Každá doba má svoji symboliku. Průmyslovou revoluci u nás symbolicky zahájila první lokomotiva vjíždějící na dnešní Masarykovo nádraží (psal se rok 1845 a bylo nutno kvůli ní nejen prorazit stále ještě existující hradby, ale povolat ke kolejím i žehnajícího kněze). První film, první telefon, první rádiové vysílání spojující vzdálené národy, první exploze atomové bomby nad pouští v Novém Mexiku, první východ Země nad měsíčním obzorem, který zachytil z paluby Apolla 8 astronaut William Anders. Za covidu zase lidé v maskách a prázdné ulice jindy rušných velkoměst.

Mnozí intelektuálové a filozofové v uplynulých sto letech kritizovali to, že válka se bojuje čím dál víc „na dálku“ a začíná být neosobní; dovozovali z toho, že tím pádem je nutně více brutální. Technika teď ale situaci zásadně změnila a válka má opět silně osobní charakter. Operátoři dronů znají své protivníky velmi zblízka a nejeden člověk v zázemí našel poslední snímek svého příbuzného někde na internetu. O skutečných „syrových střevech války“ si dnes nikdo nemůže dělat iluze.

Co se ovšem nestalo: válka je pořád stejná. Brutality v ní neubylo ani o jedno procento. Na dálku, na blízko, s ksichtem nebo bez, ochota lidstva zabíjet se nijak nezměnila. Základní pravidlo „on, nebo já“ je pořád stejně silné, stejně jako touha pomstít padlé spolubojovníky nebo zničená města plná mrtvol. To všechno se nedá překlenout jen pohledem do tváře protivníka.

Možná bude zítra podepsán mír – nebo aspoň příměří. Pravděpodobné to není, ale jednou se to asi stane, tento druh války není možno vést donekonečna. Nicméně těch internetových alb plných „posledních obrázků“ nás už nikdo nezbaví. Budoucím historikům možná poslouží jako symbol celých dvacátých let 21. století: éra, kdy jsme se nad veškerou pochybnost naučili vnímat nepřítele jako člověka, aby se ukázalo, že za těch „správných“ okolností to nemá vůbec žádný efekt.