsáni do státních registrů jste už jako novorozenci a zůstanete v nich i po své smrti. Nicméně na výše zmíněnou větu ze Zaklínače si lze zavzpomínat například v souvislosti s momentální vlnou registrací firem k poplatkům za ČT a ČRo.

Nespecifikovat v zákoně, kdo se tedy opravdu má a kdo nemá registrovat, to se dá přesně očekávat od státu, který nebyl schopen připravit se na to, že na střední školy půjdou nějaké silné ročníky, ačkoliv o nich věděl už od okamžiku jejich narození. Nebo od státu, ve kterém se za covidu po nějakou dobu servírovalo „kafe v pytlíku“ (ta fotka tehdy oběhla celý svět).

Toto by se asi dalo nějak řešit, aspoň za předpokladu, že umělá inteligence konečně dosáhne aspoň úrovně přirozené blbosti a ideálně ji aspoň trochu překoná. Na takové nedostatky by totiž mohla po přečtení textu navrhovaného zákona upozornit. Jsou státy, kde se s podobným nasazením AI už experimentuje. Nasadíme-li si ale klobouk s nápisem „To, že jsem paranoidní, ještě neznamená, že po mně nejdou“, mohlo by to být i jinak.

Různé registry majetku, lidí a firem se i dnes typicky vytvářejí se záměrem je časem zdanit, zabavit nebo podrobit nějakým dalším povinnostem a ta současná vláda vypadá České televizi až otrocky oddaná. (Rozhlas se, jako vždy, sveze na tomtéž voze, i když celospolečensky už přestal být relevantní; je to dobrá „zašívárna“ pro různé potomky prominentů, kteří by se museli jinak živit prací.)

Novela, která zavádí faktickou „daň z internetu“ a rozšiřuje množinu poplatníků o firmy nad 25 zaměstnanců, byla kontroverzní už tak. Možná je skutečně dlouhodobým záměrem zpoplatnit časem úplně každou firmu, včetně jednotlivých OSVČ, jež by tak fakticky platily poplatky dvakrát. Ale ten, kdo ten nový zákon připravoval, usoudil, že přijít s obojím naráz v jednu chvíli by už bylo nestravitelné a že k tomu, aby obyvatelstvo tohle tuhé sousto spolklo, je potřeba jej rozdělit aspoň na dvě části. A tak se teď možná všichni registrujeme „zbytečně“ s tím, že jednoho dne, simsalabim, to najednou zbytečné nebude. Bylo by to zákeřné? Nepochybně. Ale vyloučit se to nedá. Neboť „kdo je jednou zapsanej…“.