Česku by prospělo, kdyby se věková hranice pro účast ve volbách snížila z osmnácti na šestnáct let. Během předvolební kampaně se v tom smyslu vyjádřil Petr Fiala, vstřícně takovou možnost vnímají i další představitelé dosluhující vládní koalice a Pirátů, již dříve se ve prospěch snížení vyjádřil prezident Petr Pavel. Jsou země, kde už k něčemu takovému došlo (třeba Rakousko a Německo), jiné – například Británie – se k tomu chystají.

Jistě, v Česku snížení věkové hranice není téma, jež by bylo vnímáno jako akutní, neexistuje žádná vlivná či alespoň hlasitá lobby, která by se o ně zasazovala. I tak je ale zajímavé a z debat o něm se dá vyčíst třeba i něco zajímavého o tom, jak společnost o dospívajících (i dalších generacích) smýšlí a co od nich čeká.

Nic z toho ale nemusí platit v dlouhodobější perspektivě. Budoucnost patří mladým, to je jistě pravda (a taky to pro ty mladé nemusí být žádná výhra). Představa, že podobu té budoucnosti určí dnes převládající trendy, které s přibývajícím časem budou dál sílit, se ale může ukázat jako pomýlená. A nemusí jít ani o budoucnost moc vzdálenou. Na přelomu desetiletí, v době, kdy v západních zemích vrcholila „woke“ vlna, se předpokládalo, že právě ona je avantgardou budoucnosti, že další generace budou ve svých postojích čím dál progresivnější. Nepotvrdilo se to však. I v nejmladší generaci dnes existuje výrazné rozdělení, strany nové populistické pravice mají silnou podporu mezi mladými muži, zatímco mladé ženy často tíhnou spíš k radikální levici. Stejně tak se senioři budoucnosti mohou co do politických názorů lišit od těch dnešních.

Snížení věkové hranice by taky mělo reflektovat to, že mladí dnes mají větší přístup k informacím. Prezident pro ně před dvěma lety argumentoval s tím, že dospívající lidé mají dnes často větší přehled o politickém dění než jejich rodiče. Jak kteří, jak o čem. Nejde ale jenom o informovanost, ale taky o, řekněme, osobnostní zralost. V tomhle ohledu je pro dnešek charakteristické prodlužování procesu dospívání, a ne jeho zrychlení. Na druhou stranu, pokud je značná míra pubertálnosti charakteristická i pro nemalou část dnešních šedesátníků, asi by se nic vážného nestalo, kdyby se řady voličstva rozšířily i o ty, u nichž adolescentní chování odpovídá věku. A z jednoho důvodu by přiznání volebního práva šestnáctiletým společnosti pomohlo: Těch budoucích dospívajících bude vzhledem k demografickému vývoji docela málo. Už teď jsme stará nebo alespoň stárnoucí společnost – a hned tak se to nezmění. To stárnutí taky nějak proměňuje společenský provoz, mentalitu. Možná by stálo za to v tomhle kontextu trochu posílit hlas mladých, jimž sice budoucnost patří, ale v tomhle rozložení sil mezi generacemi se té „své“ budoucnosti dočkají až na stará kolena.